Jak vnímám advent

Stejně tak neplánovaně jako jsem před pár týdny dostala uklízecí náladu a vrhla se nemilosrdně do třídění věcí, dneska jsem začala pro změnu péct cukroví. Ne proto, že musím, ale proto, že mě to těší. Spojuji příjemné s užitečným. Vše totiž jde opravdu lehce, když nasednete do správného vlaku. Jen teda nesmíte zapomenout vystoupit nebo nechat do společného kupéčka přistoupit i jiné lidi. V mém případě děti, které chtějí asistovat a já je nechám, i když bych si to nejraději upekla rychle sama. Ale přišly by o hodně.

Během uklízení jsem si pěkně pročistila hlavu a při dnešním pečení zase srdce. Začaly se mi totiž nečekaně vybavovat vzpomínky, na které jsem dávno zapomněla. A tak jsem si prošla slzavým údolím, ale také v myšlenkách strávila čas s těmi, bez nichž bych tady nebyla.

U vanilkových rohlíčků jsem se z ničeho nic ocitla v dětství. Obalovala jsem je ještě horké v cukru tak, jak to dělaly moje malé prstíky před 30 lety u babičky. Najednou jsem byla v její kuchyni, cukr všude na zemi. Koukám na ni dětskýma očima a ona mě trpělivě nechá všechno dělat samotnou, nevadí ji ten bugr, který přitom dělám, je klidná. Za kuchyňským oknem mi chladí čaj a děda zrovna večeří ve vaně. Zvláštní mi to přijde až teď. Děda se rád vyhříval dlouho v teplé koupeli, do které mu babička nosila k večeři uvařené vajíčko s klobáskou a patkou chleba na plastovém tácu bez talíře. Ach ty různorodé rodinné zvyky! Večer mi pak k televizi otočil křeslo čelem a podsedák dal naruby, abych mu nevyseděla čalounění. U Angeliky mi říkával, abych si zakryla oči dekou, když jsem neměla něco vidět. A pak jsem si mohla vybrat, s kterým z nich budu v noci spát. 

Čím hlouběji jsem se nořila, tím více detailů jsem viděla a bylo mi tam u těch mých prarodičů moc dobře. Takové bezpečné místo v mé mysli. Chytla jsem do ruky hrnek s čajem a prohlížela si jej. Měl takové zlaté zdobení a trčela z něho oblá lžička. Vybavuji si i chuť a teplotu čaje. Byl hodně sladký a plaval v něm hrubý plátek citrónu, který jsem tou oblou lžičkou rozmačkala. Takový čaj jsem už dlouho nepila. 

Najednou slyším z dálky volání Janečka a vracím se zpět do naší kuchyně. Mám slzy v očích, jsem dojatá, protože cítím přítomnost těch, kteří mi tak okatě dávali svou péčí najevo, jak mě mají rádi. Kdepak jsou asi teď?

Dodělali jsme spolu s Jankem a Mariánkem vanilkové rohlíčky a já se ještě pustila do těsta na linecké. Na řadu přišlo i jedno oříškové těsto, které mi jednou pomáhal rozválet můj táta, když byl Šimi batole. Strašně se tehdy lepilo a já už na to neměla nervy. Teď se při jeho hnětení zase nořím zpět do vzpomínek, tentokrát jen o pár let, a pozoruji od stolu svého tátu. Natahuji ruku, abych se ho dotkla, ale to mi už vzpomínky neumožní. Zavřu alespoň oči a vidím ho tady v kuchyni stát s válečkem v ruce a vyčítám mu, že trousí mouku i na zem. Uvědomuji si, že je mi po něm smutno. Snad poprvé od jeho smrti, mi chybí tak, až se mi chce brečet. Klidně bych ho nechala na zem vysypat všechny mouky světa, jen kdyby tady stál a válel těsto. Letos budou první Vánoce, kdy pro něj nevymýšlíme s Kajdou dárek. Zůstalo mi na něj naštěstí plno krásných vzpomínek. A jedna z nich je tato adventní.

Vánoce jsou zázračné v tom, že při všem tom nakupování, úklidu, vaření, pečení nebo balení dárků, se nám připomínají nebo i přibližují ti, kteří už s námi ke Štědrovečerní večeři nezasednou. Věnujme našim předkům vzpomínku a dovolme jim tím být zase s námi. Umožněme také sobě, je v nás uvidět.

A pak z ničeho nic slyším vnitřní hlas: “Žij tak, abys nemusela litovat žádné chvíle svého života.” 

Neznamená to nasadit zběsilé tempo a hnát se za lepšími zítřky. Znamená to umět se zastavit a prožívat přítomnost. A je jedno, zda se přitom plavíte na parníku, meditujete v Tibetu, skáčete přes švihadlo, děláte domácí úkoly, jste sami nebo v přítomnosti blízkých či cizích lidí. Je to úplně jedno, protože rozhodující je energie, kterou vkládáte do svého života a prožitek, který z něho máte. Nečekejte na to, až budete mít dovolenou, až děti odrostou, až změníte zaměstnání... Teď je nejlepší chvíle pro to vnímat svůj život a nebrat jej jako samozřejmost.

Každý den činíme různá rozhodnutí, která ovlivňují kvalitu prožívaní nebo směr, kam se ubere. Skládáme si život z malých střípků, ke kterým občas přidáme nějaký větší pro zpestření. A prožít naplno můžeme všechny. I ty skvělé a úžasné, i ty moc bolavé, i ty výjimečné nebo úplně běžné. Všechny nás obohacují.

Advent mi přijde kouzelný v tom, že mě nepropojuje jen se sebou, ale s těmi, které nosím v srdci. Že si užívám úplně klidně materiální Vánoce, protože miluji dělat dětem radost a kupovat pro ně dárky. Ale zároveň jsem duchovně naladěná a prožívám setkání ve své mysli s těmi, kteří tady nejsou.

Díky mí drazí předci, moje rodino, že jste za mnou připluli. Pláču si tady nad těmi vzpomínkami očistným pláčem a jsem plná vděku. Díky vám vím, jak je důležité tvořit vzpomínky svým dětem a nechat je sypat mouku na podlahu. Stejně jako já tehdy, potřebují ony pozornost a lásku i u pečení cukroví právě teď.

A vám všem, kteří jste dočetli až do konce, přeji krásný předvánoční čas bez zbytečného shonu a s uvědoměním si těch skutečných lidských hodnot, které se neměří na množství, ale na kvalitu. Přeji vám, aby pro vás nebyly všechny aktivity v předvánočním čase jen povinností, ale radostí. A abyste si udělali čas pro sebe a pozorování svého života a také pro ty, které milujete.

S láskou 

M.