Obyčejný a v ošuntělém oblečení.
Bezdomovec, který přecházel přes přechod.

Nebylo na něm nic zajímavého, přesto můj pohled udržel dost dlouho.

Kdybyste se mě zeptali, co měl na sobě, nevzpomenu si.
Za to si ale přesně pamatuji, jak tlačil červený malý kočárek bez boudy. Nešlo o to, co tlačil před sebou, ale jak.

Vezl ho s takovou opatrností a něhou, jakoby to bylo to jediné, co má. A zřejmě také je.

Mohou se to zdá být jen sentimentální řeči, takové ty co slýcháme denně o bezdomovcích nebo nemocných dětech i chudých lidech z Afriky. A každý jsme určitě alespoň jednou za život slyšeli tu otřepanou otázku: "Co by za to daly děti v Africe?"
Na to já vždy odpovídám, že nic, protože nic z toho, co máme my, neznají. Takže jim to nechybí.

Lidé, kteří ale zůstali bez domova na ulicích, vědí o co přišli a vědí, co mají ostatní a oni ne.

Nemůžeme zachránit všechny, opravdu to nejde, i kdybychom se rozkrájeli.
Nemůžeme ani všechny litovat. Každý z nás určitě zažil situaci, kdy mu bylo úzko, všichni máme své křivdy a své bolístky.

Ale můžeme si díky tomu uvědomit spoustu věcí.

Tento předvánoční týden je co se týče dopravy šílený. Obchodní centra praskají ve švech. Ve frontách u pokladen vidíte unavené a naštvané lidi, kteří v duchu přemítají, co všechno ještě musí stihnout.
Za nimi se pak krčí ještě naštvanější jedinci, kteří si jdou koupit dva rohlíky a šunku a zvolí si jeden z největších hypermarketů ve městě.

Pokladní jsou naladěné buď dobře a nebo špatně. Ty se špatnou náladou ve mě vždycky evokují strach položit si cokoliv na pokladní pás, abych je ještě více nenaštvala.

Ale úsměv pokladní, která Vám tři dny před Vánoci přeje hezký den, i když ví, že se ze židle dalších osm hodin nezvedne, opravdu příjemně potěší.

I když se snažíme zvolnit, je opravdu před Vánoční čas náročný. Chceme potěšit své blízké a čas s nimi si užít. Musíme do obchodu nakoupit, protože jíst se musí. Můžeme se sice uklidňovat, že Vánoce nejsou o jídle, ale s kručícími žaludky se k Vánočnímu stromečku chodí fakt špatně.

Nevyhneme se ani stresu, ani shonu, ale vždycky se najde způsob, jak si to užít a radovat se z období, na kterém nám nejvíce záleží.

My se letos jako rodina vydáme na svátky jinam. Odjíždíme už zítra ráno a vracíme se den před Silvestrem.
Celý tento týden je pro mě ve znamení balení, chystání a zařizování, aby všechno klaplo.
Ale i když není soukání kufrů do auta zábavnou činností, je na ní něco, co mě dnes potěšilo.

Důležité totiž je, najít na všem něco, co Vás potěší.

Vyrábíme adventní kalendáře, posypáváme je třpytkami a očekáváním. Pokoušíme se péct cukroví a přitom se snažíme během celého procesu, aby byla mouka co nejméně všude okolo. A chceme čistou kuchyni.

Vím, že byste určitě mohly všechny napsat svůj vlastní seznam věcí, které každý den pro svou rodinu děláte. A víte co? Napište ho.

Napište si všechno, co jste až do teď od rána udělala pro svého muže a své děti.A pak se na ten seznam podívejte a přečtěte si ho stále dokola.
Nejsou na něm tak zářivé věci jako postavení pyramidy ani zachránění stromů před pokácením, že?
Tak se zdají být obyčejné, ale nejsou.

Každá věc sice jen obyčejně zapadá do vašeho života, do každého dne, který prožíváte, ale je výjimečná.

Necítíte se tak často, já také ne, myslím, že žádná z nás.
Nejde o to, jestli to, co děláme jako ženy, je výjimečnější než to, co dělají naši muži. Živí naší rodinu a mnohdy dělají opravdu co mohou. Někdy se musí poprat s Vašimi náladami, frustracemi a výčitkami, které i když nejsou vyřčené, visí ve vzduchu.

Nezáleží na tom, jestli jste koupily všechno, co jste měly.
Ani na tom, jaký balící papír bude zítra u Vás doma nemilosrdně roztrhaný během pár vteřin.

Záleží jen na tom, jaký pocit budete na konci dne mít.
Radost, dojetí, štěstí a to vše smícháno s únavou.
Jaké pocity ve Vás vyvolá pohled na Vaši rodinu.

A s jakou náladou, potlačíte svůj kočárek přes ulici. Všechno co máte. A nic navíc.

Protože někdy i málo, může znamenat mnohem víc, než hodně.

Monika <3
Facebook: https://www.facebook.com/blogmamy/
Blog: www.blogmamy.cz