Po cestě z angličtiny jsem se stavila s dvojčaty na zmrzku. Mariánka jsem měla v náručí a před sebou jsem tlačila kočár. Procházíme kolem paní sedící na zapraží, kluci ji krásně pozdraví a ona se mě ptá, jestli to mám 3 kluky. Kývám, že ano a ona pokračuje: "... a čtvrtého na cestě, že?" Koukám se na své vypouklé měkké bříško a odpovídám, že ne, že jsem teprve 5 měsíců po porodu. Paní se začervená a omluví se a my pokračujeme domů. Zbytek cesty přemýšlím o tom, jak dokážeme hřešit slovem. Mě vlastně do teď to mé bříško nevadilo. Teda popravdě, bylo by super, kdybych měla místo těch špíčků vánočku, ale copak bych mohla, když necvičím a jím kdykoliv mám hlad, cokoliv, na co mám chuť? Váha jde pomalinku sama dolů, stejně jako šplhala nahoru. A z mých 25 kg nabraných v těhotenství (měla jsem fakt obrovské těhotenské bříško), už mi chybí shodit jen 5 a ty jsou právě v tom břiše. Nebyl prostor, abych té paní ze zápraží řekla, že jsem si stanovila priority jinak, že ploché břicho není rozhodně v mé poporodní jednoletce a že si daleko více cením toho, že jsem zdravá, můžu plně kojit a že se cítím nádherně, protože přijímám své tělo takové, jaké je a že mu dávám neomezený čas k regeneraci a tím mu za vše děkuji. Kdybych se hnala za dokonalým tělem, neměla bych teď 5 dětí, že? A kdybyste někdy potkali ženu a měli podobnou věc na jazyku, nechte si ji prosím raději pro sebe, a počkejte, až se vám ta žena sama svěří, zda je těhotná, protože ne každá dokáže takový hloupý komentář ke svému tělu hodit za hlavu jako já. 😉