Příspěvky pro registrované uživatele se ti nezobrazují.
a uvidíš všechny příspěvky!
dexin
18. kvě 2018
Tak jo... Chtěla jsem dneska napsat, jak má Mariánek přesně půl roku, jak zkusil svou první lžičku mrkvičky a zhnuseně ji vyplivnul, ostatně jako všechny moje děti potřebuje pár týdnů než přijme fakt, že jej nebudu mít věčně u prsa. No a to slovo věčně se tady dneska hodí. Nebudeme tady totiž věčně, nikdo z nás. Až se naplní pohár našich dní a překulí se přes něj první kapka, odejdeme. Naše svíčka dohoří a my zhasneme s ní. Vlastně jen naše těla, duše se vrátí ke zdroji, odletí domů a možná že ještě chvíli jako strážný anděl pobude při zemi, aby dohlídla na to, že ti, které miluje, jsou v pořádku.
"Táto, haló, volám na tebe! Věz, že jsem v pořádku, jen si musím trochu poplakat! Prosím odpusť mi, že jsem byla dcera hubatá. Omlouvám se, že jsem měla vždy svou hlavu. Miluji tě a moc ti děkuji za život.
A teď leť, tatínku, už jsi volný!
PS: Všem koníkovkám děkuji za nesmírnou podporu a tunu srdíček. A víte, co, ono to tady patří, protože všechny nás to jednou čeká a stejně jako zrození, tak i smrt je součástí našeho života.
Zobraz celou zprávu
(1 fotka)
dexin
17. kvě 2018
Stála jsem u jeho postele, nemohl mluvit ani na mě očima zaostřit. Sestry mi už u výtahu říkaly, že vypadá hůř než na poslední návštěvě, ale já hrdinka již přece dlouho vím, že umírá a jsem připravená mu říct sbohem. Jenže teď přijdu a už mě ani nepozdraví, nezmáčkne ruku a jeho ještě v pátek divoké oči jsou dnes takové smířené a dívají se skrze mne. “Ahoj tatínku” místo jeho odpovědi, se mi zalévají oči slzami. Tak takové to je, když odchází táta? Z těžka dýchá, občas mrkne. “To jsem já, tati. Přišel i Martin a tvůj nejmladší vnouček M......”, nedokážu to dokončit, propukám v pláč, i přesto, že jsem se už dávno smířila, že umře. Všichni přece umřeme, stejně jako jsme se všichni narodili. To se ví. Ale ta malá holčička ve mně je dneska bolavá a nechce se smířit s tím, že to může být poslední návštěva, že ho vidím naposledy tady na zemi. Tak to je ta chvíle, kdy se dotýkáme věčnosti?
Situaci zachraňuje Martin, začal krásně zpívat a já jsem tak vděčná, že není ticho, protože s úctou k otci a ke smrti, mě nějak nejde mluvit o životě. “Jakou měl táta rád písničku?”, ptá se mě můj muž. A já bez rozmýšlení odvětím “Za Starů Breclavů”, to mi zpívával před spaním a škrabkal mě přitom na zádech. A já se ho tehdy ptala: “Tati, co je to zalamuje ruky?” A teď mu ji zpívám já a zalamuji ruky a pláču a přitom vím, že jde domů, že už se jeho duši brzy uleví.
Kojím vedle něj na židli Mariánka a přijímám ve svém žalu, že staré dělá místo novému. Chytám ho za ruku a děkuji mu za svůj život, za vše dobré i zlé, říkám mu, že byl úžasný táta. A hladím mu jeho husté tmavé vlasy. A zpoza mě promluví Martin:”Děkuju ti za nejlepší ženu, jakou jsem mohl mít!” A já mám zase oči zalité slzami a mlčky mu říkám “tatínku, leť!”
Zobraz celou zprávu
(1 fotka)
dexin
16. kvě 2018
Vždycky není načůráno nebo nakakáno, za to je pokaždé obejmuto. Při bezplenkovce se zkrátka rodič učí reagovat na potřeby dítěte a ty nejsou vždy jen vyprazdňovací, ale také tulící. A kde jinde je těm našim dětem lépe? :heart:️🧔:tone3::baby_tone1:
Zobraz celou zprávu
(1 fotka)
dexin
10. kvě 2018
Po cestě z angličtiny jsem se stavila s dvojčaty na zmrzku. Mariánka jsem měla v náručí a před sebou jsem tlačila kočár. Procházíme kolem paní sedící na zapraží, kluci ji krásně pozdraví a ona se mě ptá, jestli to mám 3 kluky. Kývám, že ano a ona pokračuje: "... a čtvrtého na cestě, že?" Koukám se na své vypouklé měkké bříško a odpovídám, že ne, že jsem teprve 5 měsíců po porodu. Paní se začervená a omluví se a my pokračujeme domů. Zbytek cesty přemýšlím o tom, jak dokážeme hřešit slovem. Mě vlastně do teď to mé bříško nevadilo. Teda popravdě, bylo by super, kdybych měla místo těch špíčků vánočku, ale copak bych mohla, když necvičím a jím kdykoliv mám hlad, cokoliv, na co mám chuť? Váha jde pomalinku sama dolů, stejně jako šplhala nahoru. A z mých 25 kg nabraných v těhotenství (měla jsem fakt obrovské těhotenské bříško), už mi chybí shodit jen 5 a ty jsou právě v tom břiše. Nebyl prostor, abych té paní ze zápraží řekla, že jsem si stanovila priority jinak, že ploché břicho není rozhodně v mé poporodní jednoletce a že si daleko více cením toho, že jsem zdravá, můžu plně kojit a že se cítím nádherně, protože přijímám své tělo takové, jaké je a že mu dávám neomezený čas k regeneraci a tím mu za vše děkuji. Kdybych se hnala za dokonalým tělem, neměla bych teď 5 dětí, že? A kdybyste někdy potkali ženu a měli podobnou věc na jazyku, nechte si ji prosím raději pro sebe, a počkejte, až se vám ta žena sama svěří, zda je těhotná, protože ne každá dokáže takový hloupý komentář ke svému tělu hodit za hlavu jako já. :wink:
Zobraz celou zprávu
(1 fotka)
dexin
2. kvě 2018 Čtené 286x

Když se mi před deseti lety narodil Šimonek, ještě v porodnici se mi namísto radosti vkradla do hlavy myšlenka: "teď už jsi stará, když máš to dítě".

Měla jsem po dlouhém těžkém porodu plném zásahů a bolesti. Děťátko jsem si moc přála, ale tak nějak jsem nebyla připravena na to, že zrozením svého dítěte se i já přerodím v MATKU.

Skoro dva měsíce jsem jen ležela, protože při každém vstanutí z postele jsem měla pocit, že ze mě vypadnou vnitřnosti. Připadala jsen si tlustá, z prsou mi tekla krev, a kdyby mi někdo řekl, že kojení je krásné, mrštila bych po něm něčím těžkým, aby se z těch keců probral.


Dnes chápu, že to nemohlo být jinak, že mé velké porodní zranění zachránilo blízkost, kterou jsem se Šimim udržela.

Vynucené spaní v posteli se mnou a nonstop kojení, jen aby bylo dítě spokojené a já nemusela vstát a nosit jej v náručí, nastartovalo moje mateřské pudy, které však ještě dlouho měly tendenci se podřizovat nevyžádaným radám a testováním technik, které už dávno považuji spíše za škodlivé a nepřirozené.


Když si na to vzpomenu, tak se sebou soucítím. A tu bolavou prvomatku hladím a chlácholím ji v sobě, protože ona to měla stejně těžké jako ten chlapeček Šimonek, a je jasné, že to spolu dali, jak nejlépe mohli. A že se naštěstí jejich vztah vyvíjí a neustrnul v té psychické a fyzické bolesti, kterou jsem před deseti lety cítila.

Uvědomila jsem si, že chci a mohu žít jinak.


O deset let později, mám pět dětí. A cítím se nádherně, ne staře, ne tlustě, ne unaveně. Cítím se naplněně a šťastně.

Sdílím svou zkušenost, abyste věděly, že i já si prošla tím, čím procházíte možná teď vy a že s tím jde pracovat a nepodlehnout tomu. Ono totiž opravdu platí, že všechno zlé je pro něco dobré. A taky, že co nás nezabije, to nás posílí. Jen proto musíme něco udělat.

A prvním krokem je rozhodnout se, že už se v tom nebudeme plácat a hledat řešení, jak to změnit.


Možná máte v tuto chvíli potřebu po mě hodit něčím hoooodně těžkým, abych se vrátila zpět z obláčku na zem. Prosím vás, nedělejte to a zkuste místo toho večer zavřít oči a ráno se probudit a hledat a objevovat nové barvy života, které jste doposud neviděly možná jen proto, že jste je měly příliš blízko před očima a neudělaly si potřebný odstup.

S láskou............... Monika

Čti celý článek
dexin
1. kvě 2018
O napářce a partnerství mě vyzpovídala krásná mladá žena Alice Mičunek, která je lektorkou cyklické jógy a nastávající maminkou. A bude také jednou z žen, které využívají bylinkovou páru k přípravě svého těla na porod. http://cyklickajoga.com/rozhovor-o-bylinne-napa...
Zobraz celou zprávu
dexin
29. dub 2018 vybrali jsme
Nikdy jsem si o bezplenkovce BKM nic nečetla, nepoužívám speciální plíny ani oblečení, přesto funguje. Vše, co potřebujete vědět, vychází už z názvu - bezplenková KOMUNIKAČNÍ metoda. Došlo mi, že nejde o to, že miminku nedáte vůbec plínu, doma používám látkovky a na venek a na noc jednorázovky. Jde především o tu komunikaci a pozornost, kterou miminku věnujete tak jako tak. Tím pádem rozpoznáte signály, které vám ukazuje, když cítí potřebu vyměšování. Kakání se nám daří odchytnout na 90% a čůrání tak na 50%. Dneska odpoledne 100% úspěšnost. To moje pětiměsíční miminko po 6 hodinách mělo suchou plínku. Byli jsme v lese, nejprve hodinu bděl v šátku, pak hodinu spal, nakojili jsme a dali vyčůrat, pak 2 hodiny bděl střídavě v náručí a kočárku, dali jsme vyčůrat a nakojili jsme, 2 hodiny doma na zemi a v náručí, dali jsme výčůrat a cvakli jsme vám fotku jako důkaz. Teď usíná s toutéž plínkou. Každé ráno skoro od narození mě budí signálem, že se potřebuje vykakat. Zkuste to a nebojte se! Věřím, že se spoustě ženám nechce látkovat, nemají čas studovat, jaký druh látkovek na co, nechce se jim je prát. Pokud ale chcete ušetřit nejen peníze, ale i přírodu, zkuste tuto podle mého názoru nejmodernější, nejkontaktnější, nejekologičtější a nejúčinější metodu přebalování. A zajděte si klidně i na přednášku, alespoň si nebudete muset na vše přicházet sami jako já. Dnešní post není o chlubení, ačkoliv jsem samozřejmě strašně nadšená, jen chci ukázat, že v tom není žádná věda a že, když to v běžných podmínkách perfektně funguje u nás, bude to fungovat i u vás! :baby_tone1::speaking_head::woman_tone2::ghost:
Zobraz celou zprávu
(1 fotka)
dexin
Zpráva byla změněna 27. dub 2018
Řekla jsem si, že až nasbírám 1000 příznivců sebevědomé rodiny na FB, těch kteří se chtějí inspirovat a kterým vyhovuje styl, jakým píšu, žiju a přemýšlím, natočím video, abych vystoupila zpoza počítače, ale nakonec mě předběhla Lucka, která mě pozvala do kongresu pro rodiče. Bylo to mé první video ever, tak jsem se nevyhla nervozitě, ale vlastně jsem to skutečná já. Koukala jsem na něj dnes ráno značně kriticky, jak jinak, že? Vždy se na sebe díváme sebekriticky, když slyšíme náš hlas reprodukovaný nebo se vidíme na fotkách. Ale naše okolí nás zná právě takové, ti se nad tím nepozastaví. Se stejnou kritikou hodnotíme po večerech a nocích naše denní rozhodnutí a to, jak jsme se zachovali k dětem a jiným lidem. Ačkoliv se snažím žít v souladu a být laskavá ke všem, nevyhnu se lidem, kteří mě nemají rádi nebo se vkradou do mé blízkosti, aby mě využili. Když to ucítím, posílám si je ze života pryč, protože cizí problémy já stejně nevyřeším. Máme na to všichni právo, svět je plný jiných bezva lidí, tak proč marnit čas s těmi, kteří nás vysávají. Jenže ti ještě občas z povzdálí kopnou ze zadu. Včera jsem šla spát s těžkým srdcem, protože mi napsala jedna žena, která si o mě něco nechala namluvit aniž by mě znala. Fakt mě zamrzelo, jakým tónem mi napsala a já v tu chvíli zapomněla na těch několik jiných žen, se kterými jsem si psala během dne a kterým jsem pomáhala. Do mysli se mi vkradl pocit, jaká tedy jsem? Žena bez osobnostních kvalit a nekorektní, jak mě žena, která se mnou chtěla původně sama navázat spolupráci, nazvala na základě pomluvy nebo ta usměvavá a starostlivá maminka a člověk, který si svá tajemství nenechává pro sebe, protože věří, že upřímné sdílení spokojeného života a poznatků vyzkoušených na vlastní kůži je cestou, která může otevírat nejen oči, ale i srdce?
Tak to dneska takové zamyšlení ode mě o mě, další příspěvek už bude beztak o dětech. Krásný den. Jo a to video bude zdarma přístupné jen do zítřka do devíti ráno. A musíte se přihlásit mailem. Tak díky za vás, kteří mi píšete a ženete mě svými pozitivními ohlasy dál.
http://kongresprorodice.cz/
Zobraz celou zprávu
dexin
26. dub 2018
V dětském pokoji uvidím utržené houpající se lanko od rolety. "Kdo to byl?", napadá mě. Přichází Metoděj s takovým tím pokoutným úsměvem, který nasadí, aby něco zamaskoval a nic na něm nebylo poznat. Vlastně už vím úplně všechno. Říkám si vduchu:"Miláčku nelži mi, když se tě teď zeptám. Řekni mi pravdu, je mi jasné, že to byla nehoda." A s tímto se na něj obracím a on jen tiše stojí a nahazuje ten nejandělštější úsměv na světě, masku, která není jeho. Pořád v duchu směrem k němu vysílám, aby měl sílu a řekl mi to. Ticho... A tak spouštím: "Mety, já vím, že jsi to byl ty, ale je mi jasné, že jsi nechtěl, že to byla nehoda. Klidně se přiznej, nemáš se čeho bát!" Ticho... Asi 15 minut ležíme spolu v posteli a já k němu nahlas promlouvám" Neboj se to vyslovit, nic se ti nestane, za pravdu tě trestat nebudu. Nemusíš lhát a zapírat, řekni mi, jak se to stalo." Ticho a andělský úsměv.
Možná teď máte pocit, že ho zbytečně trápím, ale mě došlo, že to je krůček k jeho osvobození se od předsudků vůči mě jako matce, která ho může potrestat, kousek od rozpletení nějakého uzlíku, který se mu v hlavě svázal kdo ví kdy. "Tak já napočítám do 3, a pokud mi to nechceš říct, odejdu, nic se neděje, jen musím za Mariánkem." V tom tichu uslyším:"Zůstaň!!!" Pohladím ho po vlasech a naposledy se zeptám, jestli mi to řekne nebo ne a on povídá: "Chtěl jsem vytáhnout roletu a spletl jsem si lanko. Nechtěl jsem to utrhnout." a rozpláče se usedavým pláčem. Konečně ty emoce pustil ze sebe, konečně přijal za své jednání odpovědnost. Objala jsem ho a hladila než přestal plakat. Zřetelně se mu ulevilo. Chtělo to jen mou pozornost a čas, aby se v něm neuložila nějaká podivná emoce strachu, pláč, který by zůstal v jeho srdci.
Povídám tu příhodu před obědem Martinovi a dochází mi, že stačila trocha nepozornosti a nechala bych ho v tom. A taky to, že často po nich chceme víc než dokáží sami unést. A že je stačí podpořit a dát jim trpělivost a lásku a hlavně pozornost. Kolik takových "zbytečností" přes den jako rodiče nepostřehneme? Kolik věcí z dospěláckého světa musí děti řešit samy. Kolikrát mávneme rukou při podobné situaci, protože nemáme čas to řešit? Takovou "zbytečnost".
Zobraz celou zprávu
(1 fotka)
dexin
24. dub 2018
Dneska je v kongresu pro rodiče Světluška Hradilová, která mluví o tom, jak a proč si užít své šestinedělí. http://kongresprorodice.cz/kongres-duben-2018/…... A já si tiše zavzpomínala na to své šestinedělí, jaké bylo krásné a něžné a pomalé a prožité. A že to, jakým způsobem jsem jej prožila se nyní odráží do mého vztahu nejen k Mariánkovi, ale ke všem dětem a do vztahů s ostatními lidmi. Prožít si ho takovým niterným způsobem je totiž investice nejen do sebe, ale do šťastného a spokojeného života. A tak vám tento rozhovor doporučuji a zároveň posílám odkaz na fotogalerii svého šestinedělí pro představu, že to jde! A že si ho stojí za to dopřát i se svivalníky, teplem, napářkou, masážemi a hlavně v posteli a v pohodě https://www.facebook.com/pg/sebevedomarodina.cz...
Zobraz celou zprávu
dexin
20. dub 2018
