Příspěvky pro registrované uživatele se ti nezobrazují.
a uvidíš všechny příspěvky!
dexin
Včera v 18:27
Když jsem byla těhotná s dvojčaty, měla jsem spoustu neznámých, ale moc jsem si přála porodit přirozeně, proto jsem napsala tehdy primáři MUDr. Ondřeji Šimetkovi, abych se zorientovala, co je možné a co ne. Psala jsem mail kolem desáté hodiny večer. Obratem mi odpověděl a nabídl mi možnost se setkat. Na schůzku ve své pracovně přišel se zpožděním, protože předtím vedl náročnou operaci. Mile se zeptal, jestli si nedáme kávu a byl velmi příjemný, vůbec se nás nechtěl zbavit a věnoval nám svůj čas jako VIP pacientům, byť jsme se neznali. Vzbudil ve mně dojem, že se postará o má přání a já se nemusela bát, že na mě bude vyvíjen nějaký nátlak, když přijedu rodit své děti, a tak mě uklidnil. V den porodu přišel na porodní box, po porodu mi poblahopřál. Před odchodem z porodnice jsme se potkali ve výtahu a velmi srdečně se mě ptal, jestli vše proběhlo, jak jsem chtěla a zda jsem spokojená. Asi 14 dní po porodu mi napsal mail s gratulací. Řekněte mi, zda se takto běžně chovají lékaři, kteří vás viděli dvakrát v životě? Od té doby se s ním takto kontaktovalo nepočítatelně žen. Ty, o nichž osobně vím, mají stejnou zkušenost jako já.

Jako dula mám možnost nahlédnout do prostředí gynekologicko-porodnické kliniky častěji a musím říct, že to pracoviště co se týče mezilidských vztahů kvete. Personál tam baví pracovat. A nejen to, hemží se to tam kvalitními lékaři a porodními asistentkami. Odbornost pracoviště je vysoká. Tak vás prosím, podepište petici a umožněte tomuto skvělému chlapíkovi, aby se mohl vrátit tam, kam patří, tedy do funkce přednosty gynekologicko-porodnického oddělení FNO, ze které byl odvolán z jakýchsi pomatených čachrů, ze kterých zůstává rozum stát.

Prosím o sdílení.

https://e-petice.cz/petitions/petice-proti-odvo...
Zobraz celou zprávu
dexin
Včera ve 13:54
Dneska je Mariánkovi 11 měsíců a já mám už jen měsíc na to, abych si mohla sentimentálně říct “tak před rokem jsi byl ještě u mě v bříšku”. Ten první rok s miminkem doma je jako jiný svět, i země se točí jeho směrem :wink:. Vše doma se mu přzpůsobuje, a po roce se z té čisté dušičky stává parťák, který si umí mámu a tátu pěkně pohlídat a zavolat na ně. Čeká nás kopec srandy, těším se, co spolu všichni prožijem.
Zobraz celou zprávu
dexin
15. říj 2018
Kolikrát se vám povedlo vylít si svůj vztek na druhé? A kolikrát vám to potom bylo líto? Mě pokaždé. Proto jsem si tyto reakce začala hlídat. Ještě se mi stane, že vybouchnu, když mám nutkání mít doma uklizeno a dětským pokojem neprojdu k oknu, aniž bych si nemusela razit cestu v hračkách po kolena. Ale říkám si na uklidnění, že v tomto směru není náhoda, že je nás doma tolik. Ze ženy, která milovala vůni Sava a absolutního pořádku, se stala matka 5 dětí, která neustále hledá rovnováhu mezi pořádkem v domě a v sobě.
https://www.sebevedomarodina.cz/jak-neprelivat-...
Zobraz celou zprávu
dexin
10. říj 2018 Čtené 92x

Někdo potřebuje šlapat 5 hodin do kopce, aby zažil ten nejkrásnější výhled na naši zem. Někdo potřebuje lítat po světě, aby se kochal západy slunce nad mořem. A někomu stačí krájet cibuli k obědu... 

Ne vážně, já chci i ty hory i moře, netradiční zážitky a procestovat svět. Ale teď jsem tady doma a vařím. A cítím, že to, co mám právě teď, je pro mě to nejlepší, co jen můžu mít. Za tou cibulí, krom toho, že je v dopoledním podzimním slunci fakt nádherná, jsou můj muž a mé děti. Rodinné stříbro. Jsem ve své kuchyni, ve svém domě, ve svém bezpečném prostoru, kde naplňuji svá ženská poslání, která bezpodmínečně přijímám a jsem v nich spokojená. Aby ne. Jsem podpořena svým mužem, který si od počítače občas odskočí za mnou do kuchyně, aby mě objal a políbil. Mariánek se mi batolí pod nohama a já můžu denně pozorovat jeho pokroky. Kočky prohání psy, tiše mě pozorují a občas si přijdou pro pohlazení. Od dětí po příchodu ze školy dostanu pusu se slovy “ahoj maminko (to slovo mi bere dech), co je dneska k obědu?” A do tohoto bezpečného prostoru za mnou chodíte denně i vy. A já vás zvu dál, abyste se mohli podívat k nám a zjistit, že se to příliš neliší od toho, co máte právě teď vy. A že dobrý pocit ze života je tvořen drobnostmi, kterým nepřikládáme váhu, protože máme pocit, že budeme moci být šťastní, až někam pojedeme, až něco zažijeme, až budeme úspěšní, až se nám narodí děti, až odrostou děti, až skončí zima, prostě až opadá listí z dubu.

Někdy si říkám, jestli mi to dopoledne v kuchyni stojí za to, když se to pak za 20 minut sní. Občas bych šla raději na procházku do toho podzimního slunce, jehož paprsky mě hřejí přes okno. Občas všichni chceme něco, co právě nemáme...

A občas nebo čím dál častěji, jako já teď, si všichni uvědomíme, že jsme tam, kde máme být a že je život nádherný i při krájení cibule.

