Toto testování bylo určeno přímo pro mě. Odsávám dlouhodobě, celkem už víc jak 5 měsíců, každý den 5x - 6x a dle potřeby. Byla jsem tedy nadšená, že jsem byla vybrána k testování přímo odsávačky mateřského mléka True Life. Ale co si budeme nalhávat, i testování videochůvičky bych neodmítla. 

Seznamte se, True Life

Ale nebojte, nikoho si v průběhu testování Joe Black neodvedl. Když mi kurýr přivezl balíček, rozbalila jsem ho, prohlédla a vybalila odsávačku. Přečetla jsem si návod, abych věděla, co vše tato odsávačka umí a co mohu vyzkoušet. Odsávačka byla částečně složená, celé její sestavení bylo jednoduché. Takže hurá do práce. 

Zkouška nastaveného programu

Jako první jsem vyzkoušela, jaké je přednastavení. Tudíž jsem si vše, co přijde do kontaktu s mlékem, nejdříve omyla a pak začala odsávat. Balení odsávačky obsahuje lahvičku na 150 ml mléka. Musela jsem použít větší lahvičku, odsaji totiž vždy víc. Proto mi možná v balení chyběla redukce na jiný rozměr lahvičky. 

Největší pecka

Dnes, tj. 9.9.2019, je to přesně 1 měsíc od operace. Ode dne, kdy náš Alex mohl konečně začít polykat. 1 měsíc, kdy mi spadl obrovský kámen ze srdce. Ale úspěšnou operací to ještě neskončilo. Týden po operaci, u nás to bylo 10 dní (19.8.2019), Alex vypil kontrastní látku a na rentgenu se zjišťovalo, zda jícen někde neprosakuje. Naštěstí se krásně zhojil. A tím dnem už mohl začít přijímat potravu pusou. Celou dobu od narození dostával moje mléko a léky do gastrostomie (hadička vyvedená z/do žaludku). 

Hned 20.8. jsem za Alexem nastoupila do Motola. Učili jsme se oba našemu společnému soužití. Nejdříve bylna boxu s dalšími miminky, druhý den jsme ale dostali box jen a jen pro nás dva. Já teda spala na rozkládací posteli. I tak se mi spalo dobře. A to hlavně díky tomu, že už jsem mohla být s ním a začít se o něj starat. 

Učila jsem se masáže obličeje, dýchací cviky, rourkovat, udělat klystýr. A Alex měl ten nejtěžší úkol. Naučit se sát, polykat a dýchat u toho. Nejdříve mu to moc nešlo. Má gotické patro a uzdičku pod jazykem, takže ta jejich savička byla na něj moc malá. Koumaly jsme se sestřičkou, až nám došlo, že by potřeboval tu savičku větší. Našla nám lahvičku od Aventu a ono to šlo 🙂 Alex začal docela obstojně sát. Samozřejmě začal na menších dávkách a zbytek dostával ještě do gastra. Pak mi docvaklo, že mám u sebe lahev se savičkou od elektrické odsávačky. Tu přijal také a tak jsem ho i krmila. Zkoušela jsem ho i přikládat k prsu, bohužel to se nedařilo. Šíleně řval, jen jak viděl prso. Bylo to pro něj ještě asi moc těžké. 

Možná to bude znít divně, ale jsem teď i ráda, že pije moje mléko z lahvičky. Jednoduše proto, že má dané porce, které nesmí překročit. Ideální stav je 8x denně 100 ml zahuštěných Nutritonem. Kdybych kojila přímo z prsa, musela bych mu do 15ml mléka udělat hodně hustou kašičku, zvážit ho, nakojit, znovu zvážit. Být to prvorozený syn, tak mi to tak nevadí. Ale jelikož už toho jednoho raubíře doma mám, časově mi přijde lepší tento už zajetý systém. To trošku předbíhám.

