Příspěvky pro registrované uživatele se ti nezobrazují.
a uvidíš všechny příspěvky!
dexin
Dnes ve 14:48
Mariánku, cítím, že dnešním dnem vplouváme zase do dalšího, nového společného období. 9 měsíců v mém břiše, 9 měsíců na světě. Copak nám tvá dvě devíti měsíční období přinesla?

Prvních devět měsíců tvého nitroděložního života jsi mě učil, jak se na sebe i tebe napojit. Ukázal jsi mi, jak je důležité věřit, že se vše děje, jak má a umožnil jsi mi se znovuzrodit spolu s tebou. Po nádherném klidném a radostném šestinedělí, které nám umožnil tvůj táta, jsme vpluli společně do období tvých prvních devíti měsíců na světě a díky mé intuici a mateřským zkušenostem, jsem tvému vývoji dál nechala volný průběh stejně jako, když jsi rostl v bříšku. Naslouchala jsem svým pocitům a pozorovala tebe, co mi říkáš a jen reagovala na to, co ode mě potřebuješ. Nevkládala jsem do tebe žádné své ambice, nesrovnávála tě s tvými sourozenci ve tvém věku ani nikým jiným.

Neposlouchala jsem doporučení, jak často a jak dlouho by se mělo a nemělo kojit, kde a jak dlouho by jsi měl spát. Nepořídila jsem ti monitor dechu, protože nebyl okamžik, kdy by jsi byl sám a pokud propojení mezi námi můžeme nazvat monitorováním, tak já jsem tvým nejlepším monitorem dechu a lásky, kterou potřebuješ.

Téměř nepláčeš, netrpěl jsi na koliky, první 4 zoubky jsem ti našla v pusince náhodou, žádné teploty a proplakané noci. Nechceš jíst nic krom mého mléka, i to je v pořádku. Jsi nošený, protože to chceš ty, ne já. Jsi spokojený stejně tak se mnou jako s tátou a nebojíš se lidí, ani cizích.

Dneska máš 9 měsíců, jsi plně kojený, a já jsem ti beze strachu z lepku dala první kousek pečiva z místní pekárny na oslavu toho, že mi dva se ničeho nebojíme. A ty sis ho požužlal se zájmem, protože tě na jídle baví zkoumat nové chutě, pak jsi to vyplivnul.

Jsi usměváček, plazíš se a od včerejška začínáš lozit. Dneska ses o mě opřel a postavil ses poprvé na své nožky.

Nedávala jsem tě nikdy, až na několik výjimek na pár sekund , na zem pást koníky, nechtěl jsi. I přesto jsi bez tréninku asi až v 6 nebo 7 měsících zvedl hlavu, koukl na mě s šibalským výrazem “hele mámo, co už umím” a od té doby jsi tuto činnost zařadil do svého života.

Ještě v sedmi měsících jsi se nepřetáčel ze zad na bříško, teda ne, že bys to neuměl, prostě jsi o to neměl zájem. A my jsme si z tebe dělali legraci, že jsi tak klidný a vůbec se nebáli, že jsi mimo tabulky, protože ty nejsi žádná tabulka, ale Mariánek.

Svou motivaci k hraní si na bříšku a otočení se, jsi našel sám až v 8 měsících, chvilku na to jsi se začal plazit.

Už s dvojčaty jsem si přičichla k tomu, že není třeba se ničeho bát a s tebou je to jedna velká intuitivní jízda. Děkuji ti za to, teď už to spolu můžeme předávat dál a ukazovat tuto cestu i jiným. Cestu k intuitivnímu mateřství a propojení matky a dítěte v náručí otce při plynutí s ostatními sourozenci. Cestu k sebevědomé rodině.
Zobraz celou zprávu
(1 fotka)
dexin
Včera ve 12:49
Malé velké radosti denního života. Už jste si někdy večer bilancovali svůj den, když se v něm na první pohled nic neodehrálo?

Řekla bych, že to většinou děláme jen, pokud prožijem něco negativního. V situacích, kdy vám brní hlava a myšlenky vás nenechají usnout, to je přesně čas, kdy by se hodilo myslet na něco pěkného, ale dost těžko se to dá vybavit, protože ty hezké věci byly převálcovány těmi těžkými, které nám nedopřejí klidný spánek.

A tak je fajn se už dopředu, než se něco nepovede, naučit zvědomět radost, kterou běžně žijeme a uložit si ji na horší časy.

Já to občas dělám tak, že si vybavím krásné okamžiky dne jako třeba: Ráno jsem se válela v posteli, kterou jsem měla jen pro sebe. Vyskočila jsem z postele a cítila se vyspaně. Mariánek začal lozit. Evelínka si nechala zaplést cop a neječela u toho. Šimi mi dal pusu, jen tak, což je u puberťáka nezvyk. Dvojčata si daly na oběd nášup. Chvilka s Mariánkem v bazénu. Radost dětí z moře a moje, že jsem je dostala na jednu fotku aniž by pózovali. Manžel na mě koukl zamilovaně. Ten pocit, když jsem otevřela krásný mail s poděkováním, že jsem pomohla.

Prostě takové drobnosti, na které máte tendenci zapomenout a přestanete jim dávat váhu ve chvíli, kdy o svém životě začnete pochybovat.

Ale pravda je, že si ten život sami tvoříme a že nemusíme být milionáři, abychom byli bohatí.

PS: To jen ještě takový dojezd ze včerejška. :pray_tone2:
Zobraz celou zprávu
(1 fotka)
dexin
15. srp 2018
Jsem překvapena, jak jsem mohla udělat takový krok zpět, ale asi to byla zkouška toho, jak stojím nohama pevně na zemi.

Já tomu tady totiž říkala dovolená a trošku mě trápilo, že pro mě je to vlastně jen změna prostředí.

Je tu tak krásně, hned bych si lehla na lehátko a nechala se unášet vlnkami po moři. No třeba i k tomu dojde. Zatím se mi dařilo si pro sebe z celého dne ukousnout půl hodinu večer v bazénu. Do teď mi to přišlo málo, ale konečně mi došlo, jak to skutečně je. Uvědomila jsem si, že doma bych neměla ani to.

Je to pro mě tady taková zkouška toho, jestli žiju, co píšu. Všechna očekávání jsem musela pustit k vodě, aby mi bylo zase dobře.

Na co si tu hraju? Já už se přeci dlouho umím radovat z maličkostí, které kolikrát třeba někdo nevidí přes to, že jiným věcem přikládá větší váhu. A to je to, co se dělo tři dny, co tu jsme. Moje ego mi říkalo: ”jsi na dovolené, tak proč tady naplňuješ potřeby jiných ještě víc než doma? A co tvé potřeby?” A já na tu jeho hru přistoupila, jako by líp než já vědělo, co potřebuji, a já díky tomu byla pěkně protivná. Jenže taková já přeci nejsem, tyhle hry ega už mám dávno za sebou. Proč bych měla dětem kazit prázdniny jen proto, že já je tak úplně nemám. A navíc z vlastního rozhodnutí, protože ty děti se mi v mém životě nezjevily náhodou, že?