Nerada se uchyluji j nějakým obecným pravdám, protože to, co funguje mě, nemusí fungovat někomu jinému, ale dám ruku do ohně za to, že žena udržuje doma teplo a útulno, a to nejen ve smyslu uklizené domácnosti. Od ní se odráží naladění celé rodiny. Aby měla dost energie na rozdávání, měla by se naučit odpočinout si a investovat do sebe. Tedy najít si čas jen pro sebe, protože v tomto čase má prostor k tomu se rozhlédnout kolem sebe a nasát tu božskou krásu kolem sebe v podobě rozkvetlých květin, modré oblohy, slunce, rozzářených očí dětí a svého muže... Cokoliv dělám, dělám s láskou k sobě, aby to, co tím předám svým blízkým, bylo upřímně ode mě. Mám úžasného muže, ale byl by takový, kdyby neměl tak úžasnou ženu? Od mého přístupu k životu se odvíjí jeho svoboda a volnost, díky kterým se necítí jako otec 5 dětí zatlačen do kouta, ale užívá si to. On si uvědomuje, že pokud mě podpoří v tom, abych dělalala, co mě baví a umožní mi mít čas pro sebe, nabiju se pro nás všechny. Není to nic nového, píše o tom například i Marek Herman. Chtěla bych vám přiblížit, jak se cítím, když žiju v harmonickém partnerství. Cítím se svobodná, cítím, že můžu kdykoliv odejít, a protože vím, že můžu, NECHCI, nabíjí mě už jen ta možnost. Toužím daleko víc užívat si život s dětmi v náručí a nevyčerpává mě to, protože se k nim nestavím jako k povinnosti, ale baví mě to. A ony jsou spokojené. Často se večer cítím unavená jako každá máma, ale taky naplněná láskou po okraj, což samo o sobě poskytuje úlevu. A protože to cítí i děti, usínají samotné po puse a písničce, nevyžadují už víc mého času, neusínají osamocené, ale milované. A já regeneruju. A jsem vděčná. Tak jen připomínám, že prvním krokem je sebeláska. Druhým krokem radostné a harmonické partnerství a čas věnovaný jeden druhému. A děti v této hierarchii jsou až na pomyslném třetím místě, byť díky těm předešlým dvěma bodům získávají víc, než kdyby je přeskočily. Tak žije sebevědomá rodina! :heart::person_raising_hand_tone2::female_sign::pray_tone2:
Zobraz celou zprávu
(1 fotka)
dexin
15. dub 2018
BKM otec a syn. Naučil se přebalovat jednorázovky, potom látkovky a BKM mu taky jde! Každé ráno slyším z polospánku, jak se jim to spolu daří! Každé ráno mám hodinu až dvě k dobru, kdy můžu vypnout a usnout spánkem “nevzbudí mě ani pláč dítěte”. Během té doby stihne Martin vzbudit starší děti, nachystat svačiny do školy, snídaně podle potřeby všech, udělat smoothie, vykakat Majdaláčka, navázat si jej do šátku a uspat jej. Chlap, co se umí nejen po ránu postarat o děti je zatraceně sexy! 🧔:tone3::heart::angel::sunglasses:
Zobraz celou zprávu
(1 fotka)
dexin
11. dub 2018
Dneska chci napsat, jakou lekci v rodičovství jsem dostala od Mariánka. V sobotu jsme byli podpořit Evelínku v soutěži pomponů v naší tělocvičně. Mariánek měl zrovna usnout, tak jsem si jej navázala do šátku a vyrazili jsme. Na místě byl šílený rachot a jeho tam samozřejmě zajímalo úplně všechno. Poprvé viděl tolik lidí pohromadě, slyšel hlasitou hudbu, potlesk, mluvit někoho do mikrofonu. Viděl třpytící se pompony všude a tohle
prostě nemohl zaspat a nechat si to ujít. Usnul na mě asi po třech hodinách na chvilku, těsně předtím než jsme odešli domů. Vypadal celou dobu spokojeně, tak jsem neřešila dřívější odchod, ani mě nenapadlo, co se v něm děje. Po příchodu domů, vypadal unaveně. Chyběl mu jeho spánek, byl přetažený. A já jsem si uvědomila, že dostal příliš mnoho podnětů a zažil příliš mnoho vjemů, které nedokázal v takové koncentraci zpracovat. Srovnával se z té zkušenosti dva dny. V noci špatně spal. Napadlo mě, že kolikrát nemusíme jít na nějakou akci, ale miminko je prostě převjemované i z přílišné motivace svých rodičů. "Otoč se, pas koníky, štěrky štěrky, kuku, tady máš novvou hračku, podívej ptáček, teď nespi, je čas jíst nebo celý den hrající TELEVIZE jako kulisa.... Potom jej vezmeme někam do herničky se starším sourozencem, třikrát mu změníme prostředí, když bdí a buch, můžete se dostavit jeho podrážděnost, bojkot kojení, nespokojenost, nespavost. Je dobré si uvědomit, že stejně jako se během roku postupně zvětšuje miminku žaludek od malé třešničky po jablíčko, tak stejně se rozvíjí mozek děťátka a nejlepší je, pokud se mu dostávají vjemy pozvolným tempem, protože ono nemá kapacitu, aby toho zpracovalo tolik najednou. Musíme se jako rodiče naučit i u starších dětí netlačit příliš na pilu. Nesmíme jim nakládat příliš mnoho, neorganizovat jim čas tak, že každý den mají nějaký kroužek, ale musíme jim dát prostor i pro to, aby poznávaly samy svým tempem nebo aby třeba jen odpočívaly a měly prostor si popřemýšlet o tom, co během dne zažily.
Zobraz celou zprávu
(1 fotka)
dexin
9. dub 2018
Pokorně přiznávám, neumím všecko a nikdy umět nebudu, ale pořád se učím a nejvíc mě učí vlastní prožitky a sebevědomé ženství, partnerství a rodičovství. Nejsem sběratelkou papírů, kdo ví, kde mám diplom ze školy. Každý certifikát z nějakého kursu putuje po příjezdu domů na recyklaci. Pokud totiž nové poznání včlením do svého života, nemusím si kusem papíru připomínat, že asi něco umím. Až uspořádám kurs já, nedám vám papír, dám vám to, co sama používám, ne teoretickou informaci, která je sice zajímavá, ale bez života. Chci inspirovat, že lze pracovat a zároveň mít dítě v náručí, ale pod podmínkou, že jsme sladění a jedem stejným tempem a ne na úkor toho druhého, a to samé platí v partnerství. Díky vzájemnému ladění partnerů lze zvládat hodně věcí! I když je vlastně děláte pomalu! Zpomalte tedy, obejměte své protějšky a pomazlete děti. I tak splníte, co je potřeba a navíc s dobrým pocitem, že nikdo nebyl ošizený! :couple_with_heart::man::girl::boy::woman::boy::boy::angel:
Zobraz celou zprávu
(1 fotka)
dexin
6. dub 2018 vybrali jsme
Co znamená být rodičem s otevřeným srdcem? Často to používám a možná se vám zdá, že je to jen pro "vyvolené", že na něco takového musí být čas. Ve skutečnosti jen musíte mít chuť, je to pro všechny. Pro ty, kteří už v tom mají jasno, ale také pro ty, kteří v rodičovství tápou. Podstatou je mít kuráž být jako rodič šťastný a snažit se žít tak, abyste nelitovali jediné minuty strávené s vašimi dětmi. To neznamená, že nad vámi stále svítí slunce, ale že i s negativními situacemi budete zpětně pracovat a oceníte je jako úžasnou zkušenost, která vás nakopla správným směrem. Nelitujte, že jste něco udělali nebo neudělali, že jste se prostě zachovali jako paka, ale znovu se tak už nezachováte. Umět se omluvit dítěti je součástí celého procesu otevírání rodičovského srdce. Po-Učte se. Zkuste zavřít noťas, když za vámi přijde uplakané dítě, které nemůže najít svého oblíbeného plyšáka. A pomožte mu ho hledat. Najděte odvahu vstanout od telefonu a jděte vašim dětem před spaním zazpívat? Ne jednu písničku, ale tolik, kolik budou chtít a užijte si to. Chcete s dětmi být šťastní, to je celé. Být rodičem s otevřeným srdcem neznamená, že si nemůžete dovolit chybovat, právě naopak, zkoušejte co nejvíce na vlastní kůži, vypněte z hlavy poučky o tom, jak správně vychovávat, nebo alespoň většinu z nich, dejte na svůj pocit, co je dobré a co je špatné. Prostě s nimi jen buďte přítomní. Pozorujte je a chovejte se k nim jako byste to byli malí "vy". Hledejte v nich sebe a v sobě zase je. Prostě je milujte bezpodmínečně a dopřejte jim pocit, že jste tu pro ně. Protože vy jste. Nakonec se v nich najdete a bude vám všem mooooooc dobře.
Zobraz celou zprávu
(1 fotka)
dexin
30. bře 2018
Ostříhala jsem ta svá velikonoční kuřátka.
Zobraz celou zprávu
(1 fotka)
dexin
29. bře 2018
Včera jsme si s Evelínkou udělaly holčičí odpoledne. Nic ezo, žádný rituál, prostě jsme sedly do auta a zajely si spolu jako dvě holky na nákupy. Měly jsme asi 4 hodiny času, během kterých se oblékla od hlavy až k patě, včetně bižu, plavek a župánku.Snažila jsem se jí splnit její přání a zároveň ji i trochu naučit, jak nakupovat, aby se jí věci ve skříni nehromadily, abychom koupily jen to, co opravdu unosí. K promlematice fast fashion jsme se ještě nedostaly, ale pomalými krůčky k ní směřujeme. Mluvily jsme, smály se, byly tam spolu jen pro sebe, i slzičky uronila, když zjistila, že úplně všechno mít nemůže, ale nechala si to vysvětlit a na chvilku prokoukla tenhle velký komerční svět. A já? Já už tři roky kupuju v obchodním centru jen trička ke svým sukním, které šije z kvalitních látek s láskou a na míru mé představě moje drahá přítelkyně Martina. Našla jsem díky ní svůj styl, nekupuju nic, co leží ve skříni bez povšimnutí. Moje skříň má jen 4 police a pokaždé si v ní najdu to, na co mám náladu. I přesto jsem se dívala, jestli mě něco nezaujme, marně. Hezčí sukni než jsem měla na sobě jsem prostě nenašla! :dancer_tone2: jo a miluju ta super zeštíhlující zrcadla, kvůli nim tam budu jezdit častěji! :joy::upside_down::cherry_blossom: PS: dala jsem pryč odkaz, tak snad už je to pro adminy ok
Zobraz celou zprávu
(1 fotka)
dexin
26. bře 2018 Čtené 654x vybrali jsme

Události posledních měsíců mého života v heslech: nádherné těhotenství, krásný porod, úžasné šestinedělí, silná a spokojená maminka, šťastný chlapeček, pečující manžel, veselé děti, domácí pohoda! Naše nejmladší děťátko Mariánek se narodil doma. A díky tomu jsme zažili doslova přerod celé rodiny a vnímáme tak nějak víc, jak se máme všichni rádi.

Jsem přesvědčena, že naše miminko by mezi nás nevklouzlo tak plynule a lehce, kdyby byla celá atmosféra rodiny narušena odchodem do porodnice. Když už jednou obleču denní oděv po porodu, nesvleču ho a příjezdem z porodnice začínám dělat své běžné domácí práce. Tentokrát jsem strávila 6 týtnů v posteli a nikomu doma to nepřišlo divné. Ani mě.

Za toto znovuzrození děkuji především sama sobě, mému muži a svým dětem, ale nemalou úlohu při něm sehrály porodní asistentky, které mi u mého domácího porodu pomáhaly. Byly mi velkou oporou a díky jejich profesionální péči jsem se cítila bezpečně a přirozeně. Aniž by mě vyrušovaly z mého porodního nastavení, dbaly o to, abych byla v teple, masírovaly mi bolavé kříže a velmi jemným způsobem mě motivovaly k tomu, abych třeba změnila polohu, aby se porod pohnul dál. Patří jim mé díky, vděčné a převeliké! Pomohly mi pochopit, jak silná a dokonalá jsem! Díky nim jsem mohla konečně prožít celý porodní proces v jeho přirozenosti na vlastní kůži. A protože já umím říkat jen to, co sama žiju, můžu až od narození Mariánka sdílet tuto velkou pravdu o moudrosti těla a velké ženské pomoci.

Když jsem sepisovala svůj porodní příběh, chtěla jsem hlasitě do všech stran zakřičet jejich jména, ale nemohla jsem to udělat a mrzí mě to.

Porodní báby, které asistují u domácích porodů, se totiž pohybují na hraně zákona. Mají sice umožněno legálně poskytovat své služby ženě před porodem a po něm, ale během porodu by měly nechat ženu na holičkách. Možná si systém myslí, že takto přinutí ženy odjet do porodnice.

Ačkoliv porodním asistentkám zákon umožňuje vést porody, krajský úřad jim k tomu nevydá oprávnění. A tak jsou tyto ženy neviditelnými anděly se začmáranými obličeji na našich porodních fotkách. Zveřejňujeme jen jejich ruce, které nás opečovávaly, ale tváře zůstávají skryté, ne však našim vzpomínkám a našemu srdci.

Kdybychom žili před 100 lety, těžko bychom hledali někoho, kdo se narodil v nemocnici. Porod přeci není nemoc, tak proč rodit v nemocnici. Při vyřizování rodného listu Mariánka jsme se na matrice dozvěděli, že se děti přestaly rodit doma až v padesátých letech dvacátého století. Logicky se tak ptám, co se stalo tak přelomového, že je dnes nemocnice jediným společností uznávaným místem pro rození našich dětí.

Svým článkem bych chtěla zviditelnit případ porodní asistentky Johanky Kubáňové, se kterou je v současné době vedeno správní řízení na jejímž konci může být statisícová pokuta. Pokuta za to, že se neotočila ve dveřích a neodešla od porodu žen, které se rozhodly neodjet do porodnice a zůstat raději doma. Dokážete si představit, že jste porodní asistentka, přijedete ke klientce, zjistíte, že rodí a vy se otočíte na podpadku a odjete pryč? Na místo, abyste ji poskytla odbornou pomoc, kterou máte vystudovanou, zákon ji umožňuje, ale úřad vám ji v podstatě zakázal? Asi už vám došla nesmyslnost celé věci. Vítejte v Matrixu!


Proč přestalo být možné porodit děti doma, ačkoliv v dějinách lidstva bylo vlastní sociální prostředí pro porod běžné? Proč se najednou po stovkách a tisících letech stalo domácí prostředí nepřijatelným? Přestalo snad mít ženské tělo schopnost porodit dítě? Zhoršily se životní podmínky? Je to důsledek rostoucího vlivu odborné lékařské veřejnosti? Nebo společenský systém?

Pokud se ohlédnu zpět za svým porodem, byl prožitý, bezpečný, láskyplný, silný a transformační. A ačkoliv jsem prožila všechny své porody, tento byl tak přirozený, že si troufnu říct, že mi umožnil zažít sílu zrození, jak ji prožívaly po tisíce let ženy, díky kterým jsem dnes tady. A nebylo na něm nic nebezpečného, prostě jsem ve vyhovujících podmínkách nechala své tělo dělat to, co umí, stejně jako mé prababičky.

Necítím se být divoženkou žijící mimo společenské normy pobíhající v batikovaném tričku po lesích. Jsem vysokoškolsky vzdělaná žena, která zvážila všechny pozitiva a negativa a rozhodla se, že porodí dítě doma. Mé důvody, které mě k tomu vedly, můžou být každému ukradené. Jsem svobodná lidská bytost, mám právo na soukromí a ochranu rodiny. Mám tedy právo se rozhodnout, kde porodím se vší zodpovědností, kterou běžně v životě za sebe a mé děti mám.

400 tisíc let se rodil člověk ve svém vlastním sociálním prostředí. Proti těmto tisíciletím je posledních 70 let plivanec na ženy, které necítí potřebu odjíždět rodit děti do nemocnic. Nechci, aby to vyznělo tak, že haním práci lékařů, naopak se domnívám, že mít možnost využít jejich služeb u žen, které mají zdravotní problémy nebo miminka v kolizních polohách, je velmi důležité. A aby měli pro tyto ženy prostor, určitě by se jim ulevilo, kdyby ty zdravé, pokud by chtěly, mohly rodit doma nebo v porodním domě pod dohledem porodních asistentek, které jsou k tomu erudované. Otázkou je, proč tato varianta není z ničeho nic (kontext 400 tisíc a 70 let) možná!

Co zapříčinilo dnešní “blbou” situaci. Jak moc do tohoto zvratu zasáhl rozvoj moderní medicíny? Přesněji řečeno vstup muže a jeho rozumu do umění porodního.


Do konce 50. let 20. století se děti rodily doma úplně běžně. Ženy, především z venkova, vůbec neuvažovaly, že by kvůli porodu odjížděly do zdravotnických ústavů. Na porod se nijak zvlášť nepřipravovaly a většinou ještě v den porodu okopávaly pole nebo vozily brambory do sklepa. Rodily tam, kde žily, kde otěhotněly, kde se cítily dobře a v bezpečí. Považovaly porod za přirozenou součást života. Když nastal den D, poslaly pro porodní bábu. Jejich manželé ohřáli vodu v hrnci, sedli si na zápraží a když vyšla porodní babička ven z místnosti s úsměvem na tváři, věděli, že se stali otci. To byla tehdy jediná povinnost muže u porodu.

Ještě ve 30. letech 20. století se 90% porodů odehrávalo v domácnostech, z toho 5% odvedli lékaři, zbytek připadalo porodním bábám. Zbylých 10% proběhlo v ústavech. Zprvu byly porody v nemocnicích výsadou bohatých, později se rozšířily i mezi ostatní vrstvy obyvatel. Porody vedly porodní asistentky, lékař byl v případě nutnosti na blízku.

Přes velký pokrok lékařské vědy se v 30. letech lékaři setkávali s horečkou omladnic, která vznikla zavlečením patogenních bakterií do rodidel ženy po porodu. Podle informací ze státního statistického úřadu zemřelo v roce 1925 na puerperální infekci 800 žen. O tři roky později dokonce až 872.

K motivaci rodit doma se tak v té době krom zvyklosti mohla podílet vysoká novorozenecká a mateřská úmrtnost v porodnicích či vysoký výskyt lékařských zásahů a snaha zmedikalizovat porod.

Porody s lékařskými zásahy byly čím dál častější. Lékaři vymýšleli různé tišící prostředky, všelijaké druhy porodnických manévrů, tedy spíše způsobů, jak vytáhnout dítě z ženy, aby jej nemusela sama porodit, ve snaze pomoci ženám od porodní bolesti a těžkých porodů. Zkrátka a dobře porod jako přirozený proces vymizel a stal se ve zdravotních ústavech předmětem mužského zkoumání. Nenechali si vymluvit, že porodní bolesti jsou pro ženy u normálně probíhajícího porodu snesitelné a není zapotřebí je uměle tišit a že místo farmakologických zásahů, stačí psychické povzbuzení rodičky a její důvěra v porodní asistentku a prostředí, ve kterém rodí. Chtěli pomoci, ale nikdo se jich o to nežádal, aneb cesta do pekel je dlážděná dobrými úmysly.

Statistika za rok 1945 říká, že s celkovým počtem 153 329 narozených dětí byla kojenecká úmrtnost 11%. Každé deváté dítě zemřelo před dokončeným prvním rokem. Důvodem byl přesun rizikových a patologických porodů do ústavů, kde tehdy bylo vysoce infekční prostředí. Pokud ženy rodily doma, děti se nesetkaly s takovým množstvím nákaz. Byla tedy nižší pravděpodobnost jejich úmrtí. Jednoduše řečeno porody v přirozeném prostředí s sebou nesly nižší riziko zavlečení infekce než tomu bylo u porodů v nemocnicích. I přesto se v kontextu toho všeho porody pomalu institucionalizovaly, ne však na základě rozhodnutí samotných rodiček, ale rozhodnutím státu.