V úterý 20. jsem tedy k němu nastupovala, přes víkend zvládl vypít z lahve 80-90 ml ze 100 ml. Během pondělí nám paní doktorka porce navýšila, přes noc už dostal plnou porci, celé úterý také a ve středu 28.8. nás pan primář pustil domů 🙂 Nebylo to zadarmo. Gastro hadička je zavedená tak, že když se tam dá, musí se napustit balonek trochou vody a to zabrání lehkému vytáhnutí. A co se nestalo? Ještě než jsme odjeli domů, gastro (ten balonek uvnitř žaludku) prasklo hned po krmení, takže všechno mléko, co tak pracně vypil, vyteklo tou dírkou ven. Sice jsem se učila výměnu, ale v reálu jsem ještě nezažila, jaké to je, když balonek praskne. A abych se to jooooo naučila, nové gastro při dalším krmení prasklo ještě jednou 🙂

Těch 8 dní v nemocnici bylo opravdu náročných. Byla jsem moc ráda, že jsem s ním, chvílemi jsem si připadala i neschopná a občas mi bylo i do pláče. Zvládli jsme to ale docela rychle a už to bude skoro 14 dní, co jsme doma. A jak jsme to těch prvních 14 dní doma zvládali? To dám vědět až po zítřejší kontrole v Motole :D 

Je pátek 17.5.2019. V 8:14 se Alex narodil a okolo 13:30 mi ho odvezli z Olomouce do Prahy do Motola. Asi nemusím popisovat, že jsem to celé probrečela. Ale byla jsem tak vyčerpaná a hladová, že mě pak převezli na vozíku na oddělení pro gynekologické pacienty. Zřejmě abych nemusela potkávat maminky s miminky, když já žádné nemám u sebe. 

Porodila jsem absolutně bez poranění, ani škrábnutí. Takže kromě toho vyčerpání mi nic nebylo. Jakmile jsem se dostala na pokoj, lehla jsem si a odpočívala. Přišla pak i laktační poradkyně s odsávačkou a za chvilku mi dorazil chlap s naším starším synem a mojí mamkou. Zatím jsem nic víc nevěděla, jen že jsou s Alexem někde na cestě. Přesný termín operace jsem taky nevěděla. Zdrželi se jen chvilku, abych se mohla prospat. Ale stejně to nešlo. Každé 3 hodiny odsávat, mezitím nějaké to jídlo, sprcha a tak. Nakonec jsem večer vytuhla rychle a prospala se docela dobře. Brzo ráno jsem hned odsávala, pak se nasnídala a přišel doktor. Vše v pořádku. Šla jsem pak na JIPku využít telefonické konzultace s nemocnicí v Motole. Operace měla být v sobotu kolem poledne, nakonec přesunuta až na neděli odpoledne. Podepsala jsem tedy negativní revers a odpoledne jsem už byla doma. 

Rychle jsem zabalila nějaké věci a v neděli jsme odjeli k mým rodičům do Podkrkonoší. Jeli jsme hned ráno, aby se Aleš mohl vrátit zase domů. Jedna cesta trvá víc jak 3 hodiny, je to přesně 210 km, takže mazec. S Adamem jsme se tedy přechodně ubytovali u našich, v baráčku, kde já jsem vyrůstala. 

V neděli večer jsem volala, jak dopadla operace. Paní doktorka mi tedy oznámila, že se jícen nepodařilo spojit a že pahýly jsou daleko od sebe. Protože Praha je i od mých rodičů víc jak 100 km, rozhodla jsem se za Alexem jet už ve středu, tedy ani ne týden po porodu. Jel se mnou můj brácha. Už tam mi paní doktorka naznačila, že teď bude nějakou dobu trvat do dalšího pokusu o spojení. A co víc, budou ho muset přeložit jinam. Samozřejmě, že jsem si přála, aby byl umístěn "na výkrm" (jak tomu říkají) do Olomouce. To ale nevyšlo. Další možnost byl Hradec Králové (cca 50 km od mých rodičů) a ten už vyšel. Takže mi bylo jasné, že nějakou dobu strávíme s Adamem mimo domov a daleko od "táty". 

Nikdo ale nečekal, že to nakonec bude více jak 3 měsíce. Ale to už předbíhám. Alexe tedy převezli 30.5.2019 na Dětskou kliniku Fakultní nemocnice v Hradci Králové. A musím říct, že jsem moc ráda, že byl Alex zrovna tam. Odsávala jsem mléko, nejdříve jsem ho balila do sáčků a mrazila. Pak mi v Hradci dali svoje lahvičky a do nich jsem odstříkávala. Mléka mám doteď strašně moc, daruji ho do mléčné banky právě v Hradci. Jezdila jsem za Alexem 3x týdně, vždy na 2-3 hodiny. Jeden víkend jsem se dokonce nechala hospitalizovat, abych tam byla pořád s ním a dávala mu čerstvé mléko. 

Zpočátku Alex moc nepřibíral, ba dokonce ubíral a dostal se na svoji porodní váhu. Nakonec se zjistilo, že mu chybí sodík (ze slin, které polykat nemůže). Jakmile mu ho dodali, začal krásně přibírat. Zároveň absolvoval v Hradci rehabilitace, takže byl tak šikovný, že ve 2 měsících se snažil zvedat hlavičku a krásně "pást". 

Ve čtvrtek 16.5. jsme se domluvily s mamkou, že pro ni pak v sobotu přijede taťka, aby si právě našetřila dny dovolené, které by trávila u nás a pomáhala mi s domácností po porodu. Bydlí od nás 200 km, proto nebylo úplně lehké vše naplánovat. Kažodpádně malý Alex v břiše si to rozhodl úplně podle sebe. Ještě připomínám, že 16.5. jsem měla kontrolu v 37+7tt a nic se nedělo, doktor mě objednal na kontrolu za týden. 

Uspali jsme staršího syna, jenže ten se kolem půl jedenácté vzbudil s pláčem. Chtěl spát s maminkou v ložnici. Tak jsem si s ním šla lehnout a rovnou usnu také. O půl jedné po půlnoci, to už bylo 17.5., jsem šla na záchod (jako každý den v tuto hodinu). Zase mi odešla zátka, jako už posledních 14 dní. Šla jsem zase do postele. Po chvilce jsem ucítila nahoře v břiše malé tlumené lupnutí. Dobré, mokro není, voda nepraskla. A za dalších 5 minut rána jako z děla a to už byla potopa. Spícího syna jsem si nevšímala a snažila se budit chlapa, že mi praska voda. Asi na potřetí teprve vyletěl z postele a vzbudil moji mamku. Já jsem mezitím došla do sprchy. Znáte tu písničku o Niagarských vodopádech? Teskně hučí, Niagááára.... teskně hučí, do noci??? ... Tak asi takhle: ze mě hučí, Niagááára... :D 

Ještě asi 2x jsem se převlékala, než jsem byla schopná nastoupit do auta. Po 2 minutách jízdy mě polil studený pot a cítila jsem hlavičku mezi nohama. Ale byla to "jen" kontrakce, kdy se ze mě zas valila voda. Přítel zastavil a volali jsme sanitku. Té to trvalo asi 20 minut. Každopádně jsem do sanitky nasedla, lehla si na lehátko a do porodnice jsme dojeli s kontrakcemi po 4 minutách a s vodou po kotníky něco málo před druhou hodinou ranní. Dovezli mě na vyšetřovnu, kterou jsem také vytopila. Monitor, otázky, tlak, otázky, převléknutí, otázky. Tam ze mě vytekla už skoro všechna voda a najednou skoro bez kontrakcí. Rozhodli se mě odvézt na porodní box č. 7, kde jsem před 3 roky rodila prvního syna (tenkrát to bylo 7.6.). Osud?

Každopádně jakmile jsem ulehla, kontrakce téměř přestaly. Jen jsem se skoro nemohla ani pohnout. Cítila jsem, že tam Alex leží jakoby "na prázdno". Až do 7 hodin do rána se nic nedělo, pak doktor nařídil, aby mi píchli oxytocin. Děloha reagovala rychle a začala znovu pracovat (prý byla unavená, jak musela vypudit to velké množství vody). Najednou i bolesti byly větší a intenzivnější, jenže jsem se moc neotvírala. Pak najednou jsem při kontrakci cítila, že mě to nutí tlačit, tak přítel zvonil na sestry a už to jelo. Alex vykoukl na svět v 8:14.

