Měsíc za měsícem, téměř bez povšimnutí, se z mých malých holčiček staly dívenky, a postupně mladé ženy s vlastními světy a názory.
A doba, kdy jsem několikrát do hodiny malovala sluníčko, ohřívala kafe zas a znovu a toužila po troše ticha, ta už se pomalu chýlí ke konci.
Někdy stojím uprostřed chodby a poslouchám to zvláštní ticho.
A pocit úlevy někdy střídá zvláštní pocit prázdnoty.

Pryč jsou ty chvíle, kdy jsem si přála popohnat čas, aby byly trošku větší, samostatnější.
Teď si často přeju čas zastavit. Ptám se sama sebe, opravdu jsem si to všechno užila dostatečně? Neprošvihla jsem nějaký důležitý okamžik? Neměla jsem si ten všechen chaos užívat víc?
Tehdy mi to tak nepřišlo. Když hodiny na zdi odbíjely půlnoc nebo tři hodiny ráno, a já seděla se svou maličkou dcerkou v náručí a vnímala jen její dech. Přála jsem si, aby usnula a já mohla spát taky. Ty noci se zdály nekonečné, přišlo mi, že už nikdy se nevyspím. Už nikdy se nepodívám na žádný film, už nikdy se v klidu nevysprchuju.

Zatímco hodiny odbíjely na zdi minuty, z minut se staly týdny, měsíce a roky. A dnes si už jen matně pamatuji, jak nervózně jsem spící novorozeně přenášela po bytě do dětské postýlky. A jak s každým zavrznutím podlahy se mi zastavil dech.

Pokud jste tam, kde jsem dnes já, zkuste si na chvíli vzpomenout, jaké to bylo. Držet v náručí to bezbranné miminko, cítit, jak je křehké a tolik Vás potřebuje.
A pokud jste na začátku, a bezesné noci, které se zdají, že nemají konce Vás teprve provázejí nebo očekávají, věřte, že to zvládnete. Každá taková noc jednou skončí. A období, které se zdá tak neskutečně těžké pomine.
I když jste unavená, a hodiny na zdi odbíjejí půlnoc zatímco držíte v náručí své dítě, zkuste si jen dnes ten moment užít. Přivonět si k němu, vnímat tlukot toho malinkého srdíčka.

Protože zítra, zítra bude zase o kousek větší.

S láskou,

Monika❤
FCB: Blog mámy
IG: bymonicarose