V roce 1948 byl přijat zákon č. 248/1948 Sb. o okrskových porodních asistentkách a úpravě oprávněnosti k výkonu pomocné praxe porodnické. Tímto zákonem byly porodní asistentky přičleněny k okresním ústavům národního zdraví (OÚNZ) a pověřeny obstaráváním poradenské zdravotní péče i poskytováním porodní pomoci v domácnostech. Péči poskytovaly především těm rodičkám, které neměly nárok na národní pojištění, a byly nemajetné. Tímto výnosem Ministerstva zdravotnictví byly rovněž zřízeny okrsky pro porodní asistentky.

V 60. letech se lékaři postavili proti porodním bábám a začali o nich mluvit jako o nedostačujících pomocnicích při porodu. Jak jinak, porodní báby neměly do porodního procesu potřebu zasahovat a místo předcházení možných patologií, je řešily, až nastaly, tím na ženy nenahlížely jako na pacientky a umožnily jim především co nejpřirozeněji rodit své děti. To jistě nezní moc vědecky ani moderně a naše socialistická republika přece chtěla být ve všech odvětvích pokroková.

V té době se díky politickému systému uplatňoval princip, že nadřízený má vždy pravdu. Vedoucí rozhoduje, podřízený vykonává, co se mu řekne a rodička musí poslechnout. Tehdy se začaly porody masivně přesouvat do porodnic. Lékaři usilovali o přesun porodů do porodnic, aby nad nimi měli kontrolu.

A tak se postupně z těhotenství stala diagnóza. Na místo vnímání porodu jako přirozené součásti života, byly ženy nuceny odejít do umělého prostředí - nemocnice, a to i přesto, že se jejich starší děti ještě v pořádku narodily doma. Velká změna nastala i ve vedení porodu. Zatímco po tisíce let byly průvodkyněmi rodícím ženám ženy - porodní báby. V nemocnicích na ně čekali převážně gynekologové - muži.


Když v roce 1953 vyšla vyhláška o zákazu činnosti porodních asistentek v oblasti porodů doma, byly báby nuceny odejít do porodnic a v terénu jim byla svěřena jen péče o šestinedělky.

Profese porodní asistence, která u nás měla dlouholetou tradici, byla v roce 1963 oficiálně zrušena a nahrazena profesí "ženské sestry", s odlišnou náplní práce i postavením. "Ženské sestry" mohly i nadále poskytovat péči ženám s fyziologickým těhotenstvím, porodem a šestinedělím, vést fyziologické porody a provádět první ošetření novorozence, zákon však nespecifikoval rozsah práce prováděné samostatně a podle pokynů lékaře. Rozsah samostatně prováděné práce byl vyjednáván v rámci každého jednotlivého pracoviště. Lékaři tak postupně přebírali kompletní zodpovědnost za výkony a ženské sestry přestaly být asistentkami ženy a staly se asistentkami lékaře. Specifičnost této ošetřovatelské profese se prakticky vytratila.

Na základě výše uvedeného přemýšlím, jak je možné, že se systému podařilo něco tak zvrhlého jako přesun zdravých rodiček do nemocnic, ve kterých nejdříve umíraly kvůli infekčnímu prostředí a později se stávaly předmětem mužského zkoumání porodního procesu? Nějak mi v tom chybí neustále omílaná mantra “bezpečí rodičky a dítěte nadevše.”

Mám takový pocit, že pro tehdejší komunistický režim bylo především žádoucí, aby se rodilo kontrolovaně. Aby se nestalo, že sebevědomé ženy budou rodit sebevědomé děti. Daleko lépe se totiž soudruhům ovládaly traumatizované bytosti odebírané okamžitě po porodu v nemocnicích matkám, které tak přišly o své mateřské kompetence už s první porodní kontrakcí. Dětská separace prznila děti, ze kterých rostli bolaví lidé a zlomené matky si k nim těžce hledaly cestu, když je záhy odkládaly do jeslí, aby mohly plnit všechny nesmyslné pětiletky.


Pokud by má domněnka byla správná, proč by ale současný liberální stát stále trval na tom, že žena nemá právo si zvolit místo porodu svého dítěte? Nezasahuje tak do přirozených práv osobnostního charakteru? A to i přesto, že současná legislativa porody doma nezakazuje, neupravuje a v podstatě je umožňuje tím, že v roce 2004 přijala ČR v souvislosti s připravovaným vstupem do Evropské unie, nové dva právní předpisy. Jednalo se o zákon o nelékařských zdravotnických povoláních a k němu příslušnou vyhlášku. Tyto předpisy oficiálně obnovily profesi porodní asistence v souladu s její mezinárodní definicí a s legislativou EU. Můžeme se domnívat, že šlo pouze o krok vypočítavý ve snaze vyhovět sladěním českého právního řádu ČR s předpisy ES?

V současné době je tedy pro porodní asistentky stěžejní zákon, č. 96/2004 Sb. ze dne 4. února 2004, O podmínkách získávání a uznávání způsobilosti k výkonu nelékařských zdravotnických povolání a k výkonu činností souvisejících s poskytováním zdravotní péče a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o nelékařských zdravotnických povoláních). Zákon stanovuje odbornou způsobilost k výkonu povolání. Tu má ten, kdo má požadované vzdělání, je bezúhonný a zdravotně způsobilý.

Ve vyhlášce MZ ČR č. 55/2011 Sb. jsou stanoveny činnosti zdravotnických pracovníků a jiných odborných pracovníků. V § 5 vtéto vyhlášky jsou uvedeny specifické činnosti porodní asistentky. Porodní asistentka poskytuje a zajišťuje bez odborného dohledu a bez indikace základní či specializovanou péči těhotným, rodičkám a šestinedělkám. Mezi tyto činnosti patří mimo jiné péče o ženu s fyziologickou graviditou, péče o ženu během fyziologického porodu ve všech dobách porodních a péče o ženu ve fyziologickém šestinedělí. Porodní asistentka je dle tohoto zákona kompetentní i pro potřebu případné epiziotomie a ošetření porodního poranění.

Ustanovení § 5 této vyhlášky dále stanoví, že porodní asistentka poskytuje bez odborného dohledu a bez indikace ošetřovatelskou péči fyziologickým novorozencům a provádí jejich první ošetření, včetně zahájení okamžité resuscitace, je-li zapotřebí, poté ustanovení  § 4 vyhlášky MZ ČR č. 55/2011 Sb. stanovuje činnosti pro všeobecnou sestru, které spadají i do kompetencí porodní asistentky. Mezi tyto kompetence například patří měření a hodnocení fyziologických funkcí, odběry biologického materiálu, rehabilitace s klientkami, edukace klientek, aplikace injekcí a další.

Z těchto právních předpisů jednoznačně vyplývá, že porodní asistentka je plně kompetentní k samostatnému vedení porodu. Zákon se neomezuje na stanovení místa porodu, a proto se lze domnívat, že poskytnutí odborné pomoci porodní asistentkou u porodu v domácím prostředí nemůže být státem postihnutelné. A přeci to není až tak pravda.


Porody doma jsou v současné době démonizovány a ženy, které se pro ně rozhodnou jsou hanlivě označovány za lesany, které by nejraději rodily v lese pod smrkem. Tento hanebný hon na čarodějnice, je úplně stejně zlý a vykonstruovaný jako všechny represe, které kdy byly v historii spáchány na moudrých ženách ať už to bylo z náboženského nebo vědomostního důvodu.

S ohledem na historii porodnictví je to směšná manipulace a neúcta k lidskému životu. Ochrana života se tak smrskává do ochrany fyzického života aniž by byl brán v potaz duševní stav matky a narozeného dítěte. Systém poskytování péče v nemocnicích je nejednotný. To lze vidět i při podpoře kojení na jednotlivých pracovištích, na kterých se běžně děje, že jsou ženám poskytovány protichůdné rady, děti jim jsou odebírány s odůvodněním, že žena ještě nemá mléko, přestože ženě se rozjíždí laktace právě v kontaktu s dítětem. Naše společnost bagatelizuje porodnické násilí na ženách slovy: “Buď ráda, že máš zdravé a živé dítě.” A jaksi se pozapomíná na to, že pokud je žena traumatizovaná, nemá zrovna lehký start do svého mateřství a následně do výchovy nového člověka.

Vyjádřuji podporu nejen porodní asistentce Johance Kubáňové, ale všem komunitním porodním asistentkám, kterým denně hrozí pokuta za to, že poskytují ženám při porodu svou odbornou pomoc. Pokuta za to, že ženě nevzniklo trauma, že se narodily děti spokojeným a kompetentním matkám. A stát přitom všem ještě ušetřil.


A pokud se ohradíte, že možný komplikovaný porod může způsobit u dítěte postižení, jehož léčení by nás daňové poplatníky stálo statisíce, chytněte se za nos a přiznejte si, kolik je takových případů v porovnáním s případy, ve kterých stát hradí z veřejného zdravotního pojištění odvykání kuřáků, alkoholiků a narkomanů. Nesnaží se nám tady zase někdo nenápadně vtisknout svou vůli? Nehledě na to, že porody v domácím prostředí jsou nesrovnatelně levnější než ty nemocniční. Úsporou, která by vznikla, by se mohla hradit jakákoliv jiná potřebná zdravotní péče, třebas i ta, kterou by vyžadovalo dítě či matka po domácím porodu.

