To, co se teď děje na Ukrajině, pro nás bylo ještě pár dní zpátky něco naprosto nepředstavitelného. Jako z jiné galaxie. Tohle se nám stát přeci nemůže.
Rychle a snadno jsme zapomněli na zlé časy. Jakoby ani už nebyly.

Já mám to štěstí, že jsem je vážně zažila jen skrze své rodiče. S tátou u Armády, díky kterému jsme měli výhodu Bonů a mohli nakupovat v Tuzexu. A že jsem jako malá měla mandarinky, kdykoliv jsme chtěli.
Dnes jsem ráda, že můj táta už není v aktivní službě, že není povolán kamkoliv, že se nemusím o něj bát.
Přesto se ale bojím a cítím se ohrožená.

Cítíme se ohrožení, protože někdo ohrozil náš pocit bezpečí. Pocit, že se nic takového v dnešní době stát nemůže. Ale příliš rychle jsme zapomněli, že se to už stalo a není to tak dávno.
Na hraně posouzení politického záměru, co když je Putin prostě jen egoistický magor, který touží po moci? Co když mu nejde vůbec o politiku a ve výsledku asi vážně ani nejde.
Protože obsadit zemi, která se potýká s vážnými ekonomickými problémy a je na pokraji kolapsu, je jako zvrácená hra kocoura s polomrtvou myší.
A že to kocoura hodně baví.

Obsadí Ukrajinu a pak co dál? Co se děje v jeho hlavě a co mu zabrání prostě jen CHTÍT obsadit další území a pak další a další. Prostě jen proto, že ho někdo ten den (s prominutím) nasral. Blbě se probudil. Možná ho prostě teď serou úplně všichni. U nás už "byl", už to tu zná.
Můj táta, který sloužil v armádě, v letectvu při průniku Ruska v roce 1968 by asi mohl vyprávět. Dřív mě jeho příběhy zajímaly, jaké to bylo a přišlo mi to, jako vyprávění z doby, která je naprosto vzdálená, neskutečná, možná jsem v hlavě popírala její existenci.
Dnes mě děsí. Děsí mě fakt, že se to může stát znovu. A je jedno komu. Jestli nám, nebo dnes na Ukrajině. Jsme opět ohrožení. Ztrátou svobody, pocitu bezpečí, světa, jakého jsme znali. Tedy, jakého jsme si mysleli, že známe.

Moje myšlenky se neobrací jen k lidem tam, přímo ve válečné zóně, což je v dnešní době naprosto absurdní, ale ke všem. Ke všem lidem na celé zemi a v celé Evropě.

Víc, než kdy jindy, si opět a znovu připomínáme, jak jsme zranitelní. A ohrožení.
Psát, abyste pomohli, pokud můžete, je zbytečné. To asi ví každý, všichni cítíme jakousi povinnost pomoct. Jakkoliv. Proti nepříteli, kterého jsme poznali zblízka také.

Držte se. Obejměte svoje blízké, pošlete jim dnes zprávu, myslete na ně. ❤