Dneska při mém nočním plaveckém dobrodružství jsem si uvědomila, že poprvé od porodu zase sportuji pravidelně a to je přesně to, co jsem potřebovala, co mi tak chybělo a tělo si odvyklo to po mě chtít.

Ukrojit si kousek, nemusí to být kus, ale musí to být pravidelně. Denně chvíle, kdy jsem jen sama se sebou. Tady to budou 3 týdny plavání a doma si nazuji své běžecké boty, ke kterým konečně zase dozrál čas a vyvětrám hlavu.

Náš život se přeci neskládá z velkých okamžiků, ale především z malých, mezi kterými se občas zamíchá něco mega velkého. Ale pokud budeme čekat jen na ty velké, život nám tak trochu uteče pod rukama.

Dneska na pláži jsem byla sama s dětmi, protože Martinovi nebylo dobře a zůstal ležet. Nemohla jsem se koupat, protože se Mariánkovi chtělo spinkat a já si ho navázala do šátku. Ale mohla jsem se s ním brodit po kolena v průzračné teplé vodě, pozorovat své šťastné děti a cítit se bohatší o tyhle malé chvilky, které se zapisují do mé paměti úplně stejně jako ty veliké a naplňují můj život vděčností.

Jsem vděčná, že žiju a že žiju krásně. :heart::whale::person_swimming_tone2::male_sign::fish::tropical_fish::dolphin::woman_tone3::computer::full_moon_with_face:
Zobraz celou zprávu
(1 fotka)
dexin
14. srp 2018
To selfie bylo z čiré radosti, že poprvé za 24 hodin mám prostor, ve kterém neuslyším “mamí”. Jinak samozřejmě nejkouzelnější slůvko na světě.

Bylo čtvrt na deset večer. Miminko spalo a ostatním dětem četl Martin román Prašina. Mimochodem pěkně napínavý, že ani nedutají a každý večer poslouchají.

A já stojím u nádherně nasvíceného bazénu s úplně teplounkou vodou, koukám na houpajíci se světla na moři, poslouchám bečení ovcí, které se pasou na skalnatých kopcích všude kolem a nad hlavou mi padají perseidy.
Nořím se do vody, občas přiletí netopýr, aby se trochu napil a já plavu půl hodiny vkuse a je mi nádherně.

A pak najednou zhasl bazén, ještě že tak, jinak bych nevylezla ven, a všude se rozhostila tma. Jen na nebi svítí hvězdy a kolem mě se po cestě do apartmánu prohánějí polodivoké kočky.

Na všechno, co se odehrávalo předtím, jsem zapomněla, žádné děti, jídlo, uklízení. Je jen teď a já nejsem ta matka, co únavou padá na hubu, ale jen žena, člověk, a je mi nádherně. Broukám si svou oblíbenou písničku od R.E.M, schválně uhádnete?

Otevírám dveře a uvnitř ticho, všichni spí. Chci si ty pocity všechny zapsat, ale oči se mi klíží, a tak píšu až teď přes den a mezitím plním přaní všech kolem, občas mi ujedou nervy, občas se zasmějem a já se zase těším na noční bazén jen pro sebe.
Zobraz celou zprávu
(1 fotka)
dexin
14. srp 2018
Celé dny se snažím chovat, jak nejlépe umím (no jasně, to přece každý) a večer co večer si tiše přehrávám vyhrocené okamžiky, které nastaly během dne. Uvědomuji si, jak nedokonalá jsem. Jako matka, žena i člověk. Jenže po těch letech, co tady v tom svém životě žiju, už se z toho nehroutím. Stala jsem se pozorovatelem svých chyb a selhání a snažím se žít tak, abych si neměla večer co vyčítat. Což se ne vždy podaří.

Už od dětství ležím v noci v posteli a přemýšlím nad tím, co jsem kde řekla nebo měla říct, co bych udělala jinak. Někdy mě to rozruší, ale většinou jsem klidná a stačí hluboký nádech, výdech, nádech....

A když tak ležím a nemůžu spát, protože jsme třeba s dětmi nezhojili nějakou vyhrocenou situaci, přicházím na takové rady pro sebe samu, které bych už asi dávno mohla vyčíst z chytrých knížek, protože nejde o objevení Ameriky. Jenže, když mně přijdou samy, skutečně si je zapamatuji a používám je. No a jedna z těch rad je, že i rodič by se měl naučit dětem omluvit. Opustit svou pýchu a říct dítěti jako rovné bytosti, že se choval jako debil. A ještě by neměl mít strach z toho, že mu dítě neodpustí.

Odpouští mi, vždycky mi odpustí. Přitulí se a v tu chvíli cítíme "dokonalé" oboustranného štěstí.

"Kolik pokusů mi ještě dají?", honí se mi hlavou. Jejich láska je však bez podmínek. To ale neznamená, že mi to nedají sežrat, holomci moji.

A taky vím jednu věc úplně stoporcentně: Jen tak moc, jako máme rádi sebe, můžeme mít rádi i ty, kteří žijí po našem boku. A já je mám ráda čím dál víc.
Zobraz celou zprávu
(1 fotka)
dexin
6. srp 2018
Světový týden kojení - 6.den

Chci vám ukázat pohled, který nikdy neomrzí. Pohled, při kterém byste se chtěly naučit zastavit čas a ten moment si zapamatovat navždy.

Koňák vám řekne, že nejkrásnější pohled na svět je ze sedla koně. Já zažívám svůj nejkrásnější pohled na život právě teď...

Možná, že to na začátku nebylo úplně jednoduché, možná to bolelo, možná tekla i krev, možná jsem musela zatnout zuby, ale nikdy toho nebudu litovat a neznám jinou ženu, která by litovala toho, že kojila své dítě.

Znám ale ženy, které s odstupem času litovaly, že to nezkusily, že u toho nevydržely, že to nezvládly, že poslechly cizí rady... Nebyly o nic horší mámy než ty kojící, to rozhodně ne, ale o tom to není. Protože tento příspěvek je jen o kojení, ne o mateřské lásce.

Přeji si moc, aby si pohled na kojené miminko mohlo uchovat co nejvíce žen a těm, které budou chtít, k tomu ráda pomohu. :cherry_blossom:🤱:tone2:
Zobraz celou zprávu
(1 fotka)
dexin
5. srp 2018
Světový týden kojení - 5. den

Je horko, šílené horko a já ti nemůžu dát napít, protože podle paní doktorky můžu kojit co 3 hodiny. Neplakej, budu tě hladit, i přesto, že vím, že chceš k prsu.

