Když jsem byla malá, musím přiznat, že jsem nebyla ani hezké dítě ani moc chytré, tedy soudě podle známek na jedné z těžších základních škol v Republice.
Byla jsem malá, měla jsem jak se šalamounsky říká pár kil navíc(v mém případě jich bylo dost), nosila jsem brýle a nutno podotknout, že dvacet let zpátky opravdu nebylo možné koupit designové kousky, které se dnes nosí, a zároveň jsem měla zábavné příjmení.
A tak na mě celé dětství děti pokřikovaly:" Opice z papírové ulice, metráčku, máš čtyři oči a stejně nevidíš apod."
Děti umí být kruté a smějí se tomu, co neznají nebo tomu, čemu nerozumí.
Je tedy na nás dospělých, abychom jim to vysvětlili a naučili je, že posmívá se jenom někdo, kdo nemá co říct rozumného.
Zrovna nad tím jsem přemýšlela, když jsem se včera ráno bavila s mužem nad kávou. Ptala jsem se ho, jestli neděláme jako rodiče málo. Že všude vidím, jak jiné rodiny neustále cestují, a pořád něco podnikají. Opravdu mám občas chvilky, kdy o sobě pochybuji a říkám si, jestli jsem dobrá máma, jestli nedělám tohle nebo něco jiného špatně a jestli bych se neměla snažit být jako ostatní matky, které pořád něco vyrábějí, tvoří a povídají si se svými dětmi. Kde berou čas na ostatní věci nechápu. Možná mají nějaký skrytý talent, který já bohužel nemám.
Ale víte co mi došlo? Že to nejsou jen děti, které umí být kruté. Jsme to i my dospělí a jsme k sobě velmi často krutí.
Dnešní doba je jiná, než za dob mého dětství. Tehdy jsem si opravdu celý den hrála s klackem a kamenem a stavěla bunkry. To bylo normální, tak jsme jako děti trávily čas.
Jenže doba se změnila a dnešní děti u svých rodičů vidí mobilní telefony, Ipady, Ipody, tablety a další vychytávky a chtějí se naučit s nimi pracovat a ruku na srdce, v dnešním době je každý, kdo neumí alespoň základy na počítači prostě ztracený. Taková je dnešní doba.
Reaguji na článek, kdy se v jedné zahraniční diskuzi pustily matky do jiné maminky, která postovala fotky svých dvou synů, hrajících si na mobilních telefonech. Synům bylo osm a deset let. Padaly tam komentáře jako, že kazí dětem dětství a místo, aby je nechala čučet do mobilu, měla by s nimi jít ven apod.
A já si říkám proč? Co je na tom tak špatného?
Jsou děti, které si vydrží hrát hodiny s kostkami, jiné chtějí znalosti a měli bychom jim bránit jenom proto, že se na nás ostatní rodiče budou dívat skrz prsty? Opravdu je záruka krásného a šťastného dětství běhání po lese od východu slunce do západu, házení šišek do pole a pozorování slimáků?
Je snadné soudit a kritizovat. Nikdo nejsme bez viny.
A stejně snadné je neustále hledat studie, které popisují, co je dobré pro naše děti a co není.
Mohli bychom být lepší rodiče?Určitě. Mohli bychom být horší? To si pište, že jo.
Pamatuji si, jak se na mě některé matky na hřišti dívaly, že jsem si dovolila číst časopis místo toho, abych si hrála s pískem. Věděla jsem naprosto přesně o každém kroku mé dcery a kdykoliv byl jen náznak nebezpečí, zasáhla jsem. Přesto jsem ale byla černou ovcí, která se dítěti nevěnuje a jen tak si dovolí číst.
Přiznávám to, měla jsem na hřišti klid. Dcery si hrály a já si mohla něco přečíst.
Kdy už konečně pochopíme, že není špatné přiznat nahlas, že potřebujeme taky vydechnout a že zabavit děti je prostě někdy nutností. I když to znamená posadit je před televizi, aby se dívaly na hloupou pohádku nebo je naučit s tabletem.
Nelitujme toho co děláme a jak vychováváme naše děti. Všechno děláme z nějakého důvodu a měli bychom si za ním stát a umět si ho obhájit.
Opravdu být dobrým rodičem, znamená jen tvrdě pracovat každý den, nemít čas na pořádný spánek ani na odpočinek a všechen volný čas věnovat dětem? A když nám zbude nějaký čas zaměřit se na rodiče, kteří se rozhodli vedle výchovy svých dětí i žít?
Být rodičem je náročné a místo odsuzovaní a přiživování nesmyslné reality o sebeobětování se dětem, bychom spíš měli jasně nahlas a zřetelně říkat, že také potřebujeme žít, odpočívat a bavit se.
Děti umí být kruté a zranit, protože nevědí jak se chovat a nikdo jim neporadil, co je správné. Ani neví, jaké to je mít brýle a jak nepříjemné může být neustálé pocení na nose, strach o poškrábání nebo zamlžení skel při přechodu ze zimy do tepla.
Ale jako dospělí a zejména jako rodiče víme, jak náročné rodičovství je. Jak vyčerpávající je, se starat o děti po neprospané noci. Trpět frustrací a vnitřním neklidem nebo vztekem. Chtít čas pro sebe, i když to momentálně nejde.
Všechno tohle víme a stejně se najdou tací, kteří jsou schopní radit druhým, jak mají vychovávat děti a žít, přesvědčovat všechny o tom, že jen oni vědí co je nejlepší. Najdou se matky, které umí být krutější, než malé děti. Otevřeně píšou trpké poznámky a všechny nekojící, nešátkující, nebiomatky a matky, které nechtějí svůj život věnovat jen dětem, napadají a slovně jim ubližují.
Když za námi přijde naše dítě, že se mu kamarád ve škole posmívá, řekneme, že je malý a nerozumí tomu.
Jak ale omluvit dospělého člověka?

S Láskou,
Monika ❤