dexin
21. led 2019
583 

Jizva jako cesta za životní moudrostí

Možná, že na té fotce všechny mé jizvy nevidíte, protože za ta léta, co jsou součástí mého těla, vybledly. Ale já o nich vím a nikdy nevymažu ze svého života události, během kterých jsem k nim přišla. Naštěstí jizvy na duši se zhojily a já díky své zkušenosti vím, jak je důležité umět jizvu přijmout, pohladit ji a vzpomínku na příčinu jejího vzniku ponechat neutrální. A protože se poslední dobou hodně setkávám s ženami, které mají po císařském řezu, ale necítí se po něm psychicky dobře, nedokáží o něm mluvit bez výčitek, chtěla bych otevřít téma jizev, které se projevují nejen na těle, ale i na duši, a na základě svých zkušeností motivovat ženy k tomu, aby se naučily je nepopírat a dovolily si pustit své emoce ven a přijmout tuto část své životní cesty.

První jizvu nad pupíkem mám z mladické nerozvážnosti nebo jak se tomu říká, po piercingu, který jsem vytáhla, když mi poprvé vyrostlo bříško díky Šimimu. Během těhotenství mi díra zarostla a já si uvědomila, že ten kroužek ve svém břiše už znovu nechci. Ty další tři pod pupíkem a v tříslech jsou zásadnější, hlubší, ale mnohem méně znatelné na první pohled. Jsou památkou po laparoskopické operaci, která mi zachránila život a ukončila mé první těhotenství, o kterém jsem roky s nikým nemohla mluvit, protože jsem měla pocit, že jsem jako žena selhala. Samozřejme, že jsem neselhala, stejně jako neselhala žádná z žen, které se stalo totéž nebo porodila sekcí, byl jí proveden nástřih hráze i přesto, že o něj nestála apod. Ale každá přesto zapochybujeme, přemýšlíme a někdy to i dost bolí. Hrdě se hlásím i k jizvě po epiziotomii a přijímám ji jako daň za to, že jsem svůj porod dobrovolně přenechala lékaři a nenapsala si porodní plán a více se nezajímala, ale víte co? Díky tomu, byl každý další porod vědomější a já této zkušenosti nelituji.  

Svých jizev se po těch letech běžně dotýkám stejně jako jiných částí svého těla a cítím vděčnost, že i přes ten drsný start do mateřství, vše dopadlo dobře. A konečně o tom všem dokážu i mluvit nebo psát a soucítit se ženami, které se stále nemohou dotknout těchto míst na svém těle a přijmout jizvu jako součást sebe. Znám to, ale jsem důkazem, že to lze překonat.

Gynekologické jizvy s sebou nesou prostě často pocit selhání, který se dokáže rozvinout až do traumatu. Existuje mnoho žen, které je přijaly okamžitě, ale také je mnoho těch, kterým jizva připomíná, že se dělo něco jinak než plánovaly. Sedm z deseti žen, které se mi ozvaly za poslední dny kvůli pomoci s kojením, porodily císařským řezem, to je první fakt, nad kterým je důležité se pozastavit. Druhý fakt je, že problémem nebývá nedostatek mateřského mléka nebo špatná technika přisátí. To jsou zástupné problémy, které vyřešíme za jednu laktační návštěvu. Hlavním problémem, 3. fakt, je buď dráždivé novorozeně po sekci nebo porodní trauma matky po císařském řezu a jizva, která říká...

...“Nezvládla jsem porodit své dítě.” Jak já jim rozumím. Velmi intenzivně jsem prožívala období, kdy mi mé jizvy připomínaly, že jsem nebyla schopna zdravě otěhotnět. Nechtěla jsem se jich dotknout, ani se na ně dívat. A ty ženy, i přesto, že nemají prázdnou náruč, bojují s velkou bolestí na duši. I přesto, že mají v náručí zdravé miminko, vracejí se zpět k porodu a nedokáží se přes něj přenést. Před rodinou o tom nemluví, protože se obávají, že jejich vnímání bude bagatelizováno slovy:”buď ráda, že máš zdravé dítě.”  Při povídání s nimi vidím, že problém spočívá v tom, že jim byla odňata možnost se rozhodnout a nést za své rozhodnutí odpovědnost. Ženy, které mě žádají o pomoc cítí v souvislosti s porodem lítost, ne proto, že nerodily vaginálně, ale protože o způsobu porodu svého dítěte nemohly samy rozhodnout. Někdy mají tendenci to omlouvat, někdy opakují slova, která jim byla vložena do úst rodinou:”hlavně, že je dítě v pořádku”, někdy tvrdí, že neměly na výběr, ale nakonec se jim zalesknou oči a řeknou, že je mrzí, že někdo rozhodl za ně držíc v náručí 3,5 kilové miminko, které mělo být podle lékařských odhadů moc velké na to, aby prošlo porodním kanálem. Stala se chybka, někdo blbě měřil, no co už, “buďte ráda, že máte zdravé dítě”.