Tak jo, už jsou to 3 hodiny, ale ty spíš, 2 hodiny jsem tě tišila v náručí, konečně jsi celý zpocený usnul, a teď tě vzbudím a ono to začne nanovo. 10 minut kojení a pak 3 hodiny pláč. Mám strach. Už to nezvládám, jsem unavená, potřebovala bych si odpočinout, najíst se, napít, zajít na záchod. Copak nemůžu mít trochu odpočinku? Proč ti těch 10 minut kojení nestačí, prý by mělo. A proč teď spíš, když by jsi měl jíst?

V noci se přeci nepapá, říkala to paní doktorka a navíc by se ti mohly zkazit ty dva zoubky, které ti před měsícem vyrostly. Ale jsem tak unavená, neplakej už prosím, já tě ponosím, třeba tu žízeň zase zaspíš. Jen mám pocit, že se mi už ta prsa tak nenalévají. Možná ti mé mléko nestačí. Ach jo, jsem úplně neschopná maminka.

Ráno raději zajedu pro umělé mléko, protože to mé je slabé přesně jak mi říkali.
---------------------------------------------------------------------

To je příběh, který slýchávám často od žen, které se řídí škodlivými radami kojit co 3 hodiny jen 10 minut a omezit kojení v noci.

"Co vám říká selský rozum a mateřský cit?", ptám se jich. A odpověď je vždy stejná:"Něco úplně jiného!" Tak dělejte to, co cítíte, máte mou podporu.

Proč by příroda obdařila matku "hladovým" mlékem? Chce snad, abychom my lidé vyhynuli? Copak příroda ví o umělém mléku?

Mateřské mléko se tvoří podle poptávky dítěte, to znamená, že čím více kojíte, tím více se tvoří mléko se složením, které miminko potřebuje. Už z logiky toho, je časované kojení nejen mýtus, ale hloupost a vstupuje mezi matku a dítě, stejně jako limitovaná doba kojení a zákaz kojení v noci, které je z hlediska udržení laktace velmi důležité.

Kojení je samoregulační proces, každý umělý zásah narušuje rovnováhu a tím i dokonalé nastavení těla matky a miminka, kteří se spolu začali ladit už během těhotenství.

Když si uvědomíte, s jakou přirozeností se začíná po kapičkách rozjíždět laktace po porodu, jak se to děje pomalinku v souladu s potřebami miminka, které má malinkatý žaludek, a proto je i mleziva malinko, není nutno do tohoto procesu nijak vstupovat omezováním času, frekvence nebo doby kojení.

Miminko navíc na prsu nevisí jen kvůli hladu, chce cítit mámu stejně jako ji cítilo v děloze. Jde o kontakt, který je důležitý pro jeho psychickou pohodu, nejde jen o naplnění fyzických potřeb.

Přívlastek S-po-kojený prostě k miminku patří, proč asi? :heart:
Zobraz celou zprávu
(1 fotka)
dexin
4. srp 2018
Světový týden kojení - den 4.

Asi si řeknete co tady dělá ta fotka s flaškou (je v ní mateřské mléko mimochodem). Napadají mě 2 vhledy. Ten první se týká respektu.

Stejně jako se touto osvětou snažíme říct, že kojení je základem života, tak si musíme uvědomit i to, že milióny dětí jsou krmeny umělým mlékem, protože prostě není možné je nakojit. A že dívat se s despektem na ženy, které nekojí, jen vypovídá něco o nás. Nemáme totiž právo nikoho soudit a ani mluvit do života někomu, kdo o to nestojí. A to i přesto, že víme, že MM je nenahraditelné a že šíříme laktační osvětu.

Jednou jsem na svatbě kamarádky uviděla ženu s malým miminkem, jak mu dává mlíčko s flašky, moje první myšlenka “proč ho nekojí? Možná bych se jí měla zeptat a pak jí říct, že by to mohla ještě zkusit.”
Následující myšlenka:”Nech to být.”
Potkaly jsme se spolu asi za hodinu při uspávání dětí a já se dozvěděla, že je dočasnou pěstounkou, to děťátko nechala v porodnici drogově závislá matka, ale jeho abstinenční příznaky už prý postupně odeznívají. Sedla jsem si na prdel z její odvahy. Pozorovala jsem s obdivem s jakou péčí a láskou se k miminku chovala a hanba by mě fackovala, kdybych začala mluvit o kojení.

Víte už, kam mířím? Někdy prostě dítě nemůže dostat tekutou lásku, ale přesto je milováno. A stejně jako my kojící bychom rády, aby nás respektovalo okolí, tak bychom měly i my respektovat nekojící matky.

Propagce kojení často brnkne na strunu nekojícím ženám, otevře staré rány, ale na druhou stranu spoustě ženám pomůže ustát tlak rodiny a našich babiček a matek, které byly zvyklé dát miminku sunar, protože za jejich časů se o podpoře kojení nedalo mluvit, a tak v plném kojení neumí podpořit své dcery a vnučky a ty se obracejí s prosbou o podporu na laktační poradkyně. I proto tu jsme a musíme se srovnat i s tím, že mluvením o kojení otevíráme bolavá srdce.

A druhý vhled, když už tady má můj muž v ruce flašku, je o takovém obecném tvrzení, že flaška ani šidítko ke kojenému dítěti nepatří.

Protože jde o obecné pravidlo, neznamená to nic víc než, že použití obou pomůcek je tak individuálně škodlivé nebo naopak v pořádku, že to zhodnotí až konkrétní situace.

Pozorujte své děti, naslouchejte jim a v případě, že cítíte, že potřebují dudlík za předpokladu, že technika kojení je v pořádku a nevnímáte to jako obavu, směle do toho. Jediný, kdo je zodpovědný za své děti jste tak jako tak vy. A nemusíte se před nikým cítit provinile. S tím se také v praxi setkávám, že se žena bojí, co na to kdo řekne a úplně se odpojí od své intuice.

Flaška v 8 měsících jednorázově? Ta rozhodně kojení nepokazí. Více by ho mohl pokazit strach, který je dítě schopno vycítit a zareagovat na něj třeba bojkotem, ale o tom zas jindy.

Kojení je základem života. Jedno je jisté, naše moderní společnost zneužívá možnost nahradit jej umělým mlékem i tam, kde by stačilo mateřské mléko, a to je tím největším problémem a strašákem přirozeného vztahu matek a dětí. Ne flaška, ne dudlík, ne umělé mléko tam, kde je nutností, ale umělé mléko tam, kde by stačila podpora a vlídné slovo, kus odvahy a na krátkou dobu zatnout zuby.
Zobraz celou zprávu
(1 fotka)
dexin
3. srp 2018
Světový týden kojení - den 3.

Jedna z nejzásadnějších pomůcek pro kojící matku je naučit se při kojení spát. Je to velká zkouška důvěry ve své instinkty, které nedopustí, aby žena zalehla své dítě ba naopak, je tak blízko, že má možnost okamžitě reagovat na jeho potřeby.