Dali mi ho ihned na břicho, dále nedosáhl kvůli krátkému pupečníku, který nechali dotepat. Pak ho odstřihli, Aleš se opět neodvážil 🙂 Zabalili ho a dali mi ho na prsa. Nejak pokašlával a vykašlával sliny, mysleli jsem si, že se nalokal plodovky. Jenže saturace se pořád ozývala. Doktor si ho vzal a odsál ho. Na chvilku to pomohlo, tak jsem ho měla zase na sobě. Normálně by trval bonding 2 hodiny, jenže mi neodešla placenta, tak mě po hodině museli uspat a vyndat mi ji "ručně". Malého zatím odvezli na vyšetření. Po probuzení z narkózy mě ale čekal pěkný šok.

Doktor přišel s papíry, že ode mne potřebuje souhlasy s vyšetřením Alexe. Měli podezření na neprůchodnost jícnu. Bohužel se to potvrdilo. Přišel jiný doktor, který mi to vysvětlil, nakreslil a domluvil převoz do Prahy do Motola. Přesná diagnóza: Atrézie jícnu s dolní tracheoezofageální píštělí. Najednou se ten můj polyhydramnion vysvětlil.

Toto těhotenství, které budu popisovat, je moje druhé. První bylo bez nějakých větších problémů, ani špatně mi nebylo, přibrala jsem celkem 12 kilo a porod byl rychlý. Podrobnosti jsem už sepisovala dříve, můžete si o tom také přečíst.

Protože jsme chtěli mít druhé dítě, snažili jsme se o něj tak, abych navázala na předchozí rodičovskou dovolenou. Začali jsme se snažit o něco dříve, kdyby to náhodou nevyšlo hned. A taky že nevyšlo. Alespoň podle testu a třetí den zpoždění se dostavila menstruace. Takže druhé kolo. A jen ze zvědavosti jsem si udělala týden po případném "opolodnění" test a byla tam pěkně silná druhá čárka. Což mi bylo divné. Objednala jsem se tedy k doktorovi, měla jsem přijít za 3 týdny. A na první kontrole potvrzeno, že plod odpovídá cca 8. týdnu. 

Ani teď jsem netrávila čas nad záchodovou mísou, ale 3 týdny trval pocit nechutenství. Pak nastalo totální obžerství. Břicho mi začalo růst docela brzo, dočetla jsem se, že je to normální. Všechny kontroly dopadaly dobře, já se i relativně dobře cítila. Test na těhotenskou cukrovku jsem neabsolvovala, respektive jsem tam byla, ale výsledek prvního odběru byl o jednu desetinu vyšší než je limit. Měla jsem se domluvit se svým gynekologem, ten mě rovnou poslal na diabetologii vzhledem k tomu, že jsem měla cukrovku už u prvního. Ani mi to nevadilo, potřebovala jsem nějaký režim ve stravování. Ovšem to s aktivním skoro tříleťákem ne vždycky vycházelo. Naměřené hodnoty ale byly vždy v pořádku.

Až 1.4. 2019 při kontrole v 32. týdnu ( 31+5tt) na apríla mi bylo zjištěno velké množství plodové vody a velká hlavička plodu. Apríl to ale nebyl. Jako měla jsem trošku větší břicho, ale žádné jiné potíže. Hned jsem se měla objednat na kontrolní genetiku. Doktor se tvářil, že to nic nemusí znamenat. Jenže co udělá "koníková" matka? No jasně, začne hledat, co že to ten polyhydramnion je. A to jsem neměla dělat. Ano, někdy to nemusí znamenat vůbec nic, příznaky jako těhotenská cukrovka, Rh faktor krve negativní, to na mě sedělo. Tak jsem si říkala, že to je asi kvůli tomu. Nechtěla jsem si připouštět, že by se mohlo jednat o vrozenou vývojovou vadu (Downův syndrom apod.). Nemohla jsem dospat na kontrolní genetiku hned o 2 dny později. Ta potvrdila velké množství plodové vody, dokonce i větší hlavičku o 5 týdnů než břicho. Žaludek byl vidět. Vrozené vývojové vady se nepotvrdily. S klidnějším myšlením jsem se těšila na další kontrolu u mého gynekologa 15.4. Ten mě poslal raději ještě na velký ultrazvuk do Centra fetální medicíny ve Fakultní nemocnici Olomouc. Tam si mě pozvali na 24.4. Ultrazvuk trval skoro 1 hodinu, protože malý Alex se tam tak mrskal, že nešly pořádně zkontrolovat všechny průtoky. Nakonec se zadařilo a výsledeky byly v pořádku. Ještě 6.5. jsem byla na kontrole u svého gynekologa a ten tvrdil, že se už příště (za týden) neuvidíme. A měl pravdu 🙂