Čti celý článek
dexin
7. říj 2018
Napssla jsem článek :speech_balloon:Protože ženských motivačních článků není nikdy dost a protože se zrovna teď sice cítím nemocně, ale jinak ve svém těle moc dobře a věřím, že tohle je pro nás ženy naše životní téma.

https://www.sebevedomarodina.cz/muzu-byt-ve-sve...
Zobraz celou zprávu
dexin
6. říj 2018
Dneska ráno jsem jela k volbám, a pak potkala známé. Ptám se, kde mají děti. A oni, že holky jsou v té gymnastice. TVL! Jsem se opotila. V té, jak jsme se do ní měli nahlásit do středy a já ve čt psala učitelce omluvu, že jsem zapomněla a že tam Eveli fakt chce a jestli ji ještě vezme. Do té, na kterou jsem si po probuzení vzpomněla, ale odjela jsem z domu, aniž bych to připomněla, takže do ní Eve nešla. Jsem super máma a teď to budou vědět i učitelky ve škole!!! :sob::cry::scream:

Kdybyste to paní učitelko četla, tak se omlouvám, jinak se vám budu pár dní vyhýbat, protože se tak trochu stydím, že jsem to zapinkala. Ale jinak jsem dobrá máma, víte!?

A pak mi ten známý říká, že si půjde dát naposledy na kolo do těla, načež mě napadlo, že já pokaždé, když jsem začla tvarovat své tělo po dětech, otěhotněla. A že to s tou gymnastikou je asi znamení, že se letos do žádného velkého sportování nemám pouštět! :joy:

Jo a nemáte tip na nějaký supr rodinný kalendář s hodně okýnky, asi ho nutně potřebuju! :stuck_out_tongue:

Ta fotka! To jsme si tak navečer s Martinem pošpásovali. Však potápění bez vody není sport, ne? :laughing:
#sebevedomarodina #kdyztozazdite #letosuzzadnysport #mamatoprokoucovala #alebylajsemvolit
Zobraz celou zprávu
dexin
5. říj 2018
Napsala jsem nový kratičký článek o tom, jak jsem vyřešila s dcerkou používání sprostých slov. Možná trochu netradičně, ale zafungovalo to.
Tady je odkaz https://www.sebevedomarodina.cz/o-detech-a-spro...
Zobraz celou zprávu
dexin
4. říj 2018
Mámo, tak já mám první boty? To už jsem fakt velký kluk, co všude leze a o všechno se staví. Už jsem je totiž vážně potřeboval, už mi to doma klouzalo a byla mi zima na nožičky.

Další z životních momentů, u kterého se dojímám. Moje miminko už potřebuje botičky. Mohla bych napsat, že ani nevím, jak to uteklo, ale já vím. Roste mi denodenně v náručí, uvědomuju si každý jeho skokový spurt i jeho vývojové pokroky. Pamatuju si na všechny jeho poprvé a raduju se, že ho mám, kdykoliv se na něj podívám. Dokážu se přenést do prvního momentu, kdy jsem ho uviděla.

Není jiný než jeho sourozenci, já jsem jiná. Tentokrát více vnímám. Tentokrát se únava a vyhoření nekoná. Tentokrát jsem se vědomě rozhodla, že si mateřství užiju naplno a taky to dělám.

Cestu, kterou jsem si vyšlapala k mateřství bych mohla vyučovat. Zkusila jsem si na vlastní kůži všechny chyby a slepé uličky, ale teď je to, panečku, teprve jízda.

Co se změnilo? Přestala jsem v prvé řadě vnímat děti jako zátěž. Nejsou již pro mě závažím v mém rozletu. Naopak se staly odrazovým můstkem k poznání toho, kým jsem a kterým směrem se ještě vydat. Bez nich bych nebyla. No asi byla... Ale ne taková jaká jsem... A teď je mi se sebou dobře, teď jsem spokojená.
Zobraz celou zprávu
dexin
27. zář 2018
Dneska ráno jsem musela na lékařskou preventivku s Mariánkem. Dobře nemusela, kecám. Mohla jsem to ještě o týden odložit, stejně už jsme tam měli být minulý týden. Jenže jsem potřebovala vypadnout z domu, protože 5 ukašlaných, občas protivných, ale jinak strašně milovaných nonstop dětí. Však víte. Vzala jsem to nejmladší, které už nekašle, předala velení tomu nejstaršímu, které už jen soplí, naslibovala hory doly za to, že bude doma klid a po puštění pohádky jsem vyrazila s klidem sobě vlastním vstříc bezdětné půlhodince při řízení auta.
Po prohlídce mi volá Šimi:”Mami, můžeš nám koupit pizzu a Lego?” Po půlhodině relaxu, jim splním všechno na světě, zvláště, když cesta do hračkářství mi zaručí další hodinu času jen pro sebe a své myšlenky. Doma je ticho, Marián usnul. Poslouchám hudbu a mít tak kabriolet, cítím vítr ve vlasech. :slight_smile:
Koupím lego a pizzu a jedu úplně zrelaxovaná domů. Po vypnutí motoru se probouzí prcek, stíhám cvaknout svůj nákup a už jsem zase máma. :heart::rose::apple: PS: Na to Lego si Šimon našetřil z kapesného, jen pro úplnost.
PS2: Ještě jsem jim k tomu koupila i Colu, když už ten oběd dneska má být taková Amerika! 🤪 #mujden #sebevedomarodina #cestazdomu #chvilkabezdeti #vitrvevlasech #pizzanaobed #lego #vsepromedeti
Zobraz celou zprávu
dexin
26. zář 2018
Tak jo... Táta odjel služebně na pár dní pryč a abych se necítila sama, tak mi každý den s rýmičkou a kašlíkem přibylo doma jedno z dětí. Takže tramtaradá mám je tu už všechny a žádné nechce ležet a odpočívat. Takže jsme tady už dneska měli střílečku, stavebnicový ráj, jojo soutěž, dvakrát si vzájemně nafackovali, jednou píchnutí vosou, dvakrát vylitá miska s vodou pro zvířata, dvakrát převlečené mokré miminko. A já tak nutně potřebuju něco dopsat!!! Mám dvě možnosti, buď se z toho po.... nebo to nechám plynout. Tak to teď prostě má být! Takže vyhlašuju výzvu Nenechat se vytočit, zůstat klidná a být tu pro ně. Vše ostatní může počkat!
Zobraz celou zprávu
dexin
21. zář 2018
Nový článek na blogu, o tom, jak je pro ženu důležité šestinedělí a také udělat si na sebe čas a necítit se sama.
https://www.sebevedomarodina.cz/kralovna-sveho-...
Zobraz celou zprávu
dexin
19. zář 2018
Jsem ve velké pokoře před moudrostí našeho bytí a raduju se z možnosti vnímat souvislosti v čím dál kratších intervalech a stále s menším a menším odstupem. To je způsob mého sebe-vědomého života, to je přesně to, co vám na našem blogu budu ráda ukazovat.
https://www.sebevedomarodina.cz/nemoc-jako-pril...
Zobraz celou zprávu
dexin
18. zář 2018
Zvažovala jsem, jestli o tom psát nebo ne, je to takové moc osobní. Neprásknu tím na sebe hodně? Napsat to ale musím, protože myšlenky, které často neumím vyslovit nahlas, plynou při psaní úplně samy. Je to taková autoterapie několikrát si je potom přečíst a nechat působit i z vnějšku. Často se mi uleví nebo cítím, že to chce ještě jiný pohled na věc. Něco vymažu, něco připíšu. Navíc je pro mě výzva být upřímná k sobě a zároveň i ke světu. Dnes se mi otevřelo téma, které jsem do sebe nechala zasít už hodně hodně dávno.

