• Přihlas se
  • Registrace nového člena
  • Získej PLUSPRO
  • Doporučujeme:  Beremese.cz Modrastrecha.cz
  • Přihlas se
  • Registrace nového člena
  • Získej PLUSPRO
Příspěvky pro registrované uživatele se ti nezobrazují.
a uvidíš všechny příspěvky!
frndafrrr
10. pro 2016 Čtené 900x

Už jako malé mi doma vyčítali, že jsem chladný čumák. Neměla jsem potřebu dávat pusu mámě na dobrou noc a zatímco ona spolu se sestrou fňukaly u zachraňte Willyho, se mnou by nehlo, ani kdyby poslední záběr Willyho byla cesta z továrny na rybí konzervy.

Ale já už zase pláču jako za poslