Používáme cookies. Více informací zde.
Zavři
    Příspěvky pro registrované uživatele se ti nezobrazují.
    jenny91
    30. led 2019    Čtené 861x

    Jak nepřijít o kondici v těhotenství

    Těhotenství znamená v životě ženy řadu změn. Třeba pro mě touha po miminku znamenala vzdát se oblíbených tréninků krav magy a pověsit činky na hřebík. To jsem ještě netušila, jak moc mi fyzička bude scházet. Ani že se pořádného cvičení tak úplně vzdát nemusím. 

    „Nemám už vůbec žádnou sílu,“ stěžovala jsem si manželovi při večerní procházce po nábřeží. Tehdy jsem byla asi v třetím měsíci s prvním miminkem. U doktorky na prohlídce jsem s hrůzou zjistila, že ačkoli mi bříško krásně rostlo, váha šla dolů. Těžce vybudované svaly hold mizely.

    „To nebude tak strašný,“ odvětil povzbudivě můj muž. „Zkus mi zabrat do ruky. Pořádně…“ Věděla jsem, že mě bude chtít podpořit. Ale záhy jsem pochopila, že v tomto případě se ani na milosrdnou lež nezmůže. Nedokázal uvěřit, že jsem skutečně až tak zeslábla. „No… Ale po porodu se zas k cvičení vrátíš,“ pokusil se mě alespoň uchlácholit.

    Když jsem si o den později stěžovala své mamince, připomněla mi, jak ráda jsem v minulosti cvičila podle videí Jillian Michaels. „Ale to teď asi není zrovna vhodné, co?“ usoudila. S hořkostí jsem přikývla. Na cvičitelku, která na mě bude hulákat, že se určitě cítím, jako bych umírala, ale hlavně nesmím přestat a polevit, bych si teď vážně netroufla…

    Jen ze zvědavosti jsem se podívala, jestli nevydala i nějakou edici pro ženy v jiném stavu. A velká náhoda tomu chtěla, že v Česku jen o pár měsíců dříve vyšla její publikace Hurá, miminko! Asi nemusím zmiňovat, že ještě ten den jsem uháněla do knihkupectví. A brzy jsem se cítila jako znovuzrozená.

    Abych uvedla věci na pravou míru: Nepatřím rozhodně mezi ženy, kterým by těhotenství bylo na obtíž. Svůj nový stav jsem si užívala od první vteřiny, kdy jsem začala skákat po zahradě s dušíkem na těhotenském testu v ruce a nevěřila svému štěstí. Začala jsem chodit na břišní tance pro těhotné, ponořovala jsem se do relaxací, přečetla jsem haldu knih o jemném zrození… A všechno mě to nesmírně naplňovalo. Ale tréninky byly hold něco, co mi v té době scházelo. Cvičila jsem sice velmi ráda gravidjógu, ale tušila jsem, že dlouho nevydržím jen u „sportu“, podle kterého i přetočení na druhý bok může být svým způsobem cvičení. Tak jsem se vrhla na Jillian.

    Na začátku tréninku jsem se pokaždé na pět minut proběhla nahoru a dolů po našich teráskách a vybrala jsem si dva krásné šutry, které jsem začala používat místo činek. (Ano, Jillian sice samozřejmě píše o rotopedu a opravdových činkách, ale já jsem si výbavu tématicky uzpůsobila našemu divokému bydlení na chatě bez pitné vody.) Někdy jsem mívala pocit, že cviků je na mě v sestavě až příliš, ale takové věci jsou naštěstí vyřešeny obecnými doporučeními pro jednotlivé trimestry. Pokud se zadýcháte, máte si dát ihned pauzu. Celé cvičení včetně rozcvičky a závěrečného pětiminutového protahování je časově omezené, takže jednoduše zkrátíte, kdybyste přetahovaly. Byla jsem velmi vděčná, že tyto rady umlčovaly můj vnitřní hlas, který občas jako by našeptával: „Udělala jsi jen deset, do těch dvaceti to už dáš na jeden zátah! Nejsi přece padavka!“ V požehnaném stavu je prostě dobré mít u cvičení své hranice.

    A s výsledkem, který Jillian slibovala, jsem nakonec byla nadmíru spokojená. Udržela jsem si vcelku dobrou kondici až do konce těhotenství. (Ano, v devátém měsíci jsem se samozřejmě na procházkách ploužila daleko za manželem a volala na něj, ať zpomalí. Nemůžeme očekávat zázraky. Ale tu půlhodinka s Jillian párkrát do týdne jsem prostě milovala.) Po náročném dvoudenním porodu jsem si na hodinu zdřímla a potom bych ani nepoznala, že jsem kdy rodila. O synka jsem se od začátku zvládala energicky starat. Mívala jsem taky vždycky velké obavy z toho, jak půjdou po porodu kila dolů. A k mému obrovskému nadšení spadla tak nějak sama. Za pár měsíců jsem měla méně než před otěhotněním.

