Dneska ráno vstal Martin brzo, aby se stihl nasnídat než odjede. Musel si rozsvítit a začal připravovat jídlo na sporáku, vařit čaj a dělal u toho takový běžný rámus, kterému se při vaření prostě nevyhnete. Grrrrrr... Vzbudil mě i Mariánka a hlas v mé hlavě začal bručet a navádět mě k rozmrzelosti. “Je to od něho neohleduplné, ještě jsi mohla spát, to je teda pěkná neděle, odjede si za zábavou a mě tu nechá s dětmi samotnou. Žádné nedělní ráno se nekoná.” Úplně klidně bych mohla tomu volání po sebelítosti a sebetrýznění propadnout, vstát s tím nasraným pocitem a dát mému milému muži sbohem takovým způsobem, aby dostal jasně najevo, že si dneska to potápění prostě neužije.
Kdysi jsem mu vyčítala, když někam jel, že s námi nechce být, že nás opouští. To bylo v době, kdy se narodil náš prvorozený Šimi. Pro mě tehdy neexistovalo nic jiného než on a rodina. Byla to doba, kdy jsem přestala hledat jinou náplň života, protože jsem myslela, že se tam už nic jiného nevejde a nutila sobecky svého muže, aby to viděl stejně jako já a vzdal se sebe a svých zájmů a naplnil tak mou představu o životě. On mi však ukázal, že to tak být nemusí.
Partnerství je prostor, ve kterém se mohou oba svobodně nadechnout. Když ne, je to v háji.
A tak jsme se nadechli a uvědomili si, že je důležité spolu komunikovat, bavit se o všem, popisovat své pocity, říkat si, jak co vnímáme a důvěřovat si, že mluvíme pravdu. Potřebovali jsme čas, abychom se našli ve svých rodičovských rolích a posunuli sebe i naše partnerství o kousek dál a přijali tu nálož, že už tu nejsme jen pro sebe, ale i pro děti a že je úplně přirozené plnit si své sny za předpokladu, že se budeme navzájem podporovat, že lze žít bez výčitek a obviňování a v souladu.
Sebevědomé partnerství je základem naší rodiny. To, co stojí za našimi spokojenými úsměvy a radostným životem, kterého jsme dosáhli společně a vědomě, trpělivě krůček po krůčku.
Tohle všechno z našich obličejů nevyčtete, a proto často od kamarádek slýchám:” No jo, když ty máš Martina, to je úplně jiný chlap.” A já vím, že je skvělý, ale taky jim říkám, že má ženu, která uměla otevřít zavčasu i nepříjemná témata. Ženu, která se naučila bezpodmínečně dávat, aniž by čekala, že se jí to vrátí. A Martin poslouchal a mluvil se mnou, nebál se mi říkat totéž a já naslouchala. A totéž děláme stále. Ladíme se a pokračujeme v péči o naši lásku už 18 let, protože víme, že to má smysl.
Nezůstává v nás nic nevyřčeno, aby tam nic nezahnívalo. Nepouštíme si do partnerství žádné pochybnosti a nesrovnalosti. Všechny situace, které by mohly zbytečně zamotat náš život, likvidujeme už na začátku tak, jak vám to popisuji na příkladu dnešního rána.
Jak by si Martin mohl dnešní den užít, kdyby odjížděl s výčitkami? Celé by to bylo naprd. Proto jsem tu naštvanou ženu v sobě pohladila a vzkázala jí: ”Než začneš propadat sebezraňování a sebelítosti, uvědom si, že tvůj muž teď zrovna během chystání snídaně přebalil Mariánka, nachystal mu hračky, aby si nemusela ještě vstávat a že bez světla v kuchyni by se nenajedl. Včera jsi s jeho odjezdem neměla problém. Víš moc dobře, jak ho to potápění baví a s jakým spokojeným výrazem dneska dorazí. Přijede úžasně nabitý a ta jeho energie se do nás všech vpije, bude spokojený a šťastný, a to ty zbožňuješ. Miluješ ho a přeješ mu to.” Najednou jsem byla schopna vidět jen jeho oddanost a lásku. To, že každé ráno vstává s dětmi do školy a školky, abych se mohla po prokojené noci dospat. Udělá si čas, kdykoliv potřebuju odjet, postará se o děti tak, že se nemusím v myšlenkách vracet domů, dává mí zázemí a podporu každou minutu mého života. Neodejde nikam bez pusy. Opravdu chci tomuto muži kazit den?
Vstala jsem hodinu po jeho odjezdu, děti si hrály, doma byl klid. Na stole mě čekal čaj, který mi uvařil. Hmmm... jsem ráda, že jsem se sebou dokázala promluvit. Jinak bych se teď cítila jako kráva. Martin by se vracel domů nahlodaný, že neměl nikam jezdit. Potápění by si neužil a já bych byla už teď sama na sebe naštvaná.
Dopíjím čaj a píšu o jediném okamžiku, který dokázal nám všem doma změnit den. Cítím se dobře a těším se na příjezd svého muže. Hlavou mi problesklo, že bych si zašla dneska do kina. Možná to vyjde. Co by ne...
více článků od nás nás: https://www.sebevedomarodina.cz/clanky/
Super 🙂