O partnerství s příkladem z našeho života
Dneska ráno vstal Martin brzo, aby se stihl nasnídat než odjede. Musel si rozsvítit a začal připravovat jídlo na sporáku, vařit čaj a dělal u toho takový běžný rámus, kterému se při vaření prostě nevyhnete. Grrrrrr... Vzbudil mě i Mariánka a hlas v mé hlavě začal bručet a navádět mě k rozmrzelosti. “Je to od něho neohleduplné, ještě jsi mohla spát, to je teda pěkná neděle, odjede si za zábavou a mě tu nechá s dětmi samotnou. Žádné nedělní ráno se nekoná.” Úplně klidně bych mohla tomu volání po sebelítosti a sebetrýznění propadnout, vstát s tím nasraným pocitem a dát mému milému muži sbohem takovým způsobem, aby dostal jasně najevo, že si dneska to potápění prostě neužije.
Kdysi jsem mu vyčítala, když někam jel, že s námi nechce být, že nás opouští. To bylo v době, kdy se narodil náš prvorozený Šimi. Pro mě tehdy neexistovalo nic jiného než on a rodina. Byla to doba, kdy jsem přestala hledat jinou náplň života, protože jsem myslela, že se tam už nic jiného nevejde a nutila sobecky svého muže, aby to viděl stejně jako já a vzdal se sebe a svých zájmů a naplnil tak mou představu o životě. On mi však ukázal, že to tak být nemusí.
Partnerství je prostor, ve kterém se mohou oba svobodně nadechnout. Když ne, je to v háji.
A tak jsme se nadechli a uvědomili si, že je důležité spolu komunikovat, bavit se o všem, popisovat své pocity, říkat si, jak co vnímáme a důvěřovat si, že mluvíme pravdu. Potřebovali jsme čas, abychom se našli ve svých rodičovských rolích a posunuli sebe i naše partnerství o kousek dál a přijali tu nálož, že už tu nejsme jen pro sebe, ale i pro děti a že je úplně přirozené plnit si své sny za předpokladu, že se budeme navzájem podporovat, že lze žít bez výčitek a obviňování a v souladu.
Sebevědomé partnerství je základem naší rodiny. To, co stojí za našimi spokojenými úsměvy a radostným životem, kterého jsme dosáhli společně a vědomě, trpělivě krůček po krůčku.
Tohle všechno z našich obličejů nevyčtete, a proto často od kamarádek slýchám:” No jo, když ty máš Martina, to je úplně jiný chlap.” A já vím, že je skvělý, ale taky jim říkám, že má ženu, která uměla otevřít zavčasu i nepříjemná témata. Ženu, která se naučila bezpodmínečně dávat, aniž by čekala, že se jí to vrátí. A Martin poslouchal a mluvil se mnou, nebál se mi říkat totéž a já naslouchala. A totéž děláme stále. Ladíme se a pokračujeme v péči o naši lásku už 18 let, protože víme, že to má smysl.
Nezůstává v nás nic nevyřčeno, aby tam nic nezahnívalo. Nepouštíme si do partnerství žádné pochybnosti a nesrovnalosti. Všechny situace, které by mohly zbytečně zamotat náš život, likvidujeme už na začátku tak, jak vám to popisuji na příkladu dnešního rána.
Jak by si Martin mohl dnešní den užít, kdyby odjížděl s výčitkami? Celé by to bylo naprd. Proto jsem tu naštvanou ženu v sobě pohladila a vzkázala jí: ”Než začneš propadat sebezraňování a sebelítosti, uvědom si, že tvůj muž teď zrovna během chystání snídaně přebalil Mariánka, nachystal mu hračky, aby si nemusela ještě vstávat a že bez světla v kuchyni by se nenajedl. Včera jsi s jeho odjezdem neměla problém. Víš moc dobře, jak ho to potápění baví a s jakým spokojeným výrazem dneska dorazí. Přijede úžasně nabitý a ta jeho energie se do nás všech vpije, bude spokojený a šťastný, a to ty zbožňuješ. Miluješ ho a přeješ mu to.” Najednou jsem byla schopna vidět jen jeho oddanost a lásku. To, že každé ráno vstává s dětmi do školy a školky, abych se mohla po prokojené noci dospat. Udělá si čas, kdykoliv potřebuju odjet, postará se o děti tak, že se nemusím v myšlenkách vracet domů, dává mí zázemí a podporu každou minutu mého života. Neodejde nikam bez pusy. Opravdu chci tomuto muži kazit den?