https://www.sebevedomarodina.cz/kdyz-zjistite-z...
Zobraz celou zprávu
dexin
9. zář 2018
Myslela jsem si, že v devíti měsících už bude Mariánek jíst a já nebudu muset odstříkávat mlíčko pro případ, že se nestihnu vrátit domů k hladovému děťátku. Všechno je jinak, je plně kojený, roste, je spokojený, je úžasný a já se nebojím, že mu něco chybí. Nechávám to na něm. Už tolikrát mi ukázal, jak je důležité mu důvěřovat a nepropadat tabulkovým teoriím. Jen to trochu komplikuje moji práci. Což může být jeden pohled a ten druhý je, že mi vesmír dává jasně najevo, že mám být ještě pořád hlavně naminka a nevrhat se do svých aktivit po hlavě.

Odstříkávání mlíčka u starších kojenců, kdy je laktace ustálená je trochu obtížnější, protože mléko už netryská proudem, ale tvoří se podle potřeby. Napadlo mě sdílet tip, jak odstříkat více mléka najednou pro případ, že si potřebujete někam odskočit jako já.

Celé dopoledne hodně pijte a kojte jen z jednoho prsu, z toho druhého po obědě odsajte. Nejlépe hned po kojení, kdy jsou prsa nastimulovaná a pokračujte následně i z toho, ze kterého jste kojily. Pak se vraťte zase k tomu prvnímu.

A to je všechno. Přeju vám, aby se vám i s dětmi dařilo mít čas na sebe a na to, co vás baví.
Zobraz celou zprávu
dexin
8. zář 2018
Chci se s vámi podělit o romantický moment našeho manželství. Momentálně cítím po 18 letech vztahu zamilovanost k mému muži. Tento pocit se mi čas od času vrátí a způsobí v našem partnerství krásné jiskření, které ho oživí. Prostě čistá chemická reakce, kterou si vědomě nevyvoláte, protože je způsobena jednáním druhého partnera, který k tomu, ale nesmí být přinucen.

Láska je hluboký cit. Zamilovanost je chemie. Partnerskou lásku bychom si měli hýčkat. Ale ne stylem je úterý, dneska se budeme milovat a nebo je středa, jdeme na večeři jako obvykle. Láska v partnerství je uměním komunikace, důvěry a schopnosti tolerance. Když do toho přidáte čas od času elektřinu, máte dokonalý teoretický recept, jak být v partnerství spokojení a naplněni a nepochybujete, že jste s tím pravým. To, jak si to podle receptu upečete, je už na vás.

A teď ten moment mého zajiskření! Martin odjel ve čtvrtek na teambuilding a já zůstala s dětmi sama doma. Vlastně mi to nevadí, čas od času jsem s dětmi ráda sama. Beru to jako možnost dělat si to jen po svém bez nutnosti ladění rodičovských postupů. Ale, když je to jen na vás, je to tlak na vaši komfortní zónu, protože neexistuje ani minutu tady pro děti nebýt. Klobouk dolů před všemi svobodnými matkami.

Zrovna jsem chystala dětem svačinu, když z našeho soundsystému v obýváku začala hrát hudba. Máme jeden účet na Spotify a když si Martin někde v autě něco pustí, občas se to spustí i doma. A tak jsme si s dětmi zatančili a zablbli, protože to sedlo a já píšu Martinovi, aby jako DJ klidně pokračoval. Písnička skončila, chvilku bylo ticho, a pak se to stalo. Poslal mi z dálky vzkaz, u kterého jsem ucítila, jak se mi do žil vylavil koktejl lásky a já se začala nekontrolovatelně usmívat.

Taková hudební smska, jejímž obsahem bylo https://www.youtube.com/watch?v=b4jwprFiDeU a kterou bych nedostala, kdyby neodjel. :heart::heart_eyes::pray:
Zobraz celou zprávu
dexin
6. zář 2018
Už jste se někdy styděli za své děti? I tento pocit může přijít a není zrovna lehké pro rodiče jej zpracovat. Mě se to stalo po dlouhé době včera. Hlavou se mi honilo selhání.

Cítím, že je důležité se o to podělit a sdělit, že i my rodiče si můžeme dovolit jakýkoliv pocit. Ale protože my jsme ti “velcí” můžeme jej snadno propustit a nevpustit jej do dítěte, nevyčítat mu chování, které jsme u něj nepředpokládali, nenadávat mu, ale zamyslet se, co mi na tom vadilo nejvíc a co udělat pro to, aby to příště bylo jinak.

