Koloběh života... 🙂 Včera jsem viděla u hřiště dvě cca 7 leté holčičky, jak lezou na 1,5metrovou stříšku a hlava mi začala pracovat. Před 25 lety bych jim záviděla a řvala, že tam chci taky. Před 20 lety bych tam lezla s nimi. Před 15 lety bych jim radila, jak efektivně vylézt, ale sama bych nelezla. Před 10 lety by mi byly ukradené. Před 5 lety bych si řekla, že jsou šikovné, když tam tak malé vylezou. Dnes jsem trnula hrůzou, že spadnou a něco si udělají. Za 5 let budu pravděpodobně vysvětlovat řvoucímu dítěti, proč tam nemůže lézt... 😀
To mi připomíná můj přístup k manželově hyperaktivitě 😀 Kamkoliv jdeme, všude leze, zákaz nezákaz, tu si vyskočí na strom, tu jde až ke kraji lomu Velká Amerika a jak máš pak vysvětlit 10leté holčičce, která byla s námi, že ona za ním lézt nemůže? 🙂 Notabene když pak ještě od manžela poslouchám, jak jsem prudérní a že si s námi nic neužije... On ale nechápu, že se o oba bojím! A o ni tuplem, když není naše 🙂