Porody mých dětí a žen, které jsem doprovázela mi ukázaly jednu velkou životní moudrost a tou je, že nikdo nám nemůže ve skutečnosti pomoci více než my sami. Porod je totiž stejně nevyhnutelný jako smrt, neutečete před ním. Můžete jej prožít nebo prostě jen přežít. Pokud přežijete, zanenechá to ve vás bolest. Se kterou se ovšem dá následně pracovat a celý proces zhojit. Ale stojí vás to sílu. Pokud rodíte s podporou, tedy zázemím a s pocitem bezpečí, nepředáváte odpovědnost nikomu jinému, máte svůj porod ve svých rukou. Totéž se dá použít paralelně v jakékoliv životní situaci.

Cokoliv nás v životě potká, vyvolává reakci naší mysli a našeho těla. Nic nepřichází jen tak a nic jen tak neodejde. Pokud necháme za sebe rozhodovat a nejsme schopni převzít odpovědnost, učinit rozhodnutí, přijde někdy něco jiného, aby nás donutilo to konečně udělat. Třeba nemoc.

Jak říká Mudr. Hnízdil "nemoc je informace", ale nejen nemoc, také mezilidské vztahy. Není náhoda, že si do života přivoláme lidi, kteří s námi neladí, je to pro nás výzva, nějak se k tomu postavit a poučit se. A někdy je to tak nepříjemné, že byste raději přestali dýchat a zavřeli oči a hráli mrtvé brouky. Jenže to nepomůže, protože byste se stali v té situaci bezbrannými. Tzv. by vás to semlelo. A časem by přiletěl jiný dravec, který by vás sezobl.

Nechat život plynout neznamená se podvolit, znamená to vědomě prožívat životní situace a přijímat to, co k nám chodí jako součást naší cesty a byť je to nepříjemné, smutné nebo bolavé, může nás to nakonec posílit a nasměrovat správným směrem.

Pokud máte pocit, že to sami neustojíte, najděte si někoho, kdo vás podpoří, ale nenechte nikoho, aby za vás něco vyřešil.