Jestli budete stále namítat, jak je porod mimo nemocnici nebezpečný, přečtěte si tento text znovu a znovu a uvědomte si, že jste zde jen díky svým předkům, kteří se narodili doma.

Informace pro tento článek jsem čerpala z bakalařské práce Jany Škardové https://otik.uk.zcu.cz/bitstream/11025/9894/1/Skardova%20Jana%20BP%202013%20.pdf

a článku prof. Ivo Telce https://zdravotnickepravo.info/porody-ve-vlastnim-socialnim-prostredi-podle-prava/

zdroj http://www.sebevedomarodina.cz/400-000-let-domacich-porodu/

#blogujeme #porodniasistentky #domaciporod 

Čti celý článek
dexin
11. bře 2018
Pokud už vás nebaví paci paci pacičky a rádi byste se inspirovali originálními a jednoduchými říkadly, posílám odkaz na básničky, které Martin napsal Šimonkovi a které provázejí všechny naše děti od miminek. Ilustrovala Žaneta Ježová. :kissing_closed_eyes: http://www.sebevedomarodina.cz/o-netopyrech-a-j...
Zobraz celou zprávu
dexin
15. únor 2018
Určitě to sem zkopíruju i jako článek, ale dneska jsem už unavená, tak jen odkazem. Přemýšlíte, jak se připravit na porod víc než jen pitím maliníku a jezením kněného semínka? Existuje ještě jedna úžasná a jednoduchá technika, která má velkou sílu. Koho zajímá, nechť se dá do čtení http://www.sebevedomarodina.cz/uvolneni-porodni...
Zobraz celou zprávu
dexin
12. únor 2018
Štěstí moje... :baby_tone1::heart:
Zobraz celou zprávu
(1 fotka)
dexin
Zpráva byla změněna 11. únor 2018
Se zrozením Šimonka jsem se začala učit být matkou. Často jsem chybovala, málo o mateřství věděla a intuici jsem měla úplně vypnutou. Když se ohlédnu 9 let zpátky, vidím ustrašenou ženu plnou lásky. Vím, že Šimi věděl, komu se chtěl narodit a že přišel prokousat trnitou cestu svým sourozencům. Snažila jsem se tehdy, jak jsem v tu dobu mohla, dodržovala vyčtené rady o spaní v postýlce, spaní v jiném pokoji, denním režimu apod. A ono to nefungovalo!!! Byl hodně plačtivý, málo spal a nenechal mě ani odskočit si na záchod.
Díky tomu jsem o dva roky později nechávala narozenou dcerku ležet v postýlce s dudlíkem v puse. Nevyžadovala se nosit a byla prostě takové to dítě, kterému je dobře i bez náruče. Teď už vím, že to dělala kvůli mému vypětí sil se Šimim, abych se z dalšího dítěte jako byl on, nezbláznila, nebo spíše sama ze sebe. Vypla se. Neměla na vybranou, kdyby měla, chtěla by mě u sebe, protože to je pro miminko přirozené.
Ve skutečnosti jen oba zrcadlili můj stav.
Svou nejistotu jsem do Šimonka zasela. Je díky ní citlivý a nejistý, potřebuje povzbuzovat a dávat najevo, že si o něm myslíme, že je skvělý. Potřebuje hodně podpory, aby se naučil vzít svůj život do svých rukou.
Evelínka tak zade přišla o dobu “v náručí”, kterou si bude vynahrazovat ještě několik let, protože jsme ji spolu přeskočily a udělaly tak stejnou chybu jako když dítě přeskočí fázi lezení, jen v mentálním vývoji. Proto ji ještě stále v jejích sedmi letech učím se v mé náručí rozlít jako voda a nechat se pomazlit.
S dvojčaty jsem se chtěnechtě musela na sebe napojit a vymazat si oba systémy péče o dítě, které jsem použila na Šimiho a Evelí. Už od těhotenství s nimi jsem vypustila z hlavy všechny poučky, rady a strachy a prostě jen začala spoléhat na svou mateřskou intuici. Musela jsem! Byl to přirozený vývoj. Konečně jsem byla jako matka sama sebou a vychutnávala si obě miminka. S dvojčaty, přiznejme si to, je žena v dvojnásobném zápřahu a proto jsem se po celém dni těšila, až broučci usnou a já si dám nohy na stůl. Ale bylo to úžasné období, pochopila jsem, jaké chyby jsem udělala s jejich sourozenci a už je nezopakovala. Byla jsem úplně klidná a spokojená, ale často unavená. Občas jsem měla pocit, že je někomu potřebuji dát do kočáru a být bez nich, abych se zas na ně mohla těšit.
No a teď? Nevychovávám, jen dávám lásku, klid a zázemí. Všem svým dětem skrze toho nejmladšího - Mariánka, který je to nejspokojenější miminko na světě, protože mu kdykoliv dopřeji svou náruč a pocit, že je mé štěstí. Dokonce i navečer, kdy jsem unavená. Je mi jedno, jestli usne v sedm nebo v devět. Protože jsem zjistila, že to věčné čekání na to, až děti usnou je pro matku neskonale vyčerpávající. Mnohem jednodušší je prostě nechat vše plynout. Výsledkem je dítě, které spí celou noc, ráno se usmívá, a pak si zas na několik hodin zdřímne. Nemusí se budit, ví, že ho nechci odložit, mám jej totiž stále v šátku na srdci. Díky tomu mám čas i na ostatní děti a mám pocit, že jsme všichni šťastní. A že si konečně naplno užívám ten pocit být matkou! Je mi jasné, že to některá žena umí i s jedním dítětem, ale já k tomuto zjištění potřebovala porodit 5 dětí! A všechny jsou dokonalými učiteli na mé cestě seberozvoje. :pray_tone2::heart:
Zobraz celou zprávu
(1 fotka)
dexin
1. únor 2018
Z očí do očí, nemusí mluvit, abych mu rozuměla. Vím, co cítí, protože je mým zrcadlem. Vidím v něm lásku, něhu, spokojenost, souznění a čistou duši, ničím nezatíženou. :heart:️ Nehledáme právě toto u duchovních mistrů, od kterých se to vše chceme naučit? Přes doly před hory utíkáme od “našich” dětí, abychom se naučili něco, co nás můžou tak jednoduše naučit jen ony.
Když držím to svoje miminko, od kterého nikam nemůžu odejít, cítím, jak do mě doplna pumpuje všechny své ryzí emoce, skrze které čistí moje ego. A já v něm najednou vidím boha.
To nepřetržené pouto mezi matkou a dítětem, které je spletené z miliónu jemných nitek, se časem pomalinku uvolní, aby tak jednou mohly obě naše duše letět svobodně bez svázaných křídel, kam si zamanou.
V srdci mi zůstane, a to si moc přeji, to, co bylo zasazeno dávno, když se dítě narodilo a já se učila být matkou. Pocit, že miluji a jsem milována navždycky. :pray_tone2:
Zobraz celou zprávu
(1 fotka)
dexin
15. led 2018
Mám radost, že můj porodní příběh otevírá srdce a že se setkává s porozuměním i těch, kteří porodům doma nefandí! Poukazuje to na to, že v naší společnosti je přeci jen nějaká tolerance a láska. Děkuji! :heart:
Zobraz celou zprávu
dexin
10. led 2018 Čtené 1491x vybrali jsme

Ráda bych se s vámi podělila o příběh zrození mého nejmladšího syna, jehož příchod na svět byl přirozeně krásný! Mariánek se narodil v bezpečí domova do láskyplné náruče, ve které zůstal téměř nepřetržitě celých šest neděl.

Ten příběh však začal dávno předtím. Když se mi před devíti a půl lety narodil první syn po dlouhé noci strávené v cizím prostředí plné bezmoci, vystrašení a očekávání, že ho za mě někdo porodí. I přesto, že jej rodil doktor, já jsem se stala matkou. Mateřství bylo plné chyb, pokusů a omylů, ale zároveň lásky a mého dospívání současně s tím, jak Šimonek rostl. Po dvou letech jsem ve stejné nemocnici porodila sama, bez asistence lékaře, svou krásnou dceru. Celý porod jsme strávili jen spolu s Martinem, který mi zpíval indiánské písně, a já během rození Evelínky meditovala v jeho náručí. Porodní asistentku jsme zavolali na poslední chvíli. Po porodu jsem se cítila nádherně. Opravdu znovu zrozená žena. Ještě v porodnici jsem doufala, že to nebylo naposled. Po dvou letech jsme se rozhodli, že necháme třetímu miminku volný průběh a já otěhotněla téměř okamžitě a přála si porodit doma. Z první prohlídky od gynekologa jsem však odcházela se smíšenými pocity radosti i strachu, myslela jsem, že mě jako matku dvou dětí už nic nepřekvapí a docela se mýlila, když jsem se dozvěděla, že čekáme dvojčátka. Jejich porodní příběh jsem už dávno sepsala, naleznete jej zde. Jen prozradím, že jsem porodila vaginálně v porodnici, co nejvíce přirozeně to v danou chvíli šlo.

Celé těhotenství s dvojčaty i jejich porod, pro mě byly asi největší životní zkouškou. Díky klukům se ve mně zrodilo sebevědomí (rozuměj uvědomění si sebe sama, své podstaty a pochopení mé ženské a profesní cesty). A tak jsme místo třech plánovaných dětí měli doma najednou čtyři, a ačkoliv jsme si cestu k tomu pátému úplně neuzavřeli, čím byla dvojčata samostatnější, tím více jsme byli přesvědčeni o tom, že 4 děti nám budou stačit. V náladě tohoto přesvědčení k nám nečekaně a neplánovaně připlul Mariánek.