Absolvovala jsem ještě jednu kontrolu v Centru dne 10.5. Podle jejich výsledků zase vše v pořádku. Otočil se ale prdelou dolů, to jsem byla v 36+1tt. Kdyby prý byl hlavičkou dolů už připravený, tak si mě tam nechají. Poslali mě už ale do rizikové poradny a objednali mě na 16.5. (37+1tt). Byla jsem na monitoru, pak si mě doktor zavolal a udělal ultrazvuk. Malý byl už zase hlavou dole a prý vše v pořádku, na hospitalizaci to pořád není. Takže zase nic. Jenže já už tak 2 týdny malého přemlouvám, aby šel ven. Velké množství plodovky mi tak zvětšilo břicho, že mě celé bolelo, jak se kůže natahovala (a samozřejmě popraskala). Nemohla jsem se skoro hýbat, vodit staršího do školky a vůbec někam na nákup už poslední týden opravdu nešlo. A hlavně, už jsem úplně nesnášela narážky na to moje velké břicho. Prý jestli jsem si jistá, že tam je jen jedno. V osmém měsíci a po pravidelných kontrolách? Ne, to si opravdu jistá nejsem. 

Moji mamku jsem si zavolala na výpomoc už od 11.5., protože hrozilo, že každým dnem porodím. Další problém by nastal, kdyby mi praskla voda. Asi tak, jak kdyby se protrhla přehrada, tak takovou silou by mohlo dojít i k porušení pupečníku. Takže šílená panika, že? Každopádně ještě ten den po kontrole (16.5.) jsme se s mamkou domluvily, že pro ni taťka přijede v sobotu (18.5.), aby si ušetřila další dny dovolené. 

V kuchyni, kde my maminky asi trávíme nejvíc času, na nás číhají různá dobrodružství. Ať se jedná o naše kulinářské výtvory nebo nás děti překvapí svými myšlenkovými pochody, vždy se z toho stane vtipná příhoda, která se pak vypráví na rodinných sešlostech. Pojďme se některým zasmát. 

Matka kouzelnice

Miluju, jak v jeho očích dokážu všechno na světě. Když jsem chystala toho ježka z vína, tak jsem začala loupáním hrušky. Eliášek přišel, koukal na mě a hnedka říkal, že by tu hrušku chtěl jíst. Tak mu říkám, že až za chvilku - že z ní něco dělám. A Eli se slovy : "Máma z ní dělá banán" si šel hrát
Tak takovýhle frajer já jsem.

(apacheee)

Majoránková polévka

Aneb ten pocit,  když si místo instantní polívky do hrníčku zalejete pytlík majoránky.

Přesně před rokem můj chlap pracoval v Praze. Byl tam vždy na 14 dní a pak pár dní doma. Odjel 29.5. a měl se vracet 10.6. Jenže tragická událost v rodině ho přiměla přijet už 5.6. Dne 31.5. zemřela "švagrová" (přítelkyně od bráchy mého chlapa), která v únoru porodila holčičku. V pondělí 6.6. měla pohřeb a já zrovna byla na kontrole na gyndě. Tam jsme se s doktorem domluvili, že ještě další týden přijdu k němu (byla jsem v 36+5) a pak už budu dojíždět do porodnice. 

Chlap ještě ten den zůstal doma, protože se na cestu zpět do Prahy necítil. Přijel jen na "lehko", měl s sebou jen doklady a telefon. Druhý den, v úterý 7.6.2016, měl objednaný vlak na půl čtvrtou s tím, že ho odvezu na nádraží do Olomouce (cca 9 km). Bylo přesně 14:50, kdy jsme chtěli vyjíždět, jenže já chtěla ještě na záchod. Udělala jsem jeden krok a ucítila jsem takové lupnutí, jak kdyby praskl balonek plný vody. Podívala jsem se na chlapa, na sebe, znovu na chlapa a řekla mu, že ho nevezu já na nádraží, ale on mě do porodnice.