I přesto, že většinu času jsou to úžasné individuality, dokonalí malí lidé a z půlky jsou vlastně já, tak jsem včera cestou z náměstí měla pocit, že jsem někde ve výchově udělala chybu. Ale s oddtupem 12 hodin tady ležím a přemýšlím o tom, že mi vlastně až tak nevadilo, že moc upoušteli páru, ale že ty pocity ve mně vyvolala jen obava z toho, co si o mně řeknou lidi.

Dvojčata byla jak urvaná z řetězu. Vzájemné provokace, pláč, vřískot, zmrzlina v cukrárně na zemi (to jediné nechtě), kšiltovky poházené u silnice, válejíci se děti na chodníku s řevem, který jen všechny kolemjdoucí přílákal, kdyby náhodou ty dva měli v úmyslu přehlédnout.

Byli jsme v drogerii koupit každému krabičku papírových kapesníků do školky. Víte, jak je na otvoru ten karton na odtrhnutí? Tak ten už tam není. “Proč jste to odtrhli(smradi)?” Závorka nevyslovena, ale v hlavě mi lítala i jiná slova, přiznávám se. “My jsme nic neudělali”, odpověděli a snažili se rukama uťapanýma od zmrzliny tu odtrženou věc vrátit zpátky. Ne s velkým úspěchem.

V tu chvílu potkávám známou, se kterou bychom si chtěly vyměnit pár slov na téma dovolená, ale v půlce věty si všímám, že Kristián vyndal část těch papírových kapesníků, aby si utřel ulepené ruce. Abych si toho nevšimla, tak je nastrkal zpátky. To nevymyslíš!

A tak jsme tu diskuzi o moři raději ukončily. Já jsem vyndala ty špinavé kapesníky z krabičky a uvažovala, jestli mám jít koupit nové nebo zítra ve školce pochopí, že jich není sto, ale asi o třetinu míň.

Než jsme došli domů, krabička už
nebyla krabičkou a kapesníky trčely ze tří stran.

Při psaní této historky jsem si řekla, že bych vám to torzo vyfotila, jenže nakonec úplně zmizelo, protože ta děcka lstivá ví, že důkaz se musí zlikvidovat. A že, když není důkaz, nic se nestalo. Matka kecá! A vy si to asi dokážete představit. :joy:

Teď už mi to přijde vtipné, vychladla jsem, ale v tu chvíli mě to štvalo. Připouštím, že i oni můžou mít svůj den a že ten můj stud a frustrace byly vyvolány mým strachem, že v očích jiných selhávám. Ale myslím, že když jsme to ustáli s úsměvem a kapesníky byly nakonec doručeny do školky, tak to nakonec dopadlo dobře, ne?

Malá lekce pro mě. :heart:
Zobraz celou zprávu
dexin
4. zář 2018
Tahle bylinka žije v kuchyni s námi už skoro rok. Dostala jsem ji od své porodní báby před porodem Mariánka jako dárek. Po porodu mi z něj uvařila odvar na oplachy a během šestinedělí mi rozmarýn vykvetl. A pro mě to dotvářelo krásnou symboliku k ménu prvnímu poporodnímu období, ve kterém jsem se nesoustředila jen na novorozené miminko, ale také na sebe. A nechala se hýčkat.

Když se o něco dobře staráš, kvete ti to pod rukama. A tak mi nekvetlo jen mé šestinedělí, ale i tato bylinka na okně, která byla s tím silným ženským obdobím propojena a která jen tak někomu nevykvete. :cherry_blossom::herb: Když jsme byli teď o prázdninách u moře, střídavě u nás pobývala moje těhotná sestra, která se nám starala o zvířata a kytky. A víte co? Vykvetl ji pod rukama ten můj rozmarýn a mě se z toho srdce zatetelilo radostí.
Ráda si všímám v životě takových znamení a snažím se v nich číst, přináší mi to pocit souznění. A rozmarýnu už bude brzy zapotřebí, jenom se lehce připomněl, komu teď má posloužit.
#rozmaryn #silabylin #znameni #bliziseporod #poporodnihojeni #sestinedeli #sebevedomarodina
Zobraz celou zprávu
dexin
2. zář 2018
Přemýšlela jsem, proč večer Mariánek pláče, když 9 měsíců neplakal. Nemyslím si, že bychom ztratili napojení, že by to rozjel úplněk nebo zoubky.

Došlo mi, co za poslední 3 týdny dokázal: leze, sám si sedne, postaví se na nohy, říká mama. Jeho osobnost se vyvíjí a potřeby se zvyšují. Už není tak předvídatelný a na určitou situaci, je nyní více řešení. Když nabídnu nějaké liché, naštve ho to a musí se uklidnit než nabídnu to další.
Třeba večerní kojení. Vždycky jsem ho položila, lehla k němu, nabídla prso a už se usínalo. Dneska jsem přišla na to, že ho včera vytočilo to, že si jej stočím k prsu na bok a nenechám to na něm. Přestal chtít něco, co měl od narození ve zvyku. A tak jsem si dneska večer lehla a nechala to na něm. Usnul tak, že si lehnul přeze mě.

Včera mě napadlo pár tipů pro nás maminky při neklidných nocích. Když miminko nemůže spát, pláče a potřebuje se nosit. A my bychom si už tak rády lehly a zavřely oči.
1. Jsem tu pro tebe. Kdo jiný než já.
2. Vím, že mi to neděláš schválně.
3. Něco tě trápí a mě zase trápí, že nevím, co. Ale nemyslím si, že jsem kvůli tomu špatná máma.
4. Soucítím s tebou, nehněvám se, že nemám po celém dni prostor pro sebe.
5. Plač v mé náruči, nejsi na to sám. Respektuji, že to musí ven, umožním ti to.
6. Nenutím tě ležet, můžeme se procházet, je sice noc, ale pojďme se klidně v šátku projít. Doma bychom se beztak oba trápili.
7. Zkusím cokoliv, abych ti pomohla. Naslouchám ti.
8. Usneš v náruči a po odložení se hned vzbudíš. Nechám tě u sebe, pohodlně se opřu a budu si třeba číst, abych nekoukala do 4 stěn.
9. Moje pohodlí je důležité stejně jako tvoje. Večerní neplánované kakao je docela fajn.
10. Mám tě ráda. Jsi moje dítě a já jsem tvoje máma v dobrém i zlém.
11. Zítra si s tebou po obědě schrupnu, nebudu uklízet ani zevlovat na netu.
12. Dáme to spolu! Jsem klidná.
Moc pomáhá se nelitovat a přijmout to jako přítomnost, které se nevyhnete, a tak si ji co nejvíce zpříjemněte.

