"Člověk míní a život mění."
Všichni tohle známé přísloví známe, někteří trochu osobněji, než jiný, ale pokaždé je to právě ŽIVOT, který nám dokáže, že to on tu velí.

U mě to dokazuje už pár měsíců. Někdo by řekl, zbytečný strach z diagnosy nádoru, která byla nad slunce jasná, že je nesmyslná.
Dokud ale opravdu neslyšíte: "je to negativní, rakovina to není.", jste schopni tomu uvěřit. A to dokonce do takové míry, že kdyby mi lékařka řekla, že mi zbývají tři měsíce života, uvěřila bych jí a naplánovala si rozlučkovou cestu kolem světa.

Nakonec jsem plánovat musela maximálně rodinnou oslavu na to, že se vlastně nic neděje.
Týden ve strachu a otupění, pravda, kdo by se nad tím pozastavil a zvedl obočí.

Já ho zvedla.
Minulé pondělí.
Pár slov, obyčejný mail.

A o pár dní později, jsem s taškou plnou léků vykračovala z ambulance.

Chronický zánět žaludku, který je nutný přeléčit.
Co na tom může být. Každého přeci občas bolí žaludek. V dnešní době, kdo nemá problémy?

Jenže pokud se běžné problémy zvrtnou v záchvaty, kdy málem nabouráte sousedovi auto a jídlo se pro Vás stane strašákem, je na tom asi opravdu "něco."

A to něco se už snažím druhý týden vyléčit.

Slova sestry mezi dveřmi, která mi předávala plán s rozpisem léků, jak je brát a kdy, které po jídle, před a s ním, jsem nebrala vážně.

"Bude Vám asi dost špatně. A budete hodně unavená."

Mávla jsem nad tím rukou, špatně už mi teda bylo často, rozhodně jsem zvyklá po žlučníkových záchvatech na nějakou bolest a nejsem typ, který skuhrá.

Kombinace tří antibiotik a dvou inhibitorů se ale zdá, že má svou hlavu. Opravdu.
Musím říct, že tohle je i na mě dost.
Několikrát denně se svíjím v křečích, podnikám neoblíbené výlety na záchod a na jídlo se ani nemůžu podívat.
Jako novoroční dieta to funguje skvěle.

Ale proč Vám to píšu. Nemáme tu přeci zdravotnickou skupinku a každý máme to své "bebíčko."

Chci tím říct je jednu věc.

Život si vždy udělá co bude chtít a někdy se musíme jen pokusit, držet s ním tempo.
Příliš nepadat a snažit se jen klopýtat.
A když už k pádu dojde, rychle se zvednout a pokračovat původním směrem.

A nebo směr změnit, protože nikdy nevíte, které klopýtnutí bude to pravé, rozšíří Vám obzory a díky němu, po jiné cestě najdete něco úžasného.

A tak pokaždé, když máte pocit, že jste dneska něco nezvládla, že jste zase selhala a zklamala, pamatujte si, že každé klopýtnutí nemusí být nutně selhání a i to nejkratší zastavení, má smysl.

Někdy mnohem větší, než si myslíme.
Protože život, ten má mnohem větší smysl, než nám někdy dochází. A vždy si dělá, co chce.

Monika <3

PŘIPOJTE SE KE MĚ NA FACEBOOKU: https://www.facebook.com/blogmamy/
NEBO NA BLOGU: www.blogmamy.cz