Od první rozpačité chvíle jsme jej chtěli. A já věděla, že přišel, abych se ještě něčemu, co se mi bude v životě hodit, přiučila. A taky, že ano.

Všechny porody mě obohatily. Každý s sebou přinesl novou zkušenost, díky které byl ten následující vědomější, plynulejší a prožitější. Čtvrtý porod však navíc přinesl do mého života větší harmonii. Byl totiž na rozdíl od těch předešlých svobodný. Poprvé, ať byly mé porody pohodové jakkoliv, jsem za sebe a své dítě rozhodovala jen já sama, nesla plnou odpovědnost a pocítila důvěru v život na vlastní kůži. Mohla bych napsat, že můj poslední porod byl v porovnání s ostatními krásnější, ale to bych kolem sebe nafoukla obrovskou bublinu nepokory. Místo toho se svěřuji s tím, že jsem od prvního porodu prošla přirozeným vývojem a postupným sbíráním vlastních zkušeností dospěla k tomu, že čtvrtý porod pro mě a Mariánka bude nejbezpečnější doma.

Najde se určitě spousta skeptiků, lidí ovlivněných strachem, neznalostí a nezainteresovaností, kteří budou tiše i nahlas odsuzovat naše rozhodnutí přivést na svět dítě doma. Těm, kteří budou říkat, že jsme nezodpovědní, že jsme ohrozili život Mariánka i můj, bych chtěla vzkázat, že dokud nebudou mít vlastní zkušenost, ať nesoudí, ať si nechají své subjektivní hodnocení pro sebe, protože bez tohoto prožitku se jedná o obecné domněnky, které nejsou o nic víc cenné, než hospodské tlachy. Můj poslední porod byl tím nejbezpečnějším ze všech porodů, a to také proto, že jsem si pro něj poctivě připravila podmínky a především nalezla obrovskou důvěru v sebe sama a ve své dítě a uvědomila si, že ho za mě nikdo jiný než já neporodí, ani doktor, ani nemocniční prostředí. Tím jsem umožnila svému tělu udělat jednoduše přesně to, co je sice vtisknuto po tisíciletí do buněčné paměti ženského těla, ale poslední desítky let je uměle tlumeno nepřirozenými zásahy do porodů v nemocnicích, a to – prostě porodit dítě.

Vše začalo jemnými vlnkami, které se pohupovaly na klidném dopoledním moři. Po dvou hodinách, kdy ke mně neznatelně připlouvaly a odplouvaly, mi při vaření oběda, došlo, že je to tady, a že tohle moře už klidnější nebude. Nerušily mě, a tak jsem se se svátečním klidem věnovala kuchyni i lehkému úklidu. S každou další jemnou vibrací, jsem se musela usmát. Několikrát jsem se snažila si tento stav uchovat ve své paměti, kdyby tak šlo zmáčknout tlačítko „record“.

V hlavě mi pěkně zněla myšlenka „rodíš!“

Milovala jsem pocit, že jsem těhotná, ale to, co se začalo dít, bylo ještě líbivější. Započal se proces, na který jsem se poctivě chystala 39 týdnů a 3 dny, a který nešlo odvrátit.

„Tak už je to tady, chlapečku můj!“ řekla jsem si v duchu asi stokrát! A milionkrát pohladila své veliké bříško.

Napsala jsem jedné z porodních asistentek, že se už pomalinku chystáme, ale že to pravděpodobně dneska ještě nebude. Napsala mi obratem, že taky doufá, protože zrovna začala rodit jiná žena a že by chtěla stihnout také můj porod. Vzhledem k tomu, že kontrakce přicházely častěji, ale stále nepravidelně a jemně, napsala jsem raději i druhé porodní asistentce, aby měla čas se připravit. Stále neodtekla plodová voda. Čekala jsem, že tím porod začne jako vždy a že díky tomu budu mít průběh pod kontrolou. Teď už vím, že tím započala velká zkouška mého ega, protože tentokrát to mělo být prostě jinak a já se měla naučit ryze důvěřovat svému tělu, které už mělo nutkání se čistit a zároveň bylo pořád hladové.

Po obědě jsem ucítila potřebu napsat si porodní afirmace. Představovala jsem si sebe, jak si je čtu mezi silnými kontrakcemi o pár hodin později a jak z nic čerpám sílu z doby, kdy byly jen příjemným šimráním. Těšila jsem se na chvíle, kdy je budu potřebovat a propojila si v hlavě přítomnost s budoucností, aby se mi za pár hodin spojila přítomnost s minulostí! Však víte, jak to myslím.

Prociťovala jsem tu pomalu se blížící nevyhnutelnost a užívala si jejího pozvolného průběhu. Trošku jsem uklízela a chystala, co ještě nebylo nachystáno. Vítala každou vlnku, která přicházela. Objímala a tulila se s dvojčaty při slabých kontrakcích a užívala si intimní atmosféry domova, plné lásky a klidu. Bylo mi nádherně, ani jednou jsem nepomyslela na odjezd do porodnice, nechával mě klidný dokonce i fakt, že do ní nemám sbalenou tašku. Nepotřebovala jsem zadní vrátka. Bylo mi příjemně při pomyšlení, že se nikam nemusím přesouvat a že všemu mohu nechat vlastní tempo, vypnout hlavu, a jen se nechat unášet klidným proudem z vlnek.

Ještě pořád se dokážu do těch pocitů naladit, stačí si pustit hudbu, která tehdy hrála. Nejvíce s mým srdcem spojila tato mantra, ve které jsem uslyšela jméno svého chlapečka.

(Můžete si ji pustit zde a pokračovat ve čtení)

Evelínka a Šimi se rozhodli odpoledne odejít. Trošku mě mrzelo, že u porodu nebudou, ale nechala jsem rozhodnutí na nich. Zavolala jsem sestře, abych se s ní předběžně domluvila, že by přijela i pro dvojčata, kdyby bylo potřeba.

Když se začalo stmívat, nachystala jsem si na stole malý oltář s afirmacemi, svíčkami, amulety, kamínky, pustila hudbu, navlékla náramek z předporodního rituálu, zapálila aromalampu a začala počítat kontrakce, aby měla porodní asistentka relevantní informace.

V podvečer se vrátil z práce Martin. Bylo mi chladno. Poprvé od doby, co jsem otěhotněla, jsem cítila chlad, který se mi vkrádal pod kůži, a já si uvědomila, že je to další znamení pomalu se blížícího porodu. Proto jsem jej požádala, aby rozdělal oheň v krbu.

Zavolala jsem své přítelkyni Martině, která měla být původně u porodu, ale nemohla dorazit, aby dala vědět všem ženám z předporodního rituálu, že rodím, aby mi mohly posílat sílu a mohl se tím naplnit záměr celého rituálu.

Martin mezitím nachystal na stůl misky s ořechy a sušeným ovocem a nalil si trochu vína. Zadělal těsto na chleba, zapálil svíčky, pustil tu nejúžasnější porodní hudbu a lehl si ke mně a k dvojčatům na postel. Tulili jsme se a užívali si poslední společné chvíle s miminkem v bříšku, které o sobě dávalo krásně vědět. S porodní asistentkou jsem se domluvila, že vyjede z domu kolem osmé večer, i přesto, že jsem tušila, že to bude ještě pár hodin trvat než jí bude zapotřebí.

Dvojčata už dávno spala, vlny nepatrně zintenzivněly, ale frekvence se prodloužila na 10 minut, když porodní asistentka volala, že už je kousek od nás, ale že by ještě zajela za tou druhou, aby společně pomohly porodit druhé ženě, která už rodila od rána. Neměla jsem s tím problém, protože jsem cítila, že ještě uteče moře času, než je budu potřebovat. Navíc už byla kousek od nás a stačilo by zavolat a byla by tu hned. S klidem jsem ji ubezpečila, že určitě dneska neporodím. Oblékla si noční košili a šla spát, abych ušetřila co nejvíce energie.

Jenže jak chcete spát, když kontrakce chodí každých 10 minut a pokaždé vás proberou? Když mě kontrakce vzbudila, minutu jsem ji prodýchávala, potom se snažila 5 minut usnout a dalších 5 minut jsem spala, než přišla zase další. Od 4 do 6 hodin jsem je začala v aplikaci na mobilu evidovat, ale interval se nijak nezkracoval a já už z toho začínala být mrzutá. Od 6 hodin rána jsem mezi nimi zase pravidelně usínala a budila se. Sledovala jsem svítání a bylo mi líto, že jsem přišla o šero noci, které mi bylo tak příjemné. Najednou bylo 8 hodin ráno a doma začal ruch. Byla jsem zklamaná, že jsem prožila takovou nanicovatou noc, která mě připravila o sílu.

Až nyní se dojímám nad moudrostí celého procesu. Nad tím, jak mé tělo porod přibrzdilo a počkalo na to, až porodí žena, která v tu chvíli potřebovala porodní asistentky mnohem více než já.

V osm ráno jsem se rozhodla, že si napustím vanu a že zkusím popohnat kontrakce. Jenže místo toho se dostavil úplný klid, občas vlnka, která vodu ve vaně ani nerozvířila. A tak jsem hodinu a půl v koupelně spala a kupodivu načerpala sílu, kterou mi vzala noc.