Třeba vás ještě něco napadne, tak mi napište. Hodně sil do probdělých nocí.
#sebevedomarodina #kdyzditenespi #probdelanoc #smiminkemvnaruci
Zobraz celou zprávu
dexin
30. srp 2018
Božská mana. Božské ráno a spolu s ním malá oslava toho, že se tady konečně v noci spalo. Ale, když Majda spí, já nespím, protože čekám, že se vzbudí, to je přeci jasné, ne? :wink:

Teď tu sedím asi i minutu sama a vychutnávám okamžik, jak je to vše dokonalé! Zařízené! Opravdové!

A přitom bych mohla přemýšlet, co tomu doopravdy chybí k dokonalosti a napadá mě, že možná míň dětí nebo vůbec žádné, ale záhy se směju, protože si sebe představím po skoro 3 týdnech bez dětí u stejné snídaně na terase a jsem si jistá, že bych si vylívala srdce, jak strašně mi tu chybí a že bez nich je tu smutno a že se tu nudím. A hned si zas vážím nejen toho, že to je tak, jak to je, ale že to dokážu spatřit.

Netoužím po jiném životě, netoužím ani potom, abych rychle zbohatla, zhubla nebo zázračně omládla, protože rychle a zázračnem znamená, že se váš život změní a obrátí jinam, kde nejste ještě připraveni být, a pak se to může všechno po...t a najednou zjistíte, že nejste tím, kým jste.

Dávám si sakra bacha na přání, která vysílám vesmíru, protože si dost važím toho, co mi už dal. A pokud vysílám, jde to přímo ze srdce. Hlavu u toho vypínám, protože ego by věčně chtělo mít víc, než já skutečně potřebuju.

Jo a důvod, pro který to všechno píšu, bych zapomněla. Bílý jogurt a čerstvé fíky plus granola, to je taaaák dobrá snídaně, že vám ji přeju všemi deseti! I s tím sluníčkem na terase a minutou bez “mamiiií”.
Zobraz celou zprávu
dexin
29. srp 2018
Jak rychle můžete ztratit důvěru v sebe? Lusknutím prstu. Přichází to neplánovaně a nečekaně. Někdo vám něco řekne nebo neřekne, něco si přečtete, s někým se začnete srovnávat, někdo o vás něco někomu namluví a vy se to dozvíte, srazíte se s blbcem, máte den blbec a nebo z ničeho nic zažijete něco, na co jste nebyli připraveni.

Mě tady na dovči poslední 2 noci pláče Mariánek a jednu z těch nocí jsem dokonce zapochybovala, jestli mám dost mléka! Já!!! Ehm... Nějak jsem v tu chvíli zapomněla na úplněk, změnu počasí i to, že zase začal slintat a strkat si prsty do pusy a že se hlásí zoubky. Protože v noci jako byla tato, bývá mateřská mysl dost zakalená únavou a často přichází pocit nedůvěry v sebe a své schopnosti.

Naše jistota, to že jsme pevně v kramflecích, není trvale udržitelná, a to ani když se o to denodenně snažíme. A tak se občas necháme srazit na kolena, což metaforicky vzato znamená kleknout si a kát se za to, že jsme si mysleli, že tyhle “nízké” problémy máme za sebou. Nemáme a pravděpodobně nebudeme mít nikdy, je to totiž celoživotní výzva tahle naše životní jízda. :stuck_out_tongue_winking_eye:

Býváme často přehnaně pyšní a důležití, máme pocit, že můžeme druhým radit, ale občas neporadíme ani sobě. A to je pak, panečku, sjezd. Šup, pěkně na začátek a připomenout si pokoru, kterou schováváme ne dně.

Naštěstí máme možnost se z toho otřepat a začít znova od bodu, kde se umíme napojit na naši komfortní zónu a rychle se rozjet.

Jsem ráda, že vím, že to tak je. Jednak je to úžasné, jak na sobě musím neustále makat a za druhé, mají to tak i ti, kteři dělají, že to není pravda, což prozrazuje jejich malosti. A vy je prokouknete a přestanete na ně hledět jako na modly.

Tohle neschovají ani sociální sítě, protože virtuální krása je jen iluze. A za těmi americkými úsměvy, stojí skutečný život, ve kterém si čas od času každý sáhne na své dno když ztratí své sebevědomí. :pray_tone2::kissing:
Zobraz celou zprávu
dexin
26. srp 2018
V noci byla bura, ale pořádná, taková s blesky a hromy, které vzbudí i utahaná děcka. Když Jsem otevřela dveře na terasu, abych rychle posbírala prádlo, bylo mi hned jasné, že už ho tam raději nechám a zůstanu suchá. Déšť nekapal, ani nepršel, voda se vylívala z temné oblohy, moře nebylo vidět, a z vysušené kopcovité půdy se stala řeka.

Dneska v noci jsem si vybavila filmové scény s námořní tématikou a s rozbouřeným mořem a konečně mi došlo, že tohle je fakt záděr. Představte si, že není, kam se schovat, že nejde jen o to, že zmoknete, ale hlavně o to, že prostě tady a teď umřete smetením do moře, pádem stěžně nebo se z toho prostě zblázníte.

Zavrtala jsem se do pelechu k Majdovi a bylo mi z ničeho nic jedno, že se zas 20x za noc vzbudí, že se nevyspím, věděla jsem, že se ráno probudím a budu živá.

