Přemýšlela jsem, jak napsat tento post. Aby nebyl naštvaný, negativní a ne příliš tvrdý. Ale nenašla jsem žádný způsob, jakým bych vyjádřila, co mě dnes pobouřilo.
Znáte to, když se kopnete do palce a místo pěkně peprného výrazu byste měla použít nějaký jemný. Neuleví se Vám. Vlastně to nebude mít žádný účinek, který by to mělo být.
A přesně tak by se neulevilo dnes mě, kdybych tato slova psala a obalila je pěkně v medu, aby se náhodou někoho nedotkly.
Jenže trochu zapomínáme říkat pravdu, takovou jaká je bez ohledu na to, že se nemůže někomu líbit.
Ve zprávách mi přistál mail od jedné z Vás.
Dotyčná maminka si v něm stěžovala. Nejenom na to, jak náročné je být mámou, ale také jak těžké to v má v okolí své rodiny a partnera. Nesetkává se totiž s přílišným pochopením a tak si zvykla si nestěžovat.

Všechny ty pocity smutku, osamění i vzteku v sobě dusí, protože by se dozvěděla to, co se dozvídá mnoho žen každý den.
ŽE JSOU MÁMY A MÁMY TO PŘECI VYDRŽÍ.
Místo, aby se jí dostalo pochopení a pohlazení po duši, dozvěděla se, že chtěla děti mít a tak si nemá na co stěžovat.
Vždycky mě naštve, když se něco takového dozvím.
To jsme jako přestaly mít právo na normální pocity, únavu, zlobu a frustraci jenom proto, že jsme porodily?

Protože jsme si děti nebo dítě přály tak už se musíme jen usmívat a těšit se?
Ukažte mi někoho,kdo má radost z toho, že se pořádně několik měsíců nebo let nevyspal?
Kdo se nadšeně směje, když ho batole kope do obličeje nebo zuřivě buší na dveře od koupelny?
Jak se může někdo radovat po celém dni s křičícím dítětem, které jen pláče a pláče a usne jen ve chvíli, kdy ho vezeme v kočárku plném nákupu?
NIKDO TAKOVÝ NENÍ.

Já si pamatuji, jak jsem naši předposlední dceru každý den vozila tři hodiny po sídlišti jenom aby spala. V zimě, dešti, i když jsem byla vyčerpaná. Byl to jediný způsob jak mohla spát.
To, že jsme teď mámy neznamená, že nejsme lidé.
Obyčejní, unavení, se všemi normálními vlastnostmi.

Ano, každá máma miluje své dítě nade vše. Dýchala by pro ně, zemřela by pro ně, kdyby to bylo nutné, ale to neznamená, že také nechce žít a být nejenom mámou.

Nejhorší pro mě na to být máma je fakt, že už to nejsem jen já. Že už nejsem bez starostí, povinností, že je na mě závislých pět dětí, které mě potřebují. A také, že nikdy nevím, kdy mě budou potřebovat.

Zároveň mě děsí fakt, že jednoho dne už mě potřebovat nebudou.
Jenže než ta doba přijde, je to mnoho let, kdy obětujeme velký kus ze sebe právě pro své děti.
Můžeme si říkat, že to nebude trvat věčně, ale to je někdy jen malá útěcha.
Nestyďme se za své pocity, které nejsou vždycky jen růžové a třpytivé.
Máme na ně nárok stejně jako všichni kolem nás.

Když chcete křičet, křičte. Praštěte něčím o zem, plačte, nadávejte, zamkněte se v koupelně a nereagujte chvíli na nikoho. Jen pro sebe.
S Láskou, 👏
Monika 💓