Těhotenství znamená v životě ženy řadu změn. Třeba pro mě touha po miminku znamenala vzdát se oblíbených tréninků krav magy a pověsit činky na hřebík. To jsem ještě netušila, jak moc mi fyzička bude scházet. Ani že se pořádného cvičení tak úplně vzdát nemusím. 

„Nemám už vůbec žádnou sílu,“ stěžovala jsem si manželovi při večerní procházce po nábřeží. Tehdy jsem byla asi v třetím měsíci s prvním miminkem. U doktorky na prohlídce jsem s hrůzou zjistila, že ačkoli mi bříško krásně rostlo, váha šla dolů. Těžce vybudované svaly hold mizely.

„To nebude tak strašný,“ odvětil povzbudivě můj muž. „Zkus mi zabrat do ruky. Pořádně…“ Věděla jsem, že mě bude chtít podpořit. Ale záhy jsem pochopila, že v tomto případě se ani na milosrdnou lež nezmůže. Nedokázal uvěřit, že jsem skutečně až tak zeslábla. „No… Ale po porodu se zas k cvičení vrátíš,“ pokusil se mě alespoň uchlácholit.

Když jsem si o den později stěžovala své mamince, připomněla mi, jak ráda jsem v minulosti cvičila podle videí Jillian Michaels. „Ale to teď asi není zrovna vhodné, co?“ usoudila. S hořkostí jsem přikývla. Na cvičitelku, která na mě bude hulákat, že se určitě cítím, jako bych umírala, ale hlavně nesmím přestat a polevit, bych si teď vážně netroufla…

Jen ze zvědavosti jsem se podívala, jestli nevydala i nějakou edici pro ženy v jiném stavu. A velká náhoda tomu chtěla, že v Česku jen o pár měsíců dříve vyšla její publikace Hurá, miminko! Asi nemusím zmiňovat, že ještě ten den jsem uháněla do knihkupectví. A brzy jsem se cítila jako znovuzrozená.

Abych uvedla věci na pravou míru: Nepatřím rozhodně mezi ženy, kterým by těhotenství bylo na obtíž. Svůj nový stav jsem si užívala od první vteřiny, kdy jsem začala skákat po zahradě s dušíkem na těhotenském testu v ruce a nevěřila svému štěstí. Začala jsem chodit na břišní tance pro těhotné, ponořovala jsem se do relaxací, přečetla jsem haldu knih o jemném zrození… A všechno mě to nesmírně naplňovalo. Ale tréninky byly hold něco, co mi v té době scházelo. Cvičila jsem sice velmi ráda gravidjógu, ale tušila jsem, že dlouho nevydržím jen u „sportu“, podle kterého i přetočení na druhý bok může být svým způsobem cvičení. Tak jsem se vrhla na Jillian.

Sedím v autě a s úsměvem sleduji cestu, kterou si to již poněkolikáté tento měsíc míříme s manželem do porodnice. Tentokrát to není jen „nanečisto“ na prohlídku. Konečně je to tady.

Tomáš mě chytne za ruku, když prodýchávám další kontrakci. Přicházejí po pěti minutách – celou noc mě při každé bolesti láskyplně objímal.

„Ani jsem si nestihla zazpívat,“ napadne mě, když stah skončí.

„Tak do toho,“ pobídne mě manžel, který by si obyčejně raději nasadil sluchátka, než aby slyšel můj falešný zpěv.

Spustím na plné pecky Přejdi Jordán.

„Myslím si, že do hodiny bude venku,“ povídá mi Tomáš povzbudivě. To ale ještě netušíme, že náš synek se chce uvnitř ještě pořádně ohřát…