Mámo, tak já mám první boty? To už jsem fakt velký kluk, co všude leze a o všechno se staví. Už jsem je totiž vážně potřeboval, už mi to doma klouzalo a byla mi zima na nožičky.

Další z životních momentů, u kterého se dojímám. Moje miminko už potřebuje botičky. Mohla bych napsat, že ani nevím, jak to uteklo, ale já vím. Roste mi denodenně v náručí, uvědomuju si každý jeho skokový spurt i jeho vývojové pokroky. Pamatuju si na všechny jeho poprvé a raduju se, že ho mám, kdykoliv se na něj podívám. Dokážu se přenést do prvního momentu, kdy jsem ho uviděla.

Není jiný než jeho sourozenci, já jsem jiná. Tentokrát více vnímám. Tentokrát se únava a vyhoření nekoná. Tentokrát jsem se vědomě rozhodla, že si mateřství užiju naplno a taky to dělám.

Cestu, kterou jsem si vyšlapala k mateřství bych mohla vyučovat. Zkusila jsem si na vlastní kůži všechny chyby a slepé uličky, ale teď je to, panečku, teprve jízda.

Co se změnilo? Přestala jsem v prvé řadě vnímat děti jako zátěž. Nejsou již pro mě závažím v mém rozletu. Naopak se staly odrazovým můstkem k poznání toho, kým jsem a kterým směrem se ještě vydat. Bez nich bych nebyla. No asi byla... Ale ne taková jaká jsem... A teď je mi se sebou dobře, teď jsem spokojená.