Spát s miminkem v jedné posteli není důležité jen pro matku, která má příležitost více spát a nemusí trávit noc vstáváním k postýlce nebo nočním uspáváním v náruči, je to důležité také pro miminko, které více než cokoliv jiného potřebuje cítit svou mámu a rytmus jejího srdce.

Spaní s dítětem v jedné posteli zároveň slouží jako prevence SIDS syndromu.

Kojení v leže je po porodu nejpohodlnější technikou, která zároveň udrží matku v klidu v posteli a umožní jí během šestibeděli odpočívat a nabírat sílu.

Existují způsoby, jak si udělat v posteli pohodlí tak, aby žena neměla strach, že dítě zalehne a zároveň ležela v pohodlné poloze. Já ženy učím, jak si zafixovat záda, aby se mohly od miminka odklonit a aby jim bylo oběma komfortně.

Na fotce je moje oblíbená poloha, kterou doporučuji cca od 4 měsíců, kdy už není miminko tak drobné jako novorozeně a kojení je zaběhnuté. Vznikla z lenosti střídat strany a zároveň z nutnosti kojit i z druhého prsa. A taky je fajn, když už vás prudí spát jen na boku nebo na zádech. 🤱:tone2::first_quarter_moon_with_face::sleeping_accommodation::sparkling_heart::cool:
Zobraz celou zprávu
(1 fotka)
dexin
2. srp 2018
Světový týden kojení - každý den jedna fotka a rada. :yin_yang::tulip::sweat_drops:🧘:tone2::female_sign:
Laktační poradenství přes telefon je Z D A R M A? :telephone_receiver:Víte, že můžete kdykoliv zavolat a promluvit si? Víte, že někdy stačí pár vět a je to? Pokud má žena problém s kojením, telefonát laktační poradkyni by mohl být tou nejjednodušší cestou první pomoci. Nejen, že se ženě dostane poradenství, ale také podpora, která je při překonávání laktačních krizí důležitá.:speaking_head::selfie_tone2:🤱:tone2::hearts:
Zobraz celou zprávu
(1 fotka)
dexin
1. srp 2018
Dnes začíná světový týden kojení, jehož motto je letos BREASTFEEDING: Foundation of Life tedy KOJENÍ - základ života (můj vlastní překlad)

Chci se tedy zrovna dnes zamyslet nad tím, jak něco tak prostého, přirozeného a samozřejmého se musí v naší společnosti chránit a nepovažuje se za prosté, přirozené a samozřejmé - tedy za základ života.

A musí se chránit nejen před muži, dětskými lékaři, společenským míněním, ale také a to je nejbolavější před samotnými ženami.

Denně se setkávám s názory žen, které samy kojit nechtěly a na místo toho, aby uznaly, že za tím stojí nějaké nevyřešené vlastní nebo rodinné trauma, utvrzují ostatní a hlavně samy sebe, že nekojit je v pořádku. Chápu, je to pro ně bolavé, ale neomlouvá je to.

Jsou ženy, které se domnívají, že kojící žena by se měla schovat a že kojení na veřejnost nepatří, protože si s tím kolemjdoucí neví rady a že je pro ně obtížné odvrátit zrak třeba na billboard s polonahou modelkou, které mezi prsa teče nanuk.

Jsou ženy, pro které je kojící fotka nechutná, protože ukazuje příliš intimního místa na těle ženy.

Slyšela jsem taky nedávno v rádiu názor moderátorky, že není v pořádku, když svá prsa ukazuje žena, která už kojila. "Mají mít soudnost a uznat, že to už není hezký pohled."

Pokud chceme podporovat kojení a mateřské mléko jako jediný přirozený zdroj potravy kojence se všemi benefity, které má, mluvme o tom, ukazujme to jako přirozenost a važme si toho, že tělo, které dokáže zplodit a porodit dítě, je schopno jej také uživit.

A diskutujme i s ženami, kterým to napoprvé nevyšlo, byť se snažily, jak mohly, a motivujme je k tomu, že napodruhé to tak být nemusí a že to, co se stalo mělo svůj hluboký smysl, ale neznamená to, že by měly házet svá prsa jako zdroj mléka, do žita!

Víte, že nemám problém odhalit svůj intimní prostor při kojení dítěte a věřte, že zrovna já jsem šíleně stydlivý tvor, který nikdy na pláži neležel nahoře bez. Jsem totiž hrdá na to, že má prsa kojila 5 dětí a byť to na nich zanechalo stopy, cítím, že je to tím, že ta prsa tak nějak naplnila účel, pro který mi narostla.
Zobraz celou zprávu
(1 fotka)
dexin
30. črc 2018
Už 8 měsíců žijem v sedmi s tímhle malým moudrem, které čekalo na to, až mě jeho 4 starší sourozenci připraví na to, jak plně vnímat a učit se od někoho tak malého. Díky jim všem nemusím propadnout vábení virtuální dokonalosti, protože tu pravou životní denně zažívám. Ale nejen tu pozitivní sluníčkovou, ale i tu bolavěji zabarvenou a pokorně ji taky přijímám, protože z každé takové zkušenosti si odnáším něco, co si uchovám ve své buněčné paměti, jen pokud to sama prožiju. Říká se tomu možná životní moudrost, co já vím. Občas se raduju, někdy jsem smutná, občas si i zařvu, protože je toho na mě moc. Ale můžu s klidem říct, že hlavní motivací, jak žít svůj život nalézám uvnitř sebe. A tam ji může nalézt úplně každý, když nepropadne zdání, že u někoho jiného je to tak dokonalé, že by s ním svůj život z fleku vyměnil. Ps: fotka je ze včerejšího článku, ale přijde mi, že jsme na ni oba takoví opravdoví, možná i proto, že se díváme na někoho, koho oba milujeme. :sparkles::heart:
Zobraz celou zprávu
(1 fotka)
dexin
29. črc 2018
Když přijedou ti dva starší z tábora. To je doma radosti :sunflower: A zase máme plný dům! :heart:
Zobraz celou zprávu
(1 fotka)
dexin
27. črc 2018
Mám novou krásnou recy sukni a strašně se mi líbí ten pocit, že předtím to bylo úplně něco jiného, co nosil někdo jiný a že mi z toho moje kamarádka Marťa ušila sukni, která mi sedla jako “dupka” na hrnec! :kiss: A že se to něco nevyhodilo, ale zužitkovalo a že je to parádně eko bio :recycle:️ takže já jsem teď vlastně bio matka 🧝:tone2::female_sign:️🤫:scream_cat::v_tone3:(foto Evelínka zrovna toho času ze skautského tábora přijetá, moje milovaná :kissing_heart:slight_smile:
Zobraz celou zprávu
(1 fotka)
dexin
26. črc 2018
No tak jo... bye bye ležící miminko, bye bye kde tě položím, tam tě najdu! Už to zažívám popáté a jsem dojatá jako by to bylo poprvé. :heart:
Zobraz celou zprávu
(1 fotka)
dexin
25. črc 2018
Bylinky :ear_of_rice::seedling::herb: rostou všude kolem nás. Samy se nám nabízejí k tomu, abychom je sbírali a používali. Nejen na čaj, na mazání, na napářku, koupele, ale pro radost ze života. Jsou to rostliny, které nejsou geneticky modifikované, pocházejí z našeho přirozeného prostředí, a proto nás uzemňují a předávají nám původní energii naší planety. Navracejí nás ke kořenům, ve kterých si člověk nemusel říkat bylinkář, aby byliny používal. Napojují nás na zdravý zdroj.

Rozhlédněte se kolem sebe, projděte se kolem domu a zkuste se naučit poznávat bylinky, které tam rostou vlastně pro vás. :blossom:

Můžete si je přidat do smoothie, nasušit jako směs na čaj nebo jen tak nadivoko sníst.

Já se před pár týdny na letní slunovrat :sunny:️prošla po louce, na které si mě zavolala třezalka, kterou jsem poté naložila do oleje. Bylo to poprvé, co jsem ji sbírala, táhlo mě to k ní, a ne náhodou, protože než se Svatojánský třezalkový olej vyrobil, porodily dvě mé klientky císařským řezem. A já je nyní mohu ošetřit vlastnoručně zhotoveným léčivým olejem, který jim krásně opečuje císařskou jizvu a tím se naplní důvod, proč si mě třezalka našla až letos.

Není to o ničem jiném než o naslouchání intuice. :butterfly:
Zobraz celou zprávu
(1 fotka)
dexin
Zpráva byla změněna 24. črc 2018
Často se bojíme říct nahlas vlastní názor. Bojíme se, že se na nás za to někdo bude dívat přes prsty, že nás bude soudit, že nás nebude mít rád, že nás odmítne, že si nás hodí do nějaké škatulky, že nebudeme mít kamarády, že nezapadneme, že si to někdo vyloží jinak, že to někoho zraní, že to nebude vypadat dobře, že to vlastně nedokážeme ani slovy vyjádřit.... A tak nic svého neříkáme, opakujeme cizí myšlenky a přitakáváme. To je totiž to nejjednodušší, pro takové životní postoje nepotřebujeme odvahu.

Od té doby, co píšu blog jsem si už vyslechla od různých lidí doporučení a rady, o čem bych neměla psát, co bych naopak měla zmínit, že tento názor by ode mě nečekali a že bych to možná měla napsat jinak apod. Pročpak se neprojeví sami? Pročpak bych neměla být sama sebou?

Třeba dneska od Martinovy mámy přišlo, že bych neměla psát vůbec, protože odhalení toho, jak žijeme je zneužitelné a co tomu můžou říkat lidi, že nám vidí pod pokličku a že to můžou pochopit jinak a tak zkrátka a dobře, raději nic nepiš a budeš mít klid.

Dneska taky mimochodem přišla s tím, proč jsme jí jako neřekli, že čekáme šesté dítě. Já zrovna držela nad lavorem Majdu a málem mi do něj spadl, když se zeptala. Prý jsem to sama napsala na FB. A navíc to potvrdil soused. :D

Tak jo, přiznávám, NEČEKÁME ŠESTÉ DÍTĚ, ani jsem ho neporodila, byť jsem se vrátila v sobotu večer z porodnice. Prosím všechny, aby četli pozorně to, co doopravdy píšu a ne to, co by chtěli číst.

Můj úmysl na těchto stránkách je jasný, jde mi o podporu a motivaci k radostnému rodinnému životu.

Nedokážu zabránit tomu, že si lidé i přesto, že píšu, jak nejlépe dovedu, chtějí brát věci osobně, neumí se sami projevit a proto jen kritizují názory jiných, obávají se pomluv a drbů a přitom sami drbou, nedokáží se přenést přes to, že není důležité, co si o vás kdo myslí, ale je důležité, jak se sebou dokážete žít vy sami a měřítkem je vaše spokojenost a sebeuvědomění, tedy sebevědomí.

I když i toho slova SEBEVĚDOMÍ se lidé fakt bojí, protože místo, aby za ním hledali porozumění sobě, radost a vděčnost, vidí v něm ego, protože tak je to nastaveno. Kdo je spokojený, radostný a zářící nemůže být přeci skromný a dobrý. Jenže chyba lávky! Tohle je jen program vaší mysli. Ve skutečnosti můžeme být sebevědomí všichni jen se pro to potřebujeme naučit nebát se projevit.
Zobraz celou zprávu
(1 fotka)
dexin
23. črc 2018
Už vidím, jak někdo řekne “A z toho se jako chlap nají!? Vzdyť je to jen zelenina. Pořádný chlap potřebuje kus žvance!” No jo, to jsem si taky myslela, ale je to už nějaký ten pátek, co se Martin rozhodl z etických důvodů nejíst maso a já ho rok poté následovala a zjistila, že vegetariánská strava nás nijak neomezuje. Teda omezuje nás v restauracích, ve kterých nám většinou nabídnou smažák, kterého už máme pokrk. To by se fakt mohlo změnit a kuchaři by se mohli více zamyslet.

Zvládla jsem nejíst maso a kojit. Zvládla jsem být i jako vegetarián těhotná a zase kojit.
Denně vařím oběd pro všechny a denně jíme pestřeji než předtím, kdy maso bylo hlavní chod a jen jsem obměňovala přílohy. Jó to bylo tehdy jednoduché.

Díky bezmasé kuchyni jsem přišla na potraviny, které jsem kdysi ignorovala. Jíme dnes zdravěji. A žít s pocitem, že nepodporujete svým životem smrt jiné bytosti je přidaná hodnota, se kterou je vám tak nějak lehčeji.

Na fotce je grilovaná zelenina s brusinkama a černýma olivama, opečenou bagetou. A jako správný chlap to v tom hicu spláchl pivem, aby pak mohl vylézt na střechu a opravit ji, aniž by měl v žaludku balvan. :woman_tone2::cooking::salad::hammer::house:
Zobraz celou zprávu
(1 fotka)
dexin
22. črc 2018
"Co tady děláte? Neříkala jste minule, že se uvidíme až na podzim?", zeptala se mě porodní asistentka Jitka po mém příchodu do porodnice před porodním pokojem. Odpověděla jsem jí popravdě, že mě ti dva uvnitř požádali narychlo a byli tak sympatičtí a milí, že se jim nedalo nevyhovět. Ona na to odvětila, že to je fakt, že je to krásný pár.

Jenže ještě něco stálo za tím, že jsem jim kývla na doprovod, a to, že jsme já i ta těhotná žena cítily, že naše setkání před porodem není náhodné a že nás to k sobě přitáhlo z nějakého důvodu, o kterém jsme předtím nevěděly, a který se odkryl až během porodu.

Velmi jsem zvažovala, zda s nimi do porodnice pojedu. Přece jen stále plně kojím a vím, jaké to bylo těžké, když jsem Mariánka opustila na 18 hodin kvůli jinému doprovodu před 6 týdny. Prsa se mi tehdy nalévaly k prasknutí a připomínaly mi, že moje místo je teď jinde. A je to tak. I přesto mi však něco říkalo, udělej to, podpoř je. A tak jsem pár dní odstříkávala mléko do mražáku a díky tomu, že mě Martin podržel a řekl, že s tím nemá problém jsem kývla. A jsem ráda, že jsem to udělala, ačkoliv jsem tentokrát strávila v porodnici ještě o hodinu déle, musela jsem odsávat, abych domů poslala Mariánkovi mléko po sousedce, kterou Martin požádal o extra cestu do Ostravy pro mlékopřevoz. I přesto, že všechny rozumné důvody hovořily pro to, abych tu práci nevzala.

Dala jsem na svou intuici a poskytla podporu tam, kde byla skutečně potřeba a ačkoliv porod nedopadl úplně podle přání ženy, neskončil ani porodním traumatem, a to vnímám jako jednu z nejdůležitějších náplní své práce.

A Martin to zvládl jako vždy úžasně a to, že mi umožnil odjet na tak dlouho pryč, musel vystoupit ze své komfortní zóny a zastat péči o děti, i o to plně kojené, vám dnes odhaluji proto, abyste věděli, že o partnerství a podpoře mezi mužem a ženou jen nepíšu, ale že tak to prostě doma máme skutečně. A že to tak může fungovat kdekoliv, protože my dva nejsme žádný úkaz. Jen si uvědomujeme, že se nám lépe žije, když si bezpodmínečně pomáháme. A že to jediné nás odlišuje od párů, které na to ještě nepřišly.
Zobraz celou zprávu
(1 fotka)
dexin
18. črc 2018
Dneska je těm dvěma 5. Jak řikají oni “je nám celá ruka”. Tihle dva chlapíci mi denně předvádějí, jaké to je být jeden na druhého napojen. Jsou téměř pořád spolu, nejen jako bratři, ale nejlepší přátelé, nejbližší lidi na světě. Společná přítomnost v děloze musel být pecka zážitek, protože ti dva se prostě znají doslova do morku kostí.

A pro mě jako ženu bylo něco úžasného nosit ve svém lůně dvě bytosti a vědět, že se ke mě znovu vrátily tentokrát ve správný čas. Cítím, že už o tom budu moci brzy napsat víc. Dočkáte se... :heart:
Zobraz celou zprávu
(1 fotka)
dexin
16. črc 2018
Rozdělení mužských a ženských činností v domácnosti, v partnetství a v životě mi dává smysl. Vychází to z přirozenosti člověka a z logiky života. Když to hodně zjednoduším, tak ženě teče mléko z prsu, proto má na starost děti ona a muž chrání jejich prostor, aby ty děti mohly růst v bezpečí. Tento model od pradávna umožňuje potomkům lidí přežít.

Dnešní doba nám dovoluje si navzájem lézt do žita. Ženy mohou díky motorovce porazit strom a muži se zase mohou postarat o miminko. Je úžasné, že jeden druhého můžeme zastoupit v tom, co běžně neděláme a vzájemně si pomoci od povinností, když na to přijde. A ještě úžasnější je, když se to dělá bezpodmínečně a nenuceně. Když si potom navzájem nepředhazujeme, co jsme pro sebe udělali, ale chováme se k sobě s úctou a důvěrou a uvědoměním, že co dělám pro tebe, dělám také pro sebe, protože v takovém partnerství panuje mír a cítí se v něm oba dobře. A dobře se cítí i děti, které jsou našimi bedlivými pozorovateli.

Nebavilo by mě žít s mužem, který by mi předhazoval, že splnil svou povinnost vůči rodině tím, že byl v práci, a zbytek dne by proseděl u počítače, aniž by si všiml svých dětí. A jsem šťastná, že můj muž zvládá péči o 5 dětí úplně stejně jako já.

Líbí se mi, když se ten klasický pradávný model snoubí se vzájemnou pomocí, kterou ti dva sdílejí jeden pro druhého i pro děti, protože jim tím vlastně ukazují, jak žena a muž dokážou spolu-žít. To je pro mě jeden ze základních pilířů “současné” sebevědomé rodiny. :butterfly::sun_with_face:🤱:tone2::person_pouting_tone3::male_sign::two_men_holding_hands::couple:
Zobraz celou zprávu
(1 fotka)
dexin
11. črc 2018
Co mě napadlo o cestování s dětmi autem http://www.sebevedomarodina.cz/dlouha-cesta-aut...
Zobraz celou zprávu
dexin
3. črc 2018
Je to jako být napojený ke zdroji. 🤱:tone2: Moc dobře ví, že s prsem v puse se spí nejlépe. :pray_tone2:Prso totiž není jen zdrojem energie, ale především lásky a láskou se nemůže přesytit, proto neexistuje něco jako “kojte max. 10 minut a ne dřív jak po dvou hodinách”. Lásku nemůžete předávkovat. Kojením dítě nerozmazlíte, nepřesytíte, ale ochráníte před hladem, ruchem i nemocí. Kdykoliv někam jdete, berete s sebou jeho intimní prostředí, které mu dává pocit bezpečí. Můžete kojit na nádraží, u dálnice nebo na fotbale a jakmile se přisaje a začne polykat božskou manu, cítí se bezpečně. Kdekoliv.
Mateřské mléko je tekutá láska. :heart:️ Během kojení se dotýkáte, tulíte, mazlíte. Během kojení věnujete pozornost a uvědomujete si, jak to stvoření milujete.
Kojení je pro dítě dokonalé souznění s mámou a prostřednictvím ní s celým světem. :earth_asia:
Zobraz celou zprávu
(1 fotka)
dexin
28. čer 2018 Čtené 612x

Když jsem dneska přijela z porodnice, volala jsem své mámě, abych si s ní popovídala o tom, jaké to bylo, když jsem se narodila já. Přiznám se, ten příběh, který je plný bolesti, už znám, a nejen z vyprávění. Pamatuje si ho každá buňka mého těla. Já to s mámou všechno prožila. To, že jsem to vytěsnila z paměti, na to nemá vliv.

 To, jak jsme se narodili, si s sebou neseme celý život.

 Možná i proto jsem se rozhodla doprovázet ženy a jejich muže při zrození jejich dětí. Podílím se na ochraně jejich bezpečného prostoru v uměle vytvořeném prostředí pro porod - tedy v porodnici.  

Ne úplnou náhodou píšu, že doprovázím i muže, ti totiž velmi potřebují pomoci s tím, jak mohou svou ženu podpořit během zrození jejich dítěte. Takové porodní napojení má sílu přetrvat i po porodu a přinést nový svěží vítr do jejich vztahu. Žená umožňuje muži nahlédnout do ženského světa zahaleného tajemstvím a muž se do něj se zájmem podívá. Jak by ne, rodí se mu dítě. Srdce každého chlapa zjihne, to my věřte. A do života partnerů tak přichází ještě více úcty, lásky a podpory.  

