Můj porod

Rozhodla jsem se s vami podělit s mým zážitkem z porodu.

Když jsem objevila na testu 2 čárky, myslela jsem že omdlim. 20 let, prvák na VŠ...nevěděla jsem, co dělat. Přepadali mě ty nejhorší varianty, ale přítel byl tak nadšený, že jsem si řekla, že je na čase dospět a přivítat mezi nás třetího člena rodiny.

Těhotenství jsem měla zcela bez problémů, z každé poradny jsem odcházela nadšená, jak vše skvěle postupuje.  

13.7. jsem šla naposledy na kontrolu ke svému doktorovi a ten mě poslal ve čtvrtek 16.7. na první kontrolu do nemocnice s tím, že v patek 17.7. už mám termín a ať si radši s sebou vezmu už tašku, kdyby si mě tam nechali, když už jsem v termínu.

15.7. večer zamnou přišla mamka se segrou, že si mysli, že už se neuvidime, popřáli mi hodně štěstí, že na mě budou myslet, pohladili mi bříško a odešli. Já jsem se jim smála, co blbnou, že jdu na obyčejnou kontrolu(kdybych jen věděla). 

Rano 16.7. jsme s přítelem nakládali veci do auta, on byl nervózní, jak kdyby šel rodit, peskoval mě ať nic nezapomenu a já vtipkovala, že blázni a že si s sebou vše nevezmu, že budeme na oběd doma. Odjížděla jsem z domu ale nějaká napnutá.

V 9 jsem se hlásila, že jdu k nim na první prohlídku a zrovna mě připly na monitory. Pořád se u mě střídali, otaceli mě a já nechápala, co se děje, protože jsem tam ležela hodinu. Pak mi řekli, že mám přijít ještě za 3 hodiny najedena a že to zkusime znovu. Mezitím jsem šla ještě na UTZ, kde mi doktorka řekla, že je mimi v nejlepší poloze, udělala mi Hamiltona a oznámila mi váhový odhad 3050g. Odcházela jsem s úsměvem, že budeme mít malé miminko (lepší pro lehčí porod😀) . Zasli jsme s přítelem na náměstí, kde jsem se nacpala vším možným. 

Poté jsem se hlásila zase v nemocnici, kde mě zase napojili na monitory. Po hodině všem možném otáčení přišla doktorka a oznámila mi, že se jim moc nelíbí ozvy, a tak půjdu na zatezovy test. Šla jsem za přítelem ubrecena, šli jsme pro věci a já šla na sál, kde mi podávali oxytocin. Asi za hodinu přišly s tím, že miminko reaguje dobře a radši si me tam do druhého dne nechají.

Šla jsem na pokoj a do večera chodila po 3 hodinách na monitory. Večer mi jiná doktorka řekla, ze už to vypadá dobře a ať přijdu ještě o pul 7 rano a že nejspíš půjdu domů. (U toho jsem poslouchala řvoucí maminky ze sálů a plánovala útěk 😀) Zavolala jsem to příteli a ten mi zklamaný odpověděl, ze už se těšil na malou.

Rano jsem tedy šla ještě naposledy na monitory. Zase jsem tam ležela hodinu a začala se obávat, co přijde. PA mi oznámila, ze doktorka teď něco řeší, ale že ji co nejdříve ukáže monitor a pak mi přijde říct na pokoj. Já už si začala balit, když pribehla, že jdu na sál a začnou mi vyvolávat porod. Vytrestena jsem šla za ni a zavedli mi první tabletu. Přišla jsem na pokoj a hrozně se rozbrecela. Volala jsem to příteli, ať to zavolá všem, ale že to může trvat i 3 dny, než to přijde. V 10 zamnou přijel na návštěvu a mně už začínaly kontrakce do zad. Už se mi těžko sedelo a musela jsem chodit. O pul 12 odcházel, protože jsem měla jít na kontrolní monitory a ptal se, kdy bude met přijet. Rekla jsem mu, že kdo ví kdy az, ze se mu PAL ozvu. Na monitorech jsem ležela další hodinu. Najednou přišly 3 dooktorky, koukly na ozvy a řekly "no dobře no, tak musíme začít." Koukala jsem na ně jak puk, o čem to mluví. Řekly mi, že se jim to pořád nelíbí, tak ať si dojdu pro věci na pokoj a že už se přesunu na sal a oni se to pokusí urychlit. Začala jsem brecet, protože jsem si přišla ještě hrozně nepřipravená. Zavolala jsem příteli a ten byl u mě za deset minut.