Vstala jsem hodinu po jeho odjezdu, děti si hrály, doma byl klid. Na stole mě čekal čaj, který mi uvařil. Hmmm... jsem ráda, že jsem se sebou dokázala promluvit. Jinak bych se teď cítila jako kráva. Martin by se vracel domů nahlodaný, že neměl nikam jezdit. Potápění by si neužil a já bych byla už teď sama na sebe naštvaná.
Dopíjím čaj a píšu o jediném okamžiku, který dokázal nám všem doma změnit den. Cítím se dobře a těším se na příjezd svého muže. Hlavou mi problesklo, že bych si zašla dneska do kina. Možná to vyjde. Co by ne...
více článků od nás nás: https://www.sebevedomarodina.cz/clanky/
Doporučujeme
Takhle se rano casto budim a obcas to davam pak svemu okoli "sezrat" a pak toho moc lituju...skoda, ze neumim driv myslet nez jednat/mluvit!!!
Ja to tez v sobe casto zpracovavam a je pravda, ze clovek si o tom dni muze rozhodnout sam, jestli ho prozije spokojene nebo nastvane a v sebelitosti. Krasny clanek 🙂
teď jde o to co dělat když by chlap odjel,nic nenachystal a ještě by se divil, proč není nic k snídani. nenechal by te dospat a když už by se někdy postaral o děti, tak by musel mít "full service" takže půl dne práce pro tebe navíc. a ani by nevěděl, kde maj děti ponožky. a když bys to řekla, tak by to buď nevnímal ,nebo by to byl "buzer". to pak to vycerpani je takový, že ani nemáš energii rozebrat, jestli jsi jenom naštvaná, unavená nebo se i litujes. všechna cest tvýmu vnitřnímu rozhovoru. ale máš fakt super skvělýho chlapa a chovat se jak kráva jenom proto že tě jednou vzbudí by bylo opravdu "bitchy". nanestesti ne vždycky vyřeší problémy v partnerství vnitřní rozhovory a někdy ani dialogy ne. takze - fakt super že jste se našli, moc vám to přeju - ale - mám dojem že jste spíš stastna výjimka. no... trochu skeptický co? možná bych si se sebou měla promluvit ;)
@odula Určitě máš pravdu, že spousta holek takové štěstí nemá a ani žádné snahy o vyjasnění si to s partnerem nefungují. (Což pak samozřejmě není snadné.) Ale myslím si, že o tom ten článek úplně není. Já třeba se v tom úplně vidím: Manžel přijede domů po víkendu plném zábavy s kamarády. Já jsem urvaná ze starání se o miminko a náš zvěřinec (slepice a kachny), a když dítě uložím do postele, najednou vidím jen to, že jdu dělat večeři, zatímco on sedí u počítače a ani mi nenabídne, že by místo toho uvařil on. Z toho vyčerpání a dřiny jsem tak zaslepená, že si ani neuvědomím, že on na tom počítači vlastně pracuje a navíc kdybych ho požádala, tak mi pomůže. Souhlasím s autorkou, že někdy člověk bohužel vidí jen tu horší stránku.
Na muže jsem ale naštěstí taky měla kliku. Takže když mi synek odpoledne usne, taky vidím, jak by mě sem tam radši poslal vykydat kurník, než abych vysedávala u knížky. Místo toho mě ale pochválí, jak jsem ráno hezky uklidila a že jsem vyměnila slepicím i kachnám vodu.