A kdyby jen to, ráno mě vzbudila pusa od Kristiána. Martin s Majdaláčkem už byl dávno na procházce. Zleva si přilehl Mety se slovy “Maminko, jsi klásná a nikdy tě neopustím” a zprava Evelínka s “mám tě ráda, maminko”. Když jsme se tulili pípla mi zpráva od mého nejlepšího přítele a něco vám řeknu, mě vlastně stačí k životu málo. Věci, které může mít každý člověk, věci, které často nevidíš přes touhy, které máš.
Zobraz celou zprávu
dexin
24. srp 2018
Děti zrovna hrají na schovku. Mé dospělé srdce úplně nechápe, že ji najraději hrají uvnitř v bytě, třeba i hodinu vkuse. Proč nejdete ven? Asi to má větší drive na stísněném prostoru. Ale nové úkryty už přeci nevymyslíš, ne?

Jenže oni fakt vymyslí a fakt se tím baví. A já s nimi. Dneska jsem se několikrát tak zasmála, jako už dlouho ne.

Jedno z nejdokonalejších míst, které vždycky vyjde, je úkryt pod máminou sukní nebo peřinou, prostě pod maminými křídly. Tam, kde se dítě cítí nejbezpečněji už od narození a kde se bude vracet, dokud se tam vleze...
Zobraz celou zprávu
dexin
22. srp 2018
Je jasné, že děláme s Martinem oba, co je třeba, jen on je víc taťka a já mamka. Já zajišťuju backround, nacpané pupíky, čisté děti, ustlané postele a tak. A on je u nás ten, kdo vymýšlí hry, kdo staví z lega nebo tvoří s moduritem, krom toho teda, že nás živí a dělá ty chlapské věci, ale o tom teď psát nemusím, to je jasnačka.

Dneska jsem úplně nenápadně vklouzla do jeho role “vymýšlím hry pro děti” a děti zabavila, ani nevím jak. I sebe!

A tak cítím, že být na prázdninách je fajn a že krom odpočinku, se krásně naruší stereotypy a člověk si uvědomí, že se zbytečně zase někam zaškatulkoval a místo, aby nechal životu volný směr, trvá na tom, že se k něčemu nehodí, nemá dost času nebo ho to nebude bavit.

A teď ta hra, od které se děti nemohly odtrhnout. To si sednete na břeh s hromadou oblázků v ruce. Hodíte jeden a řeknete jméno hráče a ten se musí dostat na místo žblunknutí. Pak obměna, že to hrají ve dvojcích a třetí fáze, že ke jménu přidáte jednu nebo dvě končetiny, které při přesunu nemůže hráč použít. Žbluňk, jak jsem hru nazvala, nemá poražených, nikdo nevypadává a všichni se podezřele dobře baví a nechtějí přestat. A plavou, lozí po rukou, skáčou po jedné noze.

Jejda já mám radost, jakobych zas byla na chvilku malá holka.

Zkuste si zahrát, moře není podmínkou, ale z veřejného venkovního bazénu by vás za to asi vyhodili. :laughing:
Zobraz celou zprávu
dexin
21. srp 2018
Už mi cukaly prsty, a tak jsem zapla troubu a včera v podvečer upekla bublaninu na večeři a snídani. Broskve nestačily, tak jsem zbytek místa doplnila domácím jahodovým džemem a musím říct, že to je mňám. #bublanina #svunimore #bezlepku #kveceriasnidani #sebevedomarodina
Zobraz celou zprávu
dexin
Zpráva byla změněna 20. srp 2018
Některá témata jsou kontroverzní, i přesto, že by stačilo nechat na posouzení těch, co se jich týkají, jak se rozhodnout. Jedno z těch letních je pobyt s miminkem u moře. A protože my zrovna u moře jsme, píšu, jak si to užíváme.

Jako první je na zvážení, jak snáší miminko změnu prostředí. My jsme si to zkusili víkendem v Polici, kdy jsme jednu z nocí spali dokonce ve stanu a na chování Mariánka nebylo nic znát. Myslím, že pro něj vytváříme prostředí my a ani tady u moře nemá problém. Projevuje se jako doma, protože není závislý na věcech, ale blízkých lidech.

Cesta k moři? Čím kratší, tím lepší! Takže letadlem ideál a autem pokud možno v noci. Seděla jsem vedle něj na sedadle a podle potřeby se k němu sehnula a nakojila. Poslední hodinu cesty byl vzhůru a z toho posledních 40 minut už bylo na dřeň. Hračky ho nezajímaly, daleko líp jej zabavily “odpadky” jako sáček od oplatky, petka, plechovka apod.

“Malé dítě, které ještě nechodí si pobyt u moře nemůže užít a jeho rodiče už vůbec ne.” POZOR! Není pravda!!!
Mariánek si vydrží i hodinu a půl sám hrát na pláži se štěrkem a kamínky. Mořská voda mu nevadí. Důležité je mít plážový stan a nebýt u moře přes poledne.
My jsme dopoledne v apartmánu. Uspím ho, vařím, starší se rochní v bazénu nebo si hrají jinak, je to na nich. Martin spí, protože ráno kolem šesté sedmé si bere Mariánka na procházku a spím zase pro změnu já. I my náme dovolenou!

Bazén je pro harmonii naší rodiny skoro nutnost. Dopo bazén, odpo moře. Nebo během poobědového klidu si do něj zajdem zablbnout i s Majdou a hodina ve vodě není problém. Večer chodím pravidelně plavat, když Martin dětem čte.

Odpoledne jdeme k moři, kde jsme až do večera, spousta jídla a dobrot, nutností. :smiley:

Asi by bylo úplne super, kdybych se nemusela starat ani o jídlo a užívat si all inclusive, přečetla bych hromadu knížek, ale cena pro 2+5 (6) už by tady v Evropě byla mimo, takže se radujeme z toho, co máme a je nám fajně, i když adi nedočtu ani toho Ranhojiče.

A ještě jedna věc. Jet jen na týden je málo. Než si zvyknete na dovolenkové tempo, jedete domů, takže doporučuji aspoň 14 dní, my jsme tu na 3 týdny.

Kdyby vás něco zajímalo, co by mohlo pomoci vašemu rozhodnutí, klidně mi napište.

