Nemám kapacitu být macecha na plný úvazek – a nestydím se za to

Miluju svého nevlastního syna. Ale někdy je pátek večer, já mám za sebou týden na hraně, a poslední, co chci, je poslouchat, kdy už si bude moct pustit tablet. Chci ticho. Chci sebe. 

Páteční restart? Zapomeňte.

Pět dní jedu na šest hodin spánku a osmnáct hodin plného provozu. Práce, pubertální dcera se svými dramaty, pes co mě ignoruje, králík, který mě nenávidí (alespoň to tak vypadá). A pak přijde pátek. Já cítím, jak moc potřebuju vypnout. A místo ticha přijíždí malý, hlasitý, zvědavý, milující kluk.

A já ho miluju taky. Ale někdy… někdy nemám kapacitu.

Malý gamer, velká emoce

V šesti letech je závislý na obrazovce. Děsí mě to. Vidím dítě, kterému podle mě ukradli dětství, a nemůžu s tím nic dělat. Kdyby to bylo na mně, tablet by zmizel a on by lezl po stromech nebo stavěl bunkry. Jenže to není moje rozhodnutí. Tak držím pusu, i když ve mně všechno křičí. Moje dcera v tom věku řešila, co obleče panenkám, kdy bude pršet a my půjdeme lítat po kalužích. Ale jeho svět je digitální. A mě to trhá srdce. Ale tohle je hranice, kterou nemůžu překročit. Není to moje rozhodnutí. A tak držím pusu, i když mě svrbí ruce vyhodit tablet oknem.

Máme právo vypnout

A tak někdy prostě jedu pryč. Sama, nebo jen s dcerou. Vypnu telefony, zmizím z civilizace a dýchám. Není to útěk před dětmi. Je to útěk k sobě. Protože jestli se mám celý víkend přetvařovat, že mě baví poslouchat nekonečné příběhy o Minecraftu a jiných blbostech, radši budu mlčet někde v lese. Kde slyším jen vítr, vlastní dechy svoje myšlenky a s dceřinou hlavou na rameni.

Ano, jsem sobec. A je to v pořádku.

Neznamená to, že ho nemiluju. Znamená to, že jsem člověk. A že nemám nekonečnou kapacitu být pozorná, vtipná a zapojená. Nemám sílu naslouchat dalším dvaceti minutám o postavách, které v životě neuvidím. Ale taky nemám srdce mu říct: „Nezajímá mě to.“ Proto mlčím. Nebo jedu pryč.

Společnost má ráda obrázek laskavé macechy, která má kapacitu být pořád k dispozici. Já ji nemám. A nebudu se za to omlouvat. Protože když se přemůžu a jedu na sílu, je to horší pro všechny. Tahle zpověď není o tom, že bych byla krutá macecha. Je o tom, že mám právo se chránit. Že mám právo chtít ticho. Že nemusím být stoprocentně přítomná pro všechny, i když jsem dospělá a „měla bych“.

Tohle píšu pro všechny ženy, které se cítí provinile, protože občas nechtějí být k dispozici. Nejste zlé. Nejste špatné. Jste lidi. A máte právo říct: „Teď ne.“

Možná vám někdo řekne, že jste sobecké. Možná vám to řekne i vlastní hlava. Ale věřte mi – tím, že si dovolíte být samy sebou, dáváte dětem ten nejdůležitější příklad: jak si chránit svoje hranice.