Jsem u porodu primárně s ženou, se kterou se ladíme po dobu celého těhotenství, ale čím dál více jsem tam vlastně pro oba.  

Můj táta mě viděl až pátý den po porodu. Tehdy se nepovažovalo za důležité, aby otec spatřil své dítě dřív. Tehdy totiž nebylo děťátko táty, ale ani mámy. Vždyť ani mámy v porodnicích nemohly rozhodovat o tom, že by si nechaly své dítě u sebe na pokoji a dostávaly jej jen na kojení v předem stanovených intervalech. Jako by ty děti nebyly jejich. Byly to děti systému. 

Po bolavém, dlouhém porodu, během kterého byla máma sama, bezradná a bez pomoci. Byla přivázaná ve třmenech a znásilňována zdravotnickým personálem, pro který nebyla nic víc a nic míň než těhotná ženská, kterou oni odrodí ať chce nebo nechce a jakkoliv chtějí oni. Tak moc jí to bolelo, že si ke konci porodu myslela, že jí to dítě, tedy mě, chtějí zabít.

Přežily jsme to a já asi díky tomuto zážitku jako dospělá uvědomila, že takto to já už nechci! Nechci, aby se tak ženy cítily a nechci, aby děti ležely někde, kde je sice jejich materiální péče zajištěna, ale jejich duše volá po teplotě lidského těla a zvuku srdce mámy nebo táty, když máma zrovna nemůže. A že byť se za ty desítky let systém změnil, budu se snažit doprovázet nové rodiny, aby nemusely prožívat to, co si prožila rodina mých rodičů. Uvědomuji si, že svět potřebuje více, než cokoliv jiného, šťastné lidi. Lidi, kteří nejsou frustrovaní nějakým selháním, které vlastně nikdy nebylo ani jejich. 

Porodnický systém u nás není ještě zdaleka dokonalý, byť ušel od té doby, o které píšu, kus cesty. Ještě pořád nás čeká bourání dosti mýtů a rutinních postupů. Ještě to bude chtít spoustu odvážných žen a mužů, kteří uvěří, že jejich žena nejlépe ví, co je pro ni při porodu nejlepší a jen ji podpoří. Takoví nastávající rodiče pomalinku mění svět už jenom tím, že mezi sebou vytvořili pevné partnerské pouto. Dneska jsem byla svědkem zrození jedné takové rodiny.

Však je to z té fotky úplně jasné! Koukněte!   

Čti celý článek
dexin
26. čer 2018
Porody mých dětí a žen, které jsem doprovázela mi ukázaly jednu velkou životní moudrost a tou je, že nikdo nám nemůže ve skutečnosti pomoci více než my sami. Porod je totiž stejně nevyhnutelný jako smrt, neutečete před ním. Můžete jej prožít nebo prostě jen přežít. Pokud přežijete, zanenechá to ve vás bolest. Se kterou se ovšem dá následně pracovat a celý proces zhojit. Ale stojí vás to sílu. Pokud rodíte s podporou, tedy zázemím a s pocitem bezpečí, nepředáváte odpovědnost nikomu jinému, máte svůj porod ve svých rukou. Totéž se dá použít paralelně v jakékoliv životní situaci.

Cokoliv nás v životě potká, vyvolává reakci naší mysli a našeho těla. Nic nepřichází jen tak a nic jen tak neodejde. Pokud necháme za sebe rozhodovat a nejsme schopni převzít odpovědnost, učinit rozhodnutí, přijde někdy něco jiného, aby nás donutilo to konečně udělat. Třeba nemoc.

Jak říká Mudr. Hnízdil "nemoc je informace", ale nejen nemoc, také mezilidské vztahy. Není náhoda, že si do života přivoláme lidi, kteří s námi neladí, je to pro nás výzva, nějak se k tomu postavit a poučit se. A někdy je to tak nepříjemné, že byste raději přestali dýchat a zavřeli oči a hráli mrtvé brouky. Jenže to nepomůže, protože byste se stali v té situaci bezbrannými. Tzv. by vás to semlelo. A časem by přiletěl jiný dravec, který by vás sezobl.

Nechat život plynout neznamená se podvolit, znamená to vědomě prožívat životní situace a přijímat to, co k nám chodí jako součást naší cesty a byť je to nepříjemné, smutné nebo bolavé, může nás to nakonec posílit a nasměrovat správným směrem.

Pokud máte pocit, že to sami neustojíte, najděte si někoho, kdo vás podpoří, ale nenechte nikoho, aby za vás něco vyřešil.
Zobraz celou zprávu
(1 fotka)
dexin
25. čer 2018
Sebevedomarodina není jen projekt, který má motivovat ke sladění vztahů v jiných rodinách, je to skutečná rodina, která žije přesně tak, jak o ni píšu.

U zrodu myšlenky sdílet naše dny a postřehy z našeho života byli lidé z našeho okolí, kteří nám říkávali: "Škoda, že to není mezi námi takové, jako u vás", nebo "ty máš Martina, to je jiné", anebo dokonce "vy jste dokonalý pár". Takové hlášky slýchám často a přitom vás můžu ubezpečit, že ani jeden člen naší rodiny není omámen nějakým kouzlem nebo se nenarodil naprosto dokonalý a sladěný s celým vesmírem. Naše rodina vznikla tak jako ta vaše. Táta a máma (když ještě nebyli tátou a mámou) se do sebe zamilovali, pár let spolu žili na psí knížku a když se vzali, narodilo se jim první dítě. A to nebylo rozhodně Mariánek :slight_smile: Bylo to pěkně náročné miminko, které nás však naučilo, že pokud se vzájemně nepodpoříme, nesladíme a nenaučíme se pomoci, náš vztah vyhoří. A pokud není šťastný táta a máma, těžko mu bude v naší rodině dobře.

Museli jsme se naučit jít pěkně pomalými krůčky směrem do svých srdcí, než jsme si zvesela povyskočili. A někdy třeba vyskočíme tak vysoko, že prostě spadneme na hubu. A tak neusínáme na vavřínech, protože životní cesta je klikatá a my jsme jen lidi, kteří si můžou dovolit mít splín, blbou náladu, všeho dost a nejraději by se nechali vystřelit na měsíc (akorát, že ten pád by fakt bolel) a podporujeme se, jak můžeme, tak aby to bylo bezpodmínečné a aby jeden mohl přijít za druhým s čímkoliv beze strachu, že zůstane nepochopen.

Ladíme naši rodinu stejně jako se o to snažíte i vy. A když se to povedlo nám, není důvod, aby se to nedařilo i vám. Pokud chcete žít šťastně a spokojeně a nedaří se vám na to přijít, pomůžeme vám. Nebudeme vás zachraňovat, to můžete jen vy sami, ale nastavíme vám zrcadlo, ve kterém uvidíte sami sebe s odstupem, se kterým dokážete vidět všechny ostatní, jen ne sami sebe.