Ahoj od moře s miminem!!! :baby_tone1::ocean:
Zobraz celou zprávu
dexin
17. srp 2018
Mariánku, cítím, že dnešním dnem vplouváme zase do dalšího, nového společného období. 9 měsíců v mém břiše, 9 měsíců na světě. Copak nám tvá dvě devíti měsíční období přinesla?

Prvních devět měsíců tvého nitroděložního života jsi mě učil, jak se na sebe i tebe napojit. Ukázal jsi mi, jak je důležité věřit, že se vše děje, jak má a umožnil jsi mi se znovuzrodit spolu s tebou. Po nádherném klidném a radostném šestinedělí, které nám umožnil tvůj táta, jsme vpluli společně do období tvých prvních devíti měsíců na světě a díky mé intuici a mateřským zkušenostem, jsem tvému vývoji dál nechala volný průběh stejně jako, když jsi rostl v bříšku. Naslouchala jsem svým pocitům a pozorovala tebe, co mi říkáš a jen reagovala na to, co ode mě potřebuješ. Nevkládala jsem do tebe žádné své ambice, nesrovnávála tě s tvými sourozenci ve tvém věku ani nikým jiným.

Neposlouchala jsem doporučení, jak často a jak dlouho by se mělo a nemělo kojit, kde a jak dlouho by jsi měl spát. Nepořídila jsem ti monitor dechu, protože nebyl okamžik, kdy by jsi byl sám a pokud propojení mezi námi můžeme nazvat monitorováním, tak já jsem tvým nejlepším monitorem dechu a lásky, kterou potřebuješ.

Téměř nepláčeš, netrpěl jsi na koliky, první 4 zoubky jsem ti našla v pusince náhodou, žádné teploty a proplakané noci. Nechceš jíst nic krom mého mléka, i to je v pořádku. Jsi nošený, protože to chceš ty, ne já. Jsi spokojený stejně tak se mnou jako s tátou a nebojíš se lidí, ani cizích.

Dneska máš 9 měsíců, jsi plně kojený, a já jsem ti beze strachu z lepku dala první kousek pečiva z místní pekárny na oslavu toho, že mi dva se ničeho nebojíme. A ty sis ho požužlal se zájmem, protože tě na jídle baví zkoumat nové chutě, pak jsi to vyplivnul.

Jsi usměváček, plazíš se a od včerejška začínáš lozit. Dneska ses o mě opřel a postavil ses poprvé na své nožky.

Nedávala jsem tě nikdy, až na několik výjimek na pár sekund , na zem pást koníky, nechtěl jsi. I přesto jsi bez tréninku asi až v 6 nebo 7 měsících zvedl hlavu, koukl na mě s šibalským výrazem “hele mámo, co už umím” a od té doby jsi tuto činnost zařadil do svého života.

Ještě v sedmi měsících jsi se nepřetáčel ze zad na bříško, teda ne, že bys to neuměl, prostě jsi o to neměl zájem. A my jsme si z tebe dělali legraci, že jsi tak klidný a vůbec se nebáli, že jsi mimo tabulky, protože ty nejsi žádná tabulka, ale Mariánek.

Svou motivaci k hraní si na bříšku a otočení se, jsi našel sám až v 8 měsících, chvilku na to jsi se začal plazit.

Už s dvojčaty jsem si přičichla k tomu, že není třeba se ničeho bát a s tebou je to jedna velká intuitivní jízda. Děkuji ti za to, teď už to spolu můžeme předávat dál a ukazovat tuto cestu i jiným. Cestu k intuitivnímu mateřství a propojení matky a dítěte v náručí otce při plynutí s ostatními sourozenci. Cestu k sebevědomé rodině.
Zobraz celou zprávu
dexin
16. srp 2018
Malé velké radosti denního života. Už jste si někdy večer bilancovali svůj den, když se v něm na první pohled nic neodehrálo?

Řekla bych, že to většinou děláme jen, pokud prožijem něco negativního. V situacích, kdy vám brní hlava a myšlenky vás nenechají usnout, to je přesně čas, kdy by se hodilo myslet na něco pěkného, ale dost těžko se to dá vybavit, protože ty hezké věci byly převálcovány těmi těžkými, které nám nedopřejí klidný spánek.

A tak je fajn se už dopředu, než se něco nepovede, naučit zvědomět radost, kterou běžně žijeme a uložit si ji na horší časy.

Já to občas dělám tak, že si vybavím krásné okamžiky dne jako třeba: Ráno jsem se válela v posteli, kterou jsem měla jen pro sebe. Vyskočila jsem z postele a cítila se vyspaně. Mariánek začal lozit. Evelínka si nechala zaplést cop a neječela u toho. Šimi mi dal pusu, jen tak, což je u puberťáka nezvyk. Dvojčata si daly na oběd nášup. Chvilka s Mariánkem v bazénu. Radost dětí z moře a moje, že jsem je dostala na jednu fotku aniž by pózovali. Manžel na mě koukl zamilovaně. Ten pocit, když jsem otevřela krásný mail s poděkováním, že jsem pomohla.

Prostě takové drobnosti, na které máte tendenci zapomenout a přestanete jim dávat váhu ve chvíli, kdy o svém životě začnete pochybovat.

Ale pravda je, že si ten život sami tvoříme a že nemusíme být milionáři, abychom byli bohatí.

PS: To jen ještě takový dojezd ze včerejška. :pray_tone2:
Zobraz celou zprávu
dexin
15. srp 2018
Jsem překvapena, jak jsem mohla udělat takový krok zpět, ale asi to byla zkouška toho, jak stojím nohama pevně na zemi.

Já tomu tady totiž říkala dovolená a trošku mě trápilo, že pro mě je to vlastně jen změna prostředí.

Je tu tak krásně, hned bych si lehla na lehátko a nechala se unášet vlnkami po moři. No třeba i k tomu dojde. Zatím se mi dařilo si pro sebe z celého dne ukousnout půl hodinu večer v bazénu. Do teď mi to přišlo málo, ale konečně mi došlo, jak to skutečně je. Uvědomila jsem si, že doma bych neměla ani to.

