JSEM TADY.

Každé ráno vstávám před sedmou a dohlížím na to, aby se dcery vypravily do školy.
Pak vezmu pětiletou dcerku do školky.

Ať prší, sněží nebo fouká silný vítr.

I když jsem už čtvrtou noc pořádně nespala, protože naše nejmladší dcera snáší neštovice opravdu špatně.

I když bych chtěla ráno raději spát.
I když jsem unavená, že se zapomenu i učesat.

Ale každé ráno ji vezu a pak vidím nadšení v jejich očích, protože jde mezi kamarády.
Čeká ji den plný her a zážitků.

Cestou míjím další maminky.

Ve tvářích se jim zračí únava, když vedou za ruku své děti do školy nebo školek.
Unaveně přebíhají přes přechody a míjí moje auto.

Zrovna ve chvíli, kdy čekám na zelenou, se můj pohled stočí na jinou z nich po mé pravé straně.
Vede za ruku holčičku, která má na zádech malý batůžek.
A v podpaží nese velkého plyšového tygra.
Tak velkého, že jí kabelka stále sklouzává z ramena.
Ale nese ho.
Proč?
Protože je to oblíbená hračka její holčičky a ta by bez ní byla ve školce smutná.

Ptáte se mě často, co se vlastně počítá, když říkáme, že děláme dost?

VŠECHNO.

Všechno, co my vidíme jako malé a nedůležité.
Jako plyšová hračka, která udělá radost.
Jako maliny, které jsem schovala dcerám do chleba.
Jako pusa nebo zamávání, než se naše děti vrhnou mezi kamarády.

Počítá se všechno, protože díky tomu, díky té sebemenší věci, kterou každý den děláme, jsou naše děti šťastnější a vědí, že jsme tady pro ně.

Tak na to nezapomínejte,

S Láskou,

Monika ❤️