@jenny91 no jo, já tím myslela spíš to,že je celkem snadný se nesoustředit na to špatný , když se s partnerem dokážete domluvit, dlouhodobe respektujete sebe navzajem a svoje potřeby. když tě manžel nechá například dospat a umožní ti se na něj úplně spolehnout a třeba mít i prostor pro oddech a vlastní záliby, tak by bylo úplně nelogicky se na něj vztekat, že si brzo ráno chystá snídani. ... nevím jestli je jasný co tim myslím. jistě,určitě je to prací na tom vztahu ,že k tomu dospěli. ale je to nepochybně í velikou osobní zralosti zucastnenych a někdy to prostě není tak "easy" , zvlášť když si protějšky zkrátka nesednou nebo jejich představa o partnerství. nebo je snaha jednosměrné. takze... slovy kolegyn " Martin je úplně jiný chlap" ;)
@odula moc děkuji za příspěvek k diskuzi. Vlastně ti musím napsat, že u nás to tak taky tak mohlo být. Nekomunikace, muž odjížděl za svými zájmy, když jsme ještě neměli děti nebo jen jedno. Občas jsem i plakala. A pak jsem se rozhodla mu říkat o všech svých pocitech. Ne ve stylu vyčítek, protože ty chlapa jen zavřou. Na jeho otázku, jestli mu to neříkám proto, aby se cíti l špatně, jsem mu řekl, že mu to říkám, protože je to pocit, který mám uvnitř sebe a nechci jej nechat tlít. A to je myslím první krok k tomu mít takové otevřené partnerství. Umět se jeden druhému svěřit, aniž by ten druhý snižoval nějakým hodnocením tvé pocity a říkal, že to tak není. Naučit se uznat pocity toho druhého a uvědomit si, že v partnerství jsme jednotka, kdy když nefunguje jeden, nemůže naplno fungovat ani druhý. Taky je kámen úrazu, když ti chlapi začnou pro nás něco dělat a my máme tendenci jim do toho kecat, protože to nedělají tak dobře jako my. Oni se pak naštvou nebo jsou frustrovaní a nedělají to vůbec. Možná jsem nevyléčitelná optimistka se super chlapem, ale myslím, že bychom spolu byli někde jinde, kdybychom se nerespektovali podle výše zmíněného. A na tohle prostě nepotřebuješ vysokou školu jen to přijmout jako fakt. Vycházím z toho, že na začátku se milujeme, plodíme děti, protože se milujeme, jsme spolu, protože se milujeme, tak proč sakra spolu neumíme komunikovat?
@dexin mno jo,ale když chlapovi párkrát rekneš o svych pocitech (podotykam ze pečlivě bez vycitek) a on ti poradí ať si zajdeš na psychiatrii že jsi paranoidní blázen... tak tě to přejde. tím nechci říkat že nemáš pravdu. komunikace je absolutní základ. ale jsou na ní potřeba dva. takze jo, co jsi napsala je pravda, a zároveň jsi optimistka se super chlapem. 😉
@dexin no.... podle mě neexistuje jednoducha odpoved. třeba jsme se neznali dost dobře. možná jsme neuměli skutečně komunikovat. a prosvihli jsme pri dětech a masakru v praci šanci se to naučit. třeba jsme nemuseli řešit krizi a tak jsme vlastně netušili jak se kdo zachová a jakej má charakter.a jakej máme my. a a nebo jsme třeba po krátký známosti překvapil mistr manipulace...
... to je těžký. někdy se prostě člověk jenom změní pod tíhou udalosti a dozraje tak ze uz původním stylem komunikovat nedokáže nebo nechce. jak jsem psala na začátku - já si opravdu myslím, že jste šťastná výjimka, kdy si oba partneři sednou na první dobrou. a moc vám to přeju 🙂
Začni psát komentář...
Super 🙂