Po cestě jsem všechny obvolávala, že už jedeme rodit. Rodiče mi nevěřili, neboť termín porodu byl až 29.6. Příjem o půl čtvrté. Ještě pořád ze mě tekla plodová voda. Doktorka nás ubezpečila, že podle monitoru budeme rodit asi až v noci. Dostala jsem "pokoj" č. 7.  Není těch sedmiček už nějak moc?

Půl hodiny jsem se ještě sprchovala na míči. Sestřičky mi donesly jogurt a pečivo, chlapa jsem poslala, ať si jde koupit taky něco k jídlu a mně vodu. Když se vrátil, převlékl se, začala jsem mít bolesti, tak raději zavolal porodní asistentku. Ona, že mi dá něco od bolesti, já přikývla. Ale ještě jsem ze sebe vykoktala, že mě to nutí tlačit. Všeho nechala, šla se rychle podívat a jen řekla: "Vždyť už rodíte." Pak jsem tak celkem 3x zatlačila a malý Adam byl venku. Bylo za deset minut sedm. Prošla mnou neskutečná vlna úlevy, štěstí a zároveň strachu, jestli to zvládnu. 

Nedostala jsem žádný epidural, už bylo pozdě. Ani najíst jsem se pořádně nestihla. A kdyby se chlap jen o chvilku zdržel v obchodě, tak ani on ten porod nestihne. Takový to byl cvrkot. 

Jsem pevně přesvědčená, že zemřelá "švagrová" nás přišla navštívit ve chvíli, kdy jsme se chystali na nádraží, aby chlap mohl být u porodu. Kdyby jel z Prahy, tak to určitě nestihne. 

Stala se vám někdy nějaká vtipná kuchyňská příhoda? Předpokládám, že ano. Tak to vítejte v klubu. A pokud ne nebo si zrovna nevzpomínáte, přečtěte si tyto 3 vypečené příspěvky. Mateřská demence na nás útočí i v kuchyni. 

Sůl nad zlato

#materskademence: 

To je když ráno vstanu, abych udělala rodičům radost, a uvařím kafe. A při ochutnaní je slané.

(rencapavel)

Hrajeme si na schovávanou

Jak často si říkáte, že je ten váš muž, přítel, snoubenec, milenec k nezaplacení? Doufám, že je to alespoň častěji, než kdybyste ho chtěly přizabít. Každý má občas chuť toho svého partnera zneškodnit, vyhodit na ulici nebo jednoduše praštit něčím po hlavě. Když vás ale něco takového napadne, znovu si pročtěte tento článek a uvidíte, že ho naopak půjdete obejmout. Protože vám dám 4 opravdové důvody, že i když nás někdy pěkně štvou, jsou prostě k nezaplacení. 

1. Stane se primabalerinou

Táta 2 dny hlídal .... a když jeho holčička řekne: "Jdeme tančit!" Tak se jde. Není nic, co by pro ni neudělal. Miluji je.  ️

(novotinka)

2. Nenechá nás v mateřské demenci samotné

Dnes jsme měli velký nákup. Parkovací místa daleko od vchodu, a tak jsme se s mužem dohodli, že zastavíme před vchodem. Já s malým počkám v autě, on vynosí nákup do bytu a vrátí se zaparkovat (já nemám řidičák) a společně dojdeme domů.

O tom, zda mateřská demence opravdu existuje nebo je to jen výmysl a omluva "neschopných" matek, bychom mohli debatovat a psát na desítky stránek. Stojím si za tím, že my matky jsme nějakým způsobem trošku poznamenané. Já třeba hodně zapomínám, jiná zase trošku blbne. Ale holky, dobrá zpráva je to, že v tom nejsme samy.

Pojďte se se mnou teď podívat na 3 důkazy, že naši muži umí také občas zaperlit.

Čaj o páté 

Tak teď mě můj manžel opět pobavil.

Přilítne do obýváku s obalem v ruce a spustí:  "Můžeš mi jako říct, co to má znamenat?"

Já: "No, promiň, tak to asi Tina hodila na zem."