Sága o ztracených lžičkách

Šla jsem do Tediho. Na misi. Pro lžičky. Malé i velké, protože ty staré? Ty asi zdrhly. Možná založily sektu v šuplíku. Možná se reinkarnovaly v otvíráky na konzervy. Každopádně – jsou pryč. Sága o ztracených lžičkách pokračuje už několikátým rokem a já začínám mít podezření, že mají vlastní vesničku někde za lednicí, kde si žijí svým tajným nerezovým životem.

Přijdu tam. Lžička za 30. Dva kusy za 35. Začnu to počítat na prstech a rychle mě to přestane bavit. Pátrám dál. Najdu set – kovový spodek, plastová rukojeť. Vypadá to, jako by to vyráběli v neděli odpoledne po šichtě. A umývat to? To bych rovnou mohla jít drbat ježka kartáčkem na zuby.

Zůstaly jen zlaté. Se zlatou sadou příborů v ruce si připadám jako arabský šejk na nákupech. Dvakrát obcházím obchod s těma zlatýma jako královna z chalupy, hlídač za mnou jak věrný stín. Možná čeká, že si je strčím do podprdy, začnu čajový obřad, nebo rovnou spustím příborový woodoo rituál.

Nakonec jsem odešla se zlatou sadou. A s novým respektem ke svým ztraceným lžičkám, které aspoň neměly plastovou rukojeť a cenu jako lunch menu.

Jinak – ty černé příbory? Krásné. Elegantní. Ale za tu cenu bych čekala, že se samy umyjou, naleští a popřejou ti dobrou chuť.

Dneska těmi zlatými budeme jíst játra na cibulce. Jako páni.