Je to pro mě tady taková zkouška toho, jestli žiju, co píšu. Všechna očekávání jsem musela pustit k vodě, aby mi bylo zase dobře.

Na co si tu hraju? Já už se přeci dlouho umím radovat z maličkostí, které kolikrát třeba někdo nevidí přes to, že jiným věcem přikládá větší váhu. A to je to, co se dělo tři dny, co tu jsme. Moje ego mi říkalo: ”jsi na dovolené, tak proč tady naplňuješ potřeby jiných ještě víc než doma? A co tvé potřeby?” A já na tu jeho hru přistoupila, jako by líp než já vědělo, co potřebuji, a já díky tomu byla pěkně protivná. Jenže taková já přeci nejsem, tyhle hry ega už mám dávno za sebou. Proč bych měla dětem kazit prázdniny jen proto, že já je tak úplně nemám. A navíc z vlastního rozhodnutí, protože ty děti se mi v mém životě nezjevily náhodou, že?

Dneska při mém nočním plaveckém dobrodružství jsem si uvědomila, že poprvé od porodu zase sportuji pravidelně a to je přesně to, co jsem potřebovala, co mi tak chybělo a tělo si odvyklo to po mě chtít.

Ukrojit si kousek, nemusí to být kus, ale musí to být pravidelně. Denně chvíle, kdy jsem jen sama se sebou. Tady to budou 3 týdny plavání a doma si nazuji své běžecké boty, ke kterým konečně zase dozrál čas a vyvětrám hlavu.

Náš život se přeci neskládá z velkých okamžiků, ale především z malých, mezi kterými se občas zamíchá něco mega velkého. Ale pokud budeme čekat jen na ty velké, život nám tak trochu uteče pod rukama.

Dneska na pláži jsem byla sama s dětmi, protože Martinovi nebylo dobře a zůstal ležet. Nemohla jsem se koupat, protože se Mariánkovi chtělo spinkat a já si ho navázala do šátku. Ale mohla jsem se s ním brodit po kolena v průzračné teplé vodě, pozorovat své šťastné děti a cítit se bohatší o tyhle malé chvilky, které se zapisují do mé paměti úplně stejně jako ty veliké a naplňují můj život vděčností.

Jsem vděčná, že žiju a že žiju krásně. :heart::whale::person_swimming_tone2::male_sign::fish::tropical_fish::dolphin::woman_tone3::computer::full_moon_with_face:
Zobraz celou zprávu
dexin
14. srp 2018
To selfie bylo z čiré radosti, že poprvé za 24 hodin mám prostor, ve kterém neuslyším “mamí”. Jinak samozřejmě nejkouzelnější slůvko na světě.

Bylo čtvrt na deset večer. Miminko spalo a ostatním dětem četl Martin román Prašina. Mimochodem pěkně napínavý, že ani nedutají a každý večer poslouchají.

A já stojím u nádherně nasvíceného bazénu s úplně teplounkou vodou, koukám na houpajíci se světla na moři, poslouchám bečení ovcí, které se pasou na skalnatých kopcích všude kolem a nad hlavou mi padají perseidy.
Nořím se do vody, občas přiletí netopýr, aby se trochu napil a já plavu půl hodiny vkuse a je mi nádherně.

A pak najednou zhasl bazén, ještě že tak, jinak bych nevylezla ven, a všude se rozhostila tma. Jen na nebi svítí hvězdy a kolem mě se po cestě do apartmánu prohánějí polodivoké kočky.

Na všechno, co se odehrávalo předtím, jsem zapomněla, žádné děti, jídlo, uklízení. Je jen teď a já nejsem ta matka, co únavou padá na hubu, ale jen žena, člověk, a je mi nádherně. Broukám si svou oblíbenou písničku od R.E.M, schválně uhádnete?

Otevírám dveře a uvnitř ticho, všichni spí. Chci si ty pocity všechny zapsat, ale oči se mi klíží, a tak píšu až teď přes den a mezitím plním přaní všech kolem, občas mi ujedou nervy, občas se zasmějem a já se zase těším na noční bazén jen pro sebe.
Zobraz celou zprávu
dexin
14. srp 2018
Celé dny se snažím chovat, jak nejlépe umím (no jasně, to přece každý) a večer co večer si tiše přehrávám vyhrocené okamžiky, které nastaly během dne. Uvědomuji si, jak nedokonalá jsem. Jako matka, žena i člověk. Jenže po těch letech, co tady v tom svém životě žiju, už se z toho nehroutím. Stala jsem se pozorovatelem svých chyb a selhání a snažím se žít tak, abych si neměla večer co vyčítat. Což se ne vždy podaří.

Už od dětství ležím v noci v posteli a přemýšlím nad tím, co jsem kde řekla nebo měla říct, co bych udělala jinak. Někdy mě to rozruší, ale většinou jsem klidná a stačí hluboký nádech, výdech, nádech....

A když tak ležím a nemůžu spát, protože jsme třeba s dětmi nezhojili nějakou vyhrocenou situaci, přicházím na takové rady pro sebe samu, které bych už asi dávno mohla vyčíst z chytrých knížek, protože nejde o objevení Ameriky. Jenže, když mně přijdou samy, skutečně si je zapamatuji a používám je. No a jedna z těch rad je, že i rodič by se měl naučit dětem omluvit. Opustit svou pýchu a říct dítěti jako rovné bytosti, že se choval jako debil. A ještě by neměl mít strach z toho, že mu dítě neodpustí.

Odpouští mi, vždycky mi odpustí. Přitulí se a v tu chvíli cítíme "dokonalé" oboustranného štěstí.

"Kolik pokusů mi ještě dají?", honí se mi hlavou. Jejich láska je však bez podmínek. To ale neznamená, že mi to nedají sežrat, holomci moji.

A taky vím jednu věc úplně stoporcentně: Jen tak moc, jako máme rádi sebe, můžeme mít rádi i ty, kteří žijí po našem boku. A já je mám ráda čím dál víc.
Zobraz celou zprávu
Strana
z 5
Předchozí Strana
z 5
Další