V průběhu koupele jsem požádala Martina, aby zavolal mé sestře, ať si přijede pro děti. Potřebovala jsem se soustředit na sebe. Kolem půl desáté se objevila porodní asistentka a s ní přišla i pozitivní energie a podpora zkušené ženy, kterou jsem v tu chvíli potřebovala. Domluvily jsme se na vyšetření. Lehla jsem si na postel a ona si prvně zahřála ruce, dotkla se jemně bříška a počkala, až jí miminko dá znamení, že si jej může nahmatat. Bylo ještě vysoko, ale v dobré poloze. Poté mě jemně vyšetřila, aby mi mohla říct, že jsem otevřená na 2 cm, a že už nikam nepojede, že mi pomůže porod rozběhnout, což mě naplnilo neskutečnou nadějí a vrátilo do porodního režimu. Během vyšetření přijela pro děti moje sestra a dala mi pusu, a já ji byla neskonale vděčná za to, co pro mě dělá.

Díky pozornosti porodní asistentky i mé sestry, jsem znovu uvěřila, že rodím, a hodila zklamání za hlavu. Ještě než jsem vstala po vyšetření z postele, přišla vlna. Ale silná vlna. Velká vlna! Taková tu ještě nebyla. Vstala jsem a hned tu byla další! Od té chvíle začaly kontrakce přicházet častěji a častěji a v takové intenzitě, že by se mi kroutily prsty na nohou, kdybych je neprozpívala. Ještě jsem stačila postřehnout, že porodní asistentka volá té druhé, aby už přijela. Moc jsem stála o to, aby tady také byla. Navíc mi došlo, že už plujeméééé!

Byla jsem opřená u svého oltáře, četla si mezi kontrakcemi afirmace a musela se usmívat, když jsem si uvědomila, že ta chvíle, pro kterou jsem je včera psala, je tady. S úsměvem na tváři kontrakce méně bolela. Porodní asistentka stála za mnou a pomáhala mi uvolnit se.

Když dorazila druhá, už jsem ji skoro nevnímala, jen ten její úsměv! Pak už ani nevím, co všechno se mnou mé průvodkyně dělaly, protože já se zmohla jen na dýchání, zpívaní a pohybování se opřená o stůl, o gauč, o Martina, o holky, ve stoje, v kleče…. Cokoliv, jen aby to nebylo tak intenzivní! Cože jsem si to ještě před hodinou přála? :slight_smile:

Vybavuji si, jak mě masírují, nahřívají bedra, zahřívají mi mé studené tělo, potírají mě esenciálními oleji, pamatuji si vůni jasmínu na mé ruce a dotaz, zda jej chci nebo ne. Mačkají mi akupresurní body, mluví na mě přesně tím způsobem, jakým potřebuji, povzbuzují mě. Jednoznačně o mě pečují tak, jak ještě během porodu nikdo nepečoval. A přitom nic nebylo navíc. Atmosféra porodu v červeném stanu, jinak se to popsat nedá. Moudré ženy tady byly se svým kumštem jen pro mě. A můj muž tam prostě jen byl a tím mi dodával pocit bezpečí.

A pak přišly ty šíleně nekončící vlny. Rozbouřené moře. V době, kdy jsem mohla odpočinout, mě bolela kostrč a kříže tak, jakoby vlna neodešla. Já opřená o gauč, hlavu zabořenou v nastlaných polštářích, jsem si požádala o vyšetření. Měla jsem z porodnice naučené, že je potřeba to vědět. Jenže ty lišky podšité se na sebe podívaly a odvětily mi, že mě vyšetřovat nebudou, ať dělám, co mi tělo říká. Neměla jsem sílu se s nimi dohadovat, přicházela další šílená vlna, kterou jsem už nemohla ani vítat, ani prozpívat, byla jsem jak paralyzovaná, pomyslela jsem si v tu chvíli, že toto už dlouho nezvládnu. Zmohla jsem se jen na pohupování hlavou sem a tam.

Něco si za zády ti tři řekli a Martin na mě promluvil, že je načase změnit polohu a posunout to dál. Zrovna jsem neměla kontrakci, a tak byť paralyzovaná, chytla jsem příležitost za pačesy a k udivení všech jsem vyskočila jako srnka z křoví a zavěsila se do Martina, protože nabíhala další silná kontrakce! Po jejím skončení mi porodní asistentky nabídly, abych si sedla na záchod, že se tam můžu uvolnit. Trvalo to ještě jednu kontrakci, než jsem se do koupelny dostala.

Sedím na záchodě, kontrakce se uklidnily, a porodní asistentka mě vybízí, ať se zkusím vyčůrat a dopouští teplou vodu do vany. Najednou to luplo a do ticha před bouří ze mě vyšplouchlo tryskem obrovské množství plodové vody, vypadalo to jako, když splachujete záchod ve vlaku. Podívala jsem se na své břicho a viděla, jak se samo stahuje a roztahuje a přitom jsem ucítila silné nutkání tlačit. Vlastně netlačila jsem, tělo tlačilo. Porodní asistentka vypíná vodu a přemlouvá mě, ať rychle vstanu a nerodím miminko do záchodu.

Pomohla mi vstát, přesunuly jsme se do obýváku a já, přísahám, hledala porodní křeslo! Vždycky jsem rodila jen na něm, kde mám, kruci, rodit? Naštěstí na tohle přemýšlení nebyl velký prostor, rychle jsem si klekla na matraci u gauče. Levá noha v kleku, pravá v dřepu. Moje tělo tlačilo tak intenzivně, že jsem se bála, že se roztrhnu. Snažila jsem se vydýchat vlnu a co nejméně tlačit, abych tu intenzitu zmírnila. A najednou mi porodní asistentky řekly, ať si sáhnu na hlavičku. Já na to „cože, už je venku?“ A byla! Vlhká teplá, tvrdá hlavička mého dítěte. Pohladila jsem si ji, a aniž by na ni sahal někdo jiný, přišla další silná kontrakce a miminko vyplulo ven, jedna z porodních asistentek jej zachytila a rychle mi jej podala.

Zmohla jsem se jen na „ty už jsi tady, Mariánku?“ a nemohla uvěřit, že už je to za mnou. Bylo 12 hodin a 9 minut. Mariánek se narodil po dvou a půl hodinách od příjezdu porodní asistentky a začátku prvních silných kontrakcí. Pupečník k údivu všech dotepal téměř okamžitě.

Držela jsem si svého syna v náručí, opřená zády o gauč a dívala se na něj, on na mě. Neplakal, byl klidný. Občas zavřel oči jako by se v myšlenkách vracel, kdo ví kam, pak je zase otevřel a jeho pohled byl tak čistý a nádherný, že jsem se okamžitě zamilovala a dojetím rozplakala. Tím jsem rozplakala i moji drahou… porodní asistentku. (mrzí mě, že nemůžu psát jejich jména, tak moc by si zasloužily, aby o nich věděli všichni, kteří čtou můj porodní příběh) A pak to moje miminko bez vydání jediného hlásku usnulo.

Za dvacet minut, nevím přesně, jsem porodila dokonalou a malou placentu, se kterou byl Mariánek spojený ještě následujících 5 hodin, než jsme odstřihli za jeho souhlasu pupečník. Cítili jsme, že víc než placentu potřebuje naši náruč a naše uvítání na světě, placenta už svou roli splnila.

Po porodu placenty jsem odešla za doprovodu porodní asistentky do sprchy, bylo mi skvěle, nemotala se mi hlava, cítila jsem se lehce a šťastně. Během toho byl Mariánek na nahé hrudi Martina. Když jsem se vrátila zpět, druhá porodní asistentka už měla nachystanou postel, ve které jsme společně strávily ještě několik hodin povídání, smíchu, dojetí a vítání toho našeho novorozeňátka na světě.

Martin nám nachystal jídlo a uvařil čaj. Ve vzduchu voněl čerstvě upečený chleba a plodová voda. Vůně mého porodu. Vůně domova.

zdroj: sebevedomarodina.cz

#blogujeme #porod #domaciporod #sebevedomarodina.cz

Čti celý článek
dexin
5. led 2018
Zobraz celou zprávu
dexin
19. pro 2017
To, co zrovna provádím, je vaginální napářka, která je součástí mého šestinedelního hojení a relaxu. Když děti večer spí, pouštím zpět teplo do svého těla. Porod ženu ochlazuje, tím ji oslabuje, a proto je důležité se po něm pravidelně prohřát! Úžasné to je! Pokud se chcete dozvědět víc, mám o ní článek na MK nebo zde http://www.sebevedomarodina.cz/zenska-bylinna-n...
Zobraz celou zprávu
(1 fotka)
dexin
12. pro 2017
Když miminko nemůže večer usnout, mlíčko už mu teče ven i nosem, celý dům spí a venku fouká silný vítr. Nemůžu jej nechat plakat, šahám po šátku, usíná téměř okamžitě! :angel::two_hearts:
Zobraz celou zprávu
(1 fotka)
dexin
Zpráva byla změněna 10. pro 2017
Moc pěkný rozhovor na téma porodních domů https://video.aktualne.cz/dvtv/normalni-porod-l...
Zobraz celou zprávu
dexin
10. pro 2017
Když se se takhle vzbudíte druhou adventní neděli ráno v devět a vedle vás leží anděl! :heart:
Zobraz celou zprávu
(1 fotka)
Strana
z 3
Předchozí Strana
z 3
Další