A tak se koukejte, ale nezapomeňte žít svůj život a vězte, že všechno, co doopravdy potřebujete je LÁSKA!
Zobraz celou zprávu
(1 fotka)
dexin
24. čer 2018
Jako vloni a předloni a vlastně každý rok po dobu 10 let jsme pekli dětem dort k narozeninám. Ne já sama, ale my oba rodiče. Máme to pěkně rozdělené, ja peču chuť a Martin modeluje podobu podle zadání našich 4 dětí léta, kterým pořádáme narozeninovou party dohromady se spoustou kamarádů a celou rodinou. 5 dortů ročně by ze mě už asi udělalo cukrářku :cake::woman_tone2::cooking: a koupený dort by zas pokazil tradici. Je to pro mě takový rituál, kterým se každý rok updateuju jako máma a ladím se na o rok starší děti. S Mariánkem přidám jeden dort za rok navíc.
Letošní zadání dortu by se dalo nazvat: “jak se spolu potkali mimozemšťan :alien:, jednorožec :unicorn:, Steve z Minecraftu :video_game: a motýl :butterfly:na louce”. A tak to dopadlo! A je to skvělé dělat pro sebe takové radosti, které sice můžete koupit, ale určitě by to nebyl takový zážitek! A o to přeci jde, si to tady na světě prožít. :pray_tone2:
Zobraz celou zprávu
(1 fotka)
dexin
22. čer 2018
Klidně bych mohla napsat ebook “jak potáhnout dort marcipánem jednou rukou” :joy:ale popravdě jsem ráda, že se mám na koho vymluvit. :blush: Dorty už peču 10. rok. Hmmm to už bych mohla být profík. Akorát, že dělám jeden ročně. 🤪 Toliko hra s čísly! A pozor na ebookové podborníky! Toliko hra se slovy! A večer vám sem blejsknu, jak vypadá výsledek. Ten bude až děti usnou, aby měly na zítřejší oslavu překvápko od mámy a táty jako každý rok. :heart::cake::woman::boy::boy::man::girl::boy::angel:
Zobraz celou zprávu
(1 fotka)
dexin
22. čer 2018
Můj tchán je z devíti sourozenců. Žili v chaloupce s hospodou a hospodářstvím na Valašsku. :mountain:Všechny děti od mala doma pracovaly. Jedno sekalo dřevo a zajišťovalo, že ho bude v kuchyni vždy dost, další páslo krávy, jiné krmilo dobytek, také práce na poli a v kuchyni. Domácí úkoly dělaly děti na dvorku mezi slepicemi a když bylo hotovo, šup do práce a po práci legrace. :corn::cow2::ox::rooster:

Naše děti proti tomuto žijí v blahobytu a prakticky sterilním prostředí. Krom těch pár povinností, které jsou oproti těm dávnovalašským spíše symbolické, nic nemusí. Na “všechno” jsou totiž ještě moc malé! Copak byste dnes dali pětiletému sekeru do ruky? :pick:

Jediné, v čem je to u nás doma podobné je sourozenecká láska a péče. U nich v chalupě tomu však bylo tak, že po narození nejmladšího dítěte přišla maminka k tomu předposlednímu a nehledě na věk, jej sundala ze stolu na zem a na stůl položila novorozeně. Tímto rituálem umístila to předposlední dítě do náruče sourozenců. Dodnes se ti nejstarší chovají k těm mladším s doslova rodičovskou péčí.

Možná vám to přijde kruté, ale ona to byla těžká doba. Žena porodila, chvilku si odpočinula a s miminkem v náručí naskočila do svých nelehkých povinností. Dvouleťáček se batolil s ostatními, kteři se podíleli na jeho výchově.

Když máte více dětí, vše co děláte je náročnější na čas. Už jen naškrábat brambory na oběd pro celou rodinu trvá min. 3x déle. A tak vám nezbyde nic jiného než nechat děti, aby byly spolu a staraly se o sebe. A když vidím, jak jim to jde, mám radost. I když někdy je to na špunty do uší přiznávám.

Čím více nás je, tím větší mám důvěru, že se o sebe děti jednou dobře postarají, až my tu nebudeme. A že náš láskyplný přístup k životu v nich bude žít dál. A to mě uklidňuje. :heart:#sebevedomarodina #sourozenci #sourozeneckalaska #jsoukontaktni #velkarodina #jebozi
Zobraz celou zprávu
(1 fotka)
dexin
Zpráva byla změněna 20. čer 2018
"Mamí, kup mi tu hračku!" Tuto větu slyším poměrně často, kdykoliv vezmu děti s sebou nakupovat. Když mám v peněžence víc peněz, koupím, když nemám nekoupím. Ale vždycky se snažím s dětmi domluvit, aby se necítily otráveně, že nic nedostaly. Někdy se domluvíme třeba jen na lízátku a jsme spokojení všichni.

Ony totiž žijí v jiném módu než já. Budu teď psát o svých dětech a o sobě, protože tak je to u nás, třeba se v tom najdete, třeba ne.
Já si teda raději našetřím na něco pořádného, ale ony ne. Pro ně je kolikrát hračka z kindervajíčka stejně úchvatná jako ta za tisícovku. Jenže to prostě předem neodhadnete!

Úplně největším lákadlem jsou pro děti časopisy s hračkou uvnitř. Kdybych měla jedno dítě, asi by šlo každý týden nějaký koupit, ale krát 4 týdně, to fakt ne. Zvlášť, když víte, že jim o časopis vůbec nejde a že hračka bude ležet další den zapomenuta někde pod postelí.
Děti totiž milují euforii. To je vlastně to, co chtějí koupit. Nejraději by byly v permanentní radosti a ten časopis je takový nastřelovák.
Úplně stejně to dopadá s velkým darem k narozeninám nebo Vánocům. Strašně to chtějí a moc se radují, když to vybalí, ale jen málo co z těch hraček se dostane do top výběru.
A pak jsou stejně nejspokojenější, když se vysype lego a my si s nimi stavíme nebo vyrábí s Martinem pohádkové postavičky z moduritu.

Dneska jsem byla pro chleba a Janek zatoužil po časopisu s Legem. A tak mě napadlo, že mu koupím předplatné k narozeninám a on dostane každý měsíc sáček Lega počínaje svými narozeninami. Jemu se ten nápad moc líbil a mě vlastně taky. Stálo mě to tu tisícovku, kterou bych stejně utratila za dárek, ale jemu to udělát radost 12x. Jestli jsem tím předešla "Mamí, kup mi tu hračku", sem napíšu během roku.

A jak to řešíte vy? Podělíte se o zkušenosti?
Zobraz celou zprávu
(1 fotka)
Strana
z 4
Předchozí Strana
z 4
Další