Dalším příkladem jsou ženy, kterým bylo doporučeno nastoupit na vyvolávání porodu z důvodu přenášení. Ačkoliv žena ve skutečnosti přenáší až po 42.tt, lékaři se k vyvolávání přiklánějí často již po 40.tt., kdy ještě plod není připraven na porod, protože může být prostě o 14 dní mladší než se předpokládá, a proto se mu nechce ven. Čert vem tabulky. Nakonec kvůli nepostupujícímu porodu a tísni plodu přichází na řadu sekce se slovy ”už vás nebudeme trápit.”  A přitom žena tuší, že měli oba ještě čas.

Jeden příklad z posledních dnů. Plod byl koncem pánevním a žena prvorodička. Chtěla zkusit rodit spontánně, ale nebylo jí to doporučeno lékaři. Po sekci se nebyla schopna o dítě starat, a tak jí jej vozili jen na kojení, přičemž miminko dětské sestry dokrmovaly stříkačkou s dudlíkem na jejím konci. 

Všechny ženy měly jedno společné. Při komunikaci se zdravotníky se cítily být nezpůsobilé rozhodovat. Jejich názor nebyl zohledňován. Když se vrací zpět v myšlenkách, cítí bezmoc a úzkost. A to se potom samozřejmě promítá i do pozdějšího vztahu matka - dítě, matka - otec, matka - radost ze života. A tak se stává, že laktační návštěva nebývá jen o kojení, ale o pozorném naslouchání porodnímu příběhu. A podpoře.

Někdy se zeptám, zda by mi ukázaly jizvu a pozoruji, jak se k ní mají. Nerady se jí dotýkají, moc o ni nepečují a při pohledu do zrcadla se snaží ji nevidět, ale paradoxně vidí hlavně ji.

Ženám, na místo vzpomínky na zrození jejich dítěte, jejich jizva připomíná selhání. Ne to, že jej nedokázaly porodit, ale že jim to nebylo umožněno i přesto, že cítily, že by to chtěly jinak. Víte, netvrdím, že se takto cítí všechny ženy po sekci, to rozhodně ne, spousta z nich se na ni připravila dobře a pochopila, že nebyla jiná možnost, ale tyto ženy mě zpravidla nevolají. Mou pozornost hledají ženy, kterým byla odňata mateřská kompetence, ještě předtím než se vůbec staly matkou a které si vyčítají, že si nedokázaly uhájit to, co chtěly.

A tak tam spolu sedíme u nich doma na gauči a najednou neřešíme kojení, ale porod. Protože ten spustil sousled událostí, které ovlivňují rekonvalescenci, kojení i pohodu miminka a jeho mámy. Poslouchám ten příběh o tom, jak žena k císařské jizvě přišla a uvědomuji si stále víc, že touto laktační návštěvou se spouští proces smíření se. Někdy mluví a mluví a přitom začínají přijímat svou jizvu jako bránu, kterou za nimi přišlo na svět jejich dítě. Porodní příběh se uzavře a ony se k němu již nebudou muset vracet s myšlenkou coby kdyby. Mohou pustit ven, co ukrývaly. Neexistuje možnost se tam fyzicky vrátit, ale existuje možnost události zhojit a vystoupit z role oběti. Veliký, ale ne nemožný úkol. Často se tento zážitek zhojí dalším porodem, který proběhne s respektem. Ale než vůbec dojde k dalšímu těhotenství, je klíčem pochopit, že to, co se stalo, je součástí jejich putováním za životní moudrostí. Někdy je to hlubší a ten hojící proces se jen zahájí, možná bude zapotřebí i terapie. Ale vždy je důležitým prvkem hojení vědomý kontakt s jizvou. 

Až jednou při doteku s jizvou neucítíte bolest, léčebný proces je u konce.

zdroj: https://www.sebevedomarodina.cz/jizva-jako-cesta-za-zivotni-moudrosti/

Já nerodila ani jedno císařským řezem,tak to možná bude tím,ale já prostě nemůžu pochopit, proč si maminky po sekci myslí, že selhaly? Vždyť to vůbec není pravda, hlavní je, že je miminko venku a v pořádku.Naopak, někdy je sekce jedna z možností,jak zachránit život miminku nebo mamince a na to by měla být maminka hrdá.💚

21. led 2019

@blanche12 ja bych rekla, ze je veliky rozdil v tom, jak k cisari doslo. Me treba museli v prvnim tehotenstvi cisare mesic pred terminem, aby mi zachranili zivot. Vubec jsem s tim nemela tadny psychologicky problem. Ta operace byla opeavdu nevyhnutelna. Jen mne zpetne mrzely ty dva dny a tri noci, ktere byla mala sama zatimco ja byla na jipce.
Jinak se vetsinou k cisari stavi ty zeny, kterym se porod sam rozbehl, ale pak jim ho nejakym zpusobem “rozesrali” doktori a k cisari se muselo pristoupit ve stylu “nejste schopna ho hned ted vytlacit, musime ho okamzite vyndat nebo vam umre”. To pak ta zena ma zakonite pocit, ze jako zena selhala nebo, ze ji doktori ten porod “ukradli”.

