V prve rade bych chtela podekovat za Vas blog, rada ctu Vase clanky, protoze se v nich casto vidim. Mam sice "pouze" jedno dite, syna, ktery bude mit za par dni 1 rok, ale doslova mi mluvite z duse. Opravdu neni vzdy vse perfektni a tak, jak bychom chtely, materstvi je zaroven tak krasne a pritom tak narocne, az nekdy temer desive. A je tolik lidi kolem nas, kteri jen odsuzuji a mysli si, jak vi vsechno nejlepe, az je mi z toho casto smutno, kolik nepochopeni z rad cizich, ale i blizkych zazivam dnes a denne. Diky Vam vsak mam pocit, ze v tom opravdu nejsem sama! A nyni bych chtela vyuzit moznosti napsat Vam svuj pribeh, bude to spis takove jedno velke "vypsani se" z me strany, tak snad Vas to nebude obtezovat.
Těmito slovy začínal email od maminky Zuzky, který mi přistál v mailu zhruba před týdnem.
Je tak obsáhlý a plný smutku, neštěstí a pocitu ztracení, že se k němu nemohu jen vyjádřit slovy napsanými na blog.
Rozhodla jsem se k němu natočit video, kde o tom všem chci s Vámi promluvit. Nejen sdílet Zuzčino trápení, ale hlavně popsat všechno to, co trápí nás všechny. Zuzka to totiž popisuje úplně přesně.
Spokojené, zdravé a šťastné dítě, přesto má pocit, že se jí vše sype pod rukama. Manželství, rodina a zdravý rozum.
Zuzi, jestli teď čtete tuto zprávu, vím, že slova to nespraví, ani video to nezmění, ale pokusím se Vám alespoň na dálku poslat objetí a pozitivní slova, která Vám doufám, dodají alespoň trochu síly a odvahy, pokračovat dál.
Za každý email, zprávu jsem vděčná. Všechny pocity, které se mnou sdílíte se opakují, ale přesto jsou samy o sobě jedinečné, stejně jako jste jedinečné a výjímečné Vy samy.
Každá zvládáte všechno negativní jinak, ale to neznamená, že hůře, než ta druhá.
Chci, abyste byly silné.
Chci, abyste se podívaly na svůj život a svou rodinu a uvědomily si, že naprosto vůbec nezáleží na tom, jestli máte plný dřez nádobí nebo Vám padá oblečení z koše na prádlo.
Chci, abyste samy se sebou měly slitování a staraly se o sebe s větší láskou.
Chci, abyste si odpustily, že nevíte všechno a nevíte jak se máte zachovat, když se Vám tříleté dítě válí vzteky po zemi nebo miminko staré sotva pár týdnů jen pláče a pláče.
Stojíte za to, abyste se měla ráda. Musíte se mít ráda.
Když přiznáte nahlas, že jste ztracená a nevíte si rady, neznamená to, že jste slabá.
Naopak jste dost silná a odvážná, abyste to řekla nahlas.
A ono to chce opravdu veliký kus odvahy,
to víme my všechny.
S Láskou,
Monika 💟