Nejdřív mi praskli vodu. Nejdřív když jsem viděla to obrovské cosi, měla jsem hrozný strach, ale nakonec jsem to vůbec necítila.

Kontrakce začaly sílit, ale na monitorech pořád nic. Přišel na řadu klistyr. Ptali se mě, jestli nevadí, když tam bude přítel, ale byla jsem ráda , že je semnou. Přišla asi půlhodinova uleva 😀 musela jsem být pořád na monitorech a občas mě odpojili, abych si mohla jít do sprchy

 Už to začínalo být docela hustý a když mě prohlizeli, tak jsem měla chuť všechny postřílet. 

Na monitorech pořád žádné kontrakce a otvírání taky nic moc. Zavedli mi čípky, a začali mi podávat oxytocin. To už jsem byla mrtvá a usinala a omdlivala mezi kontrakcema. Oni ale pořád zvyšovali dávky, že na monitorech nic nevidí.

Mezi tím vším, se na sále zničehonic objevil doktor, jestli vim, ze to skončí císařem. Hned odešel a PA mě pořád uklidňovala, že to je úplně poslední možnost. 

Padla pátá hodina a přišla doktorka s větou "Dobrý den, já jsem tu ta starší a zkušenější doktorka. Rozhodla jsem, že to zakoncime císařem." V tu chvíli jsem myslela, že mám bludy. Nic jsem o císaři nevěděla, chtěla jsem u sebe mít pritele a vůbec jsem nevěděla jeho průběh. Přišel anesteziolog s papíry na podepsání a vše mi vysvětloval. Já bulela jak želva, že nechci a ať mě nechají být. Nakonec jsem to teda podepsala, bala jsem se o miminko.

Zacjvili přijel chlap s lehatkem, že mě tedy odvezou. Jenže pribehla doktorka, ze paní vedle je na tom hůř a tak ma přednost. Přítel na ně začal řvát jestli to myslí vážně.u toho jim nadavala PA, že můžu v klidu odrodit.

Takže jsem tam zůstala dalších 45 minut. Brecela jsem, přítel byl taky úplně hotovej a dal jsem trpěla kontrakcema. Přišla sestřička, že mě píchne něco na utlumení kontrakcí a ať se neleknu, že se budu "trochu" klepat. Místo toho jsem se klepala tak, že jsem SKÁKALA na lehatku a po chvíli usla. 

Konečně pro mě přijeli, rozloučili jsme se s přítelem a já zas bulela jak želva. Na sále přišel anesteziolog, že dostanu malou injekcí do zad (jasne malou, projela mnou celou😀) ale po těch bolestech to bylo to poslední. Za chvíli jsem nic necítila a připadala jsem si totálně zfetovana.

Anesteziolog mi sedel u hlavy a povídal si semnou. Upozornil mě, že jdou vytáhnout miminko, ať dycham zhluboka, že mi bude trochu špatně. Ale v pohodě, zvládla jsem to!

V tom mi doktor řekl "je to holčička" a já jen šťastná čekala, až ji uvidiim. Dali mi ji na rameno, ale byla jsem hroznei oblba, pamatuju si jen, jak byla spinavoucka a vůbec nebrecela.

Pak ji odvezli příteli. Zasili me a odvezli na pokoj. Za hodinu přišli. Moje dvě největší lásky v životě💜 konečně jsem si Valinku pořádně prohlidla. S přítelem jsme začali radosti oba brecet. Byla tak nádherná, vůbec nebrecela a hlavně byla naše💜  Byla jsem mimo, ale strašně šťastná. Bylo to něco úplně nového, takový pocit, jako už nikdy nepřijde.

Moc si toho nepamatuju, byla jsem pod lekama, ale nezapomenu, jak na ni přítel koukal a byl z ni úplně na vetvi. Narodila se v 18:21 a s 3130g.

Dnes tu mám 3 a půl měsíční holčičku, která od samého začátku spí celou noc, snad nikdy mi pořádně nebrecela a ve svých 20 letech, kdy jsem každý víkend trávila jen na party, bych tohle za nic na světě nevymenila. Není nic krásnějšiho, než být mamou.

Omlouvam se za dlouhý příběh, ale mám to tak vryte do paměti, že nedokážu vypustit jedinou chvíli. Doteď jsem zklamaná, že jsem si nezkusila porod a asi ani nikdy nezkusim, ale při pohledu na mou malou holčičku mě to vždy přejde