Mamííí

Slovo „mamí“ jsem dneska slyšela snad tisíckrát. Vlastně kecám, asi tak čtyř tisíckrát! A mělo různé obměny, tvary i intenzitu. Od mami, mamí, přes maminko, mámo a nakonec mamíííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííí, když jsem nereagovala okamžitě, protože jsem obrátila svou pozornost na prvního v pořadí. Mamííí, dej mi napít! Mamííí, šťávu ne, chci vodu. Mamííí, do jiné skleničky! A pak jsem si sedla a za 10 sekund vstala, protože: Mamííí, chci přidat nudle. Mamííí, chci více kepuču. Mamííí, jsem se pokypal! Mamííí, Evelínka mi pije moje pití! Mamííí, už to neci!

A to jsem vynechala noční probuzení, snídani a rovnou přeskočila na oběd. Protože ráno se to Mamííí snáší nějak s přehledem a bezbolestně (myslím bolest hlavy). Počítadlo slova Mamííí se rozjelo až na oběd a až do večera se nezastavilo. Otáčelo se jako tachometr do Plzně a zpět! A přesně tak se dneska večer cítím, jako bych odřídila tisíc kilometrů plně soustředěná na cestu, teď už bych si jen chtěla zalézt do postele a s knížkou nic nemuset.

„Mamííí, chci ti něco říct!“, ozvalo se večer po okoupání, umytí, najezení a vyčištění zubů, po několika desítkách Mamííí a uložení do postele. „No cooooooooooooooooooooooo?“, zoufale vyjeknu a v hlavě mi šrotuje, na co jsem zapomněla, co ještě můžou chtít?  „Mamííí, venku prší!“ A pak přišel z práce Martin a ozvalo se krásné „Tatííííí“!

Dneska nebyl zdaleka náročný den. Byl to úplně normální den. Takto to prostě chodí a mě nezbývá nic jiného než nezcvoknout a být trpělivá. Věřím, že jednou vyrostou. A taky jsou tu víkendy, kdy mají k dispozici tátu více než kdy jindy a kdy se intenzita Mamííí sníží o 50%.

Jediné, co se denně mění je má schopnost empatie, míra lásky a sebevědomí. Někdy jsem prostě tak nabitá, že to slovo skoro nevnímám a někdy jedu na záložní systém, který by mohl každou chvilku zkolabovat, kdyby neexistovala čokoláda nebo cokoliv, co osladí život – nepohrdnu ani ocucaným bonbonem, který Janek vyplivne, když si uvědomí, že chtěl vlastně rajče.

Vcelku mi pomáhá, když si uvědomím, že toto je výzva mého života. Myšleno ustát ten náročný den na rodičovské DOVOLENÉ bez řevu, pláče, zbláznění nebo hysterie! Být šťastná za to, že mě chtějí, a že není nikdo, kdo by jim chtěl více vyhovět nebo po kom jiném by to oni více chtěli. Pokud se mi podaří neudělat ze sebe oběť, ale prostě jen být maminka, pak jsem na cestě za vítězstvím! A ta cesta krok za krokem je posilující, pokud ji šlapu vědomě. O to se snažím.

Jdu si číst! Hezký večer

zdroj: http://www.sebevedomarodina.cz/mamiii/