Nervozita. Panika. Stres.
Tyto tři pocity jsem dnes četla v očích dámy, která seděla za volantem Autoškoly.
Nervózně zastavila před přechodem pro chodce, aby pustila paní a naše oči se na chvíli střetly.

V tu chvíli jsem si vzpomněla na sebe před třemi lety, kdy jsem každé úterý s roztřeseným žaludkem usedala za volant podobného auta a měla z řízení opravdu strach a respekt. Budiž poděkování mému úžasnému instruktorovi, který trpělivě snášel všechny moje vrtochy a reagoval naprosto s klidem, i když jsem si spletla plyn s brzdou nebo za slunečného dne pustila stěrače.

Dnes ráno se mi v hlavě vytanula přesně tahle vzpomínka a mě došlo něco jiného.
Ano, dnes jsem po třech letech každodenního ježdění ostřílenější a troufnu si na manévry, o kterých jsem se tenkrát neodvážila ani snít.
Ale stále občas myslím na tak běžné a obyčejné věci, jako jak otáčet volantem do zatáčky nebo jak pustit stěrače.
Místo, abych myslela na důležité věci, ty, které opravdu něco znamenají.

Jen málo záleží na tom, jestli dnes máte k večeři kuře nebo namazaný chleba.

Stejně málo záleží na tom, kolik filmů jste v kině se svým potomkem nestihla vidět, protože byl on nebo Vy nemocný.

Nezáleží ani na tom, jestli boty, které Vaše dítě nosí splňuje všechna kritéria okolí.

Stejně jako někomu, kdo se učí teprve řídit auto, záleží na tom, aby nezajel chodce a nejel na červenou, i nám by mělo záležet na opravdu důležitých věcech.

Záleží na nás.

Na našich pocitech, radosti, štěstí, smutku nebo pláči.

Na rozzářených očích dítěte, které hrdě obouvá modré tenisky s bleskem a vybíhá do světa.

Na chvíli, kterou při večeři strávíte jako rodina.

Na pomazlení, když své dítě večer přikrýváte.

Na všem, co společně podnikáte a podniknete.

Ano, každý den Vám něco uteče. Někdy budete mít dokonce pocit, že jen běžíte a snažíte se něco dostihnout, ale ono je to pořád o desítky kroků před Vámi.
A večer, když padnete únavou na sedačku se Vám hlavou bude honit všechno, co jste mohla nebo měla stihnout.
Všechny ty okamžiky u kterých jste mohla být.

Problém není v tom, co jako máma nestihnete nebo prošvihnete.
Problém je v tom, že vidíte důležité všechno.

On nakrájení chleba, který vypadá jako dinosaurus až po shánění kostýmu na dětskou besídku.

Problém je, že neumíme vytěsnit nedůležité věci a nahradit je těmi podstatnými.

My jsme důležité, naše děti i naše rodiny.
Pocity, které máme, když jsme spolu.

Každé objetí ráno ve školce, každé zamávání před školou, každá namalovaná sova a kopeček zmrzliny, který je studený.

To, jak uděláme z důležitých věcí ty nejpodstatnější, je nejlepší způsob, jak se samy pro sebe, stát těmi dokonalými matkami.

Monika♥

PŘIJDETE SE KE MĚ NA FACEBOOKU: https://www.facebook.com/blogmamy/
NEBO NA BLOGU: www.blogmamy.cz