21. led 2019

Já mám za sebou slibně rozjetý porod, 3 hodiny tlačení, malá ale prostě nedorotovala, jak měla. Takže akutní císař po totálním vyčerpání. Přístup doktorů byl maximálně ohleduplný, kdybych chtěla, nechají mě tlačit klidně dva dny, dokud by nebyl ohrožen život. Já osobně pocit selhání neměla ani vteřinu a podobné pocity jiných žen nechápu, důležité je, že jsme skončily obě s dcerou v pořádku a nic není víc.

21. led 2019

mám obě děti plánovaným císařem a doživotní mindrák. Přiznávám se k tomu, smířená s tím nejsem a nikdy nebudu. Pocit selhání mám obrovský.

21. led 2019
dexin
autor

@malenka3 ono nemá cenu soudit to, že někdo svůj porod vnímal jinak než ty. Podstatné je těm ženám pomoci, protože ony si to nevymýšlejí, že je to trápí.

21. led 2019
dexin
autor

@koncita Rozumím, ale jde s tím něco dělat, pokud chceš. Nemusíš mít doživotní mindrák.

21. led 2019

@dexin já je v žádném případě nesoudím, jen říkám, že to nechápu, protože u mě ta vděčnost ze záchrany života prostě převážila nad nějakými pocity selhání.

21. led 2019

@dexin ač bych z podstaty svojí profese měla lidské duši aspoň částečně rozumět, tak nevěřím, že by mi mohlo "něco" pomoct k tomu to tak necítit...je to paradox ☹ tu touhu prožít porod mi prostě z hlavy nikdo nedostane...jediné, co mi trochu pomáhá je vědomí, že mám dceru a ta bude mít určitě více štěstí a budu to třeba moci aspoň částečně prožít jednou společně s ní...

21. led 2019
dexin
autor

@koncita víš o možnosti přepisu limbického otisku?

21. led 2019

@malenka3 já si myslím, že pokud by u mě šlo o akutní sekci, v případě, že porod by předtím "sám" běžel, nevnímala bych to tak traumaticky, jako když jsem si šla do špitálu v určitý den nechat vyříznout dítě z břicha...v tom myslím, je obrovský rozdíl....alespoň pro mě....

21. led 2019
21. led 2019
dexin
autor

@koncita je to dost možné, rozebírala jsi to s někým? Mě přijde důležité to vykecat. Tak se na ten limbický otisk mrkni, třeba by ti to pomohlo. Já na něm kdysi byla. Prožívala jsem si tehdy své zrození.

21. led 2019

@dexin nerozebírala....na ten otisk se podívám, díky 🙂

21. led 2019

Já minuly měsíc porodila akutním císařským řezem (porod se rozbíhal jak měl , kontrakce .. čekalo se, až malá sestoupí, a když , tak se tlačila čelem , a měla šňůru kolem krku) , pro mě hororový zážitek , pocit, ze to nemuselo dobře dopadnout. Při pohledu na jizvu je mi na nic. Ale tohle se srovná snad časem

21. led 2019
dexin
autor

@hani1234 myslím, že jo. Doporučuji ti o jizvu pečovat, dělat obklady ze zeleného jílu a masírovat jizvu třezalkovým olejem, vázat si bříško podpůrným šátkem a šestinedělí strávit pokud možno s miminkem v posteli. Blahopřeji ti k děťátku. To, co se stalo, je cesta, které ses neměla vyhnout, a tak ti ji přeji poctivě prošlapat a přijmout.

21. led 2019

@dexin Moc Ti děkuji za tak moudrá slova. Povzbudila si mě.

21. led 2019

@koncita s prvním synem jsem to měla dost podobně. Jak já ti rozumím..

21. led 2019

@hubertka porozumí jen ta, která to zažila s cítí stejně ☹ máš jedno dítě?

21. led 2019

@koncita dvě, obě plánovanou sekcí. U prvního šílené pocity, že prostě nejsem žena, natož matka, protože jsem "radši" šla na sekci, a bla bla bla, zejména takové řeči měla rodina. No a u druhého nebylo ani moc na výběr..

21. led 2019

@hubertka vítej v klubu 😔 Druhou jsem za každou cenu chtěla zkusit rodit normálně, bohužel to nakonec taky nešlo...smůla no 😢

21. led 2019

@koncita překvapivě u druhého.mě spíš už děsil vaginální porod. První byl KP + tam bylo dost dalších proti vaginálnímu porodu... No a druhý.. To je prostě na dlouhé povídání. Spíš třeba někdy napíšu do IP🙂

21. led 2019

@hubertka napiš, budu ráda...❤

21. led 2019

@hani1234 jizva zmizí, já na radu p.a. masírovala a hlavně tlačila na šití, pak mazat arganovým olejem a jizvička po roku jako nitka🙂. Jen to nezanedbat 🙂.

22. led 2019

@alemari Díky, já mažu domácím sádlem. A sem tam masiruju, ale je mi to nepříjemný, a okolo to mám pořád takové mrtvé, nelíbí se mi to 🙁

22. led 2019

@hani1234 neboj, to bude pak velký zvrat a bude to uplně hladké, to tuhé se brzo uvolní. Zkus ale ten argan, opravdu to daleko lépe zregeneruje než sádlo.

22. led 2019

Začni psát komentář...

Odešli