    Teď jsem znovu v požehnaném stavu a knížku jsem ihned vytáhla z knihovny. Na svoje oblíbené cvičení už jsem se velice těšila. A rozdíl oproti minulému těhotenství? Ani teď činky příliš nevyužiji. Místo nich zvedám do vzduchu svého ročního synka a užíváme si to tak oba dva.

    jenny91
    3. lis 2018    Čtené 1440x

    Můj nádherný a dlouhý porod

    Sedím v autě a s úsměvem sleduji cestu, kterou si to již poněkolikáté tento měsíc míříme s manželem do porodnice. Tentokrát to není jen „nanečisto“ na prohlídku. Konečně je to tady.

    Tomáš mě chytne za ruku, když prodýchávám další kontrakci. Přicházejí po pěti minutách – celou noc mě při každé bolesti láskyplně objímal.

    „Ani jsem si nestihla zazpívat,“ napadne mě, když stah skončí.

    „Tak do toho,“ pobídne mě manžel, který by si obyčejně raději nasadil sluchátka, než aby slyšel můj falešný zpěv.

    Spustím na plné pecky Přejdi Jordán.

    „Myslím si, že do hodiny bude venku,“ povídá mi Tomáš povzbudivě. To ale ještě netušíme, že náš synek se chce uvnitř ještě pořádně ohřát…

    Před jihlavskou porodnicí na nás čeká naše dula Sylva. Vidíme se s ní poprvé, dělá „záskok“ za svoji kolegyni, která nemohla přijet. Hned ale máme pocit, jako bychom ji velmi dobře znali.

    „Půjdeš s námi?“ obrátí se na mého manžela. Tomáš vysvětluje, že by nejradši odcházel a přicházel podle nálady. Oba jsme počítali, že celého porodu se spíš nezúčastní.

    „Je to v naprostém počátku,“ dostane se nám překvapivého sdělení na porodnickém oddělení. Po zhruba patnácti hodinách pravidelných kontrakcí jsme měli jinou představu. Můžeme ale už zůstat – dostáváme krásný pokoj s vanou a mě čeká horká lázeň. Když voda vychladne, přelézám do sprchy, kam se se mnou s radostí vrhne i manžel.

    Čas nám docela utíká. Tomáš obdivuje Sylvin přívěšek na krk ve tvaru vagíny a vypráví jí, jak každé Vánoce peče linecké cukroví se stejným motivem. Konečně našel někoho, kdo jeho nápad docení.

    Vcelku dobře se bavíme, akorát nález se bohužel příliš nemění – každých pár hodin zhruba o půl centimetru. Ubíhají hodiny… Přijeli jsme brzy ráno a začíná se stmívat.

    Mým nejoblíbenějším stanovištěm je stále skákací míč umístěný ve sprše. Abych se trochu povzbudila, spustím hlasitě Tancuj, tancuj, vykrůcaj. Potom navážu veselou písní My čekali jaro.

    „Tak tohle jsem ještě nezažila,“ směje se Sylva, když s Tomášem ze sprchy vylézáme.

    Všichni mě podporují v přirozeném porodu a jsou mi obrovskou oporou. Jenže po takové době už by prý přeci jen bylo lepší to trochu popohnat. Nechce se mi, trvá dlouho, než se jim podaří mě přesvědčit.

    Odsouhlasím klystýr. Vůbec k ničemu to nevede. Protržení vaku blan se bráním zuby nehty… Nakonec kývnu. Ale jako by se ani nic nestalo.

    Únavou už téměř padám. Bezradně hledím na porodní asistentku, která sedí ve dřepu naproti mně ve sprchovém koutě a snaží se s námi vyřešit, jak budeme dál postupovat.

    „Já jdu spát,“ oznámím nakonec.

    „Spát?“ podiví se.

    Manželovi se ale můj nápad zamlouvá. Začne se domlouvat se Sylvou, že oni se mezitím prostřídají ve spánku na zemi a ten druhý mi bude nadále při každé kontrakci zvedat nohu, aby mi ulevil a pomohl porodu.

    Pomalu se rozednívá. Neochotně se sesunu z lůžka. Jsem vyčerpanější než kdy v životě, ale copak má smysl ležet tu další hodinu, když se mi beztak nepodaří zamhouřit oka déle než na čtyři minuty v kuse?

    Kontrakce se dají snést a prodýchat, ale proboha téměř dva dny přicházejí po pěti minutách! Teď už urychlování nezvládnu – sotva chodím, co bych dělala, kdyby ta bolest teď zesílila? Neumřela bych vyčerpáním?

    „Víš, co ti přinesu?“ rozzáří se v jednu chvíli můj manžel, který se dosud nesmířil s tím, že jsem za celou dobu nic nesnědla. „Koupím horkou čokoládu a rozpustím ti v ní půlku tabulku čokolády!“ Jen z pomyšlení na pochoutku, po které bych se jindy utloukla, se mi zvedá žaludek. Nemám ale srdce to přiznat. Jeho nadšení mě přiměje nasoukat do sebe třetinu kelímku. Jenže energie ani tak nemám na rozdávání. Všichni se mě pokoušejí přesvědčit, že se injekci na urychlení nevyhnu.

    Nakonec pochopím, že se nedá nic dělat. I kdybych si měla projít pekelnými plameny, tak ať – hlavně aby to skončilo co nejdřív. Hlavně abych mohla konečně spát… Tak jdeme do toho.

    „To sis jen všimla na monitoru, že se kontrakce zesílily,“ vtipkuje manžel, když zasténám hlasitěji při pohledu na obrazovku. Kde vůbec bere on po dvou probděných nocích energii žertovat? To se ale určitě jen snaží kvůli mně. Taky to nemá snadné, v tuhle chvíli mě dál povzbuzovat…

    Ještě nějakou dobu běhám do horké sprchy a skáču tam na míči, než i na to přestanu mít sílu. Polomrtvě se složím zpátky na postel. Od aplikace oxytocinu uplynulo asi padesát minut. Kolik hodin tohle ještě bude trvat? Začínám být jako smyslů zbavená. Ani nevím, jak tu otázku formulovat, ale říkám si, že oni si to snad nějak přeberou. „Můžu se zeptat, na co tu teď ještě čekáme?!“ sprdnu všechny na sále a neúspěšně se při tom pokouším o trpělivý tón. Začínám tam toho totiž mít plné zuby.

    „Až porodíte,“ dostane se mi odpovědi od překvapené porodní asistentky.

    Zarazím se. „Takže už můžu tlačit?“

    „No můžete!“ Prý mi to říkala asi před minutou a já nereagovala.

    Změním polohu a náhle jako bych dostala nový příliv energie. Všechna bolest ustupuje a já si mohu užívat zbytek porodu. Jen kdybych nebyla tak děsně unavená…

    „Jani, sáhni si na hlavičku,“ říká mi dula.

    „Prosím vás, dejte pryč ty ruce, já tam nevidím,“ ozve se hned záhy doktorka a já si pomyslím, proč se ty dvě nedomluví… Ale i tak je pro mě první pohlazení mého miminka ještě před narozením neocenitelným zážitkem. Načerpávám další sílu.

    „Kam šel?“ podiví se porodní asistentka, když se najednou můj muž vytratí.

    „Asi už toho měl taky dost,“ odpovídá doktorka. Potom obě vidí, že přinesl foťák.

    Modré klubíčko se mi ocitne na holém břiše a já jen díky tomu poznám, že už je tady s námi. Dá se do pláče a já ho v náručí láskyplně utěšuji. Tak to je náš Vojtíšek, kterému se po devíti měsících z bříška vůbec nechtělo… Přečetl si snad v novinách, do jakého se to rodí světa? Brzy se ale uklidní. Pohlédne na mě svými modrými kukadly a zamilujeme se na první pohled. Poprvé se přisaje.

    Asi půl hodiny si užívám bonding se svým miminkem, než vyčerpaně poprosím Tomáše, aby si ho převzal. Ještě slyším Sylvu, jak ho instruuje, aby si sundal triko a mohli tak spolu být tělo na tělo. Potom upadnu do spánku…

    Když se probudím, čekají na mě moji dva chlapi, kteří se po celou dobu spolu seznamovali. Sylva mě doprovodí do sprchy.

    „A to příští porod bude trvat taky tak dlouho?“ ptám se jí.

    „Ne, určitě ne,“ ujišťuje mě.

    „To je dobře, už jsem se bála, že by Vojtík musel být jedináček,“ přiznávám. „Ale v takovém případě… už se na příště moc těším.“

    Usednu do křesla s Vojtíškem na klíně a znovu ho nakojím. Porodila jsem čtyřkilového bobečka bez poranění. Některé chvíle byly krušné a silami jsem si sáhla téměř na dno, ale stejně se nemůžu dočkat, až si to prožiju znovu. Byl to vlastně nádherný porod. A už teď mi začíná chybět ten pocit, že někdo maličký pobývá v mém bříšku.