Někdo potřebuje šlapat 5 hodin do kopce, aby zažil ten nejkrásnější výhled na naši zem. Někdo potřebuje lítat po světě, aby se kochal západy slunce nad mořem. A někomu stačí krájet cibuli k obědu...
Ne vážně, já chci i ty hory i moře, netradiční zážitky a procestovat svět. Ale teď jsem tady doma a vařím. A cítím, že to, co mám právě teď, je pro mě to nejlepší, co jen můžu mít. Za tou cibulí, krom toho, že je v dopoledním podzimním slunci fakt nádherná, jsou můj muž a mé děti. Rodinné stříbro. Jsem ve své kuchyni, ve svém domě, ve svém bezpečném prostoru, kde naplňuji svá ženská poslání, která bezpodmínečně přijímám a jsem v nich spokojená. Aby ne. Jsem podpořena svým mužem, který si od počítače občas odskočí za mnou do kuchyně, aby mě objal a políbil. Mariánek se mi batolí pod nohama a já můžu denně pozorovat jeho pokroky. Kočky prohání psy, tiše mě pozorují a občas si přijdou pro pohlazení. Od dětí po příchodu ze školy dostanu pusu se slovy “ahoj maminko (to slovo mi bere dech), co je dneska k obědu?” A do tohoto bezpečného prostoru za mnou chodíte denně i vy. A já vás zvu dál, abyste se mohli podívat k nám a zjistit, že se to příliš neliší od toho, co máte právě teď vy. A že dobrý pocit ze života je tvořen drobnostmi, kterým nepřikládáme váhu, protože máme pocit, že budeme moci být šťastní, až někam pojedeme, až něco zažijeme, až budeme úspěšní, až se nám narodí děti, až odrostou děti, až skončí zima, prostě až opadá listí z dubu.
Někdy si říkám, jestli mi to dopoledne v kuchyni stojí za to, když se to pak za 20 minut sní. Občas bych šla raději na procházku do toho podzimního slunce, jehož paprsky mě hřejí přes okno. Občas všichni chceme něco, co právě nemáme...
A občas nebo čím dál častěji, jako já teď, si všichni uvědomíme, že jsme tam, kde máme být a že je život nádherný i při krájení cibule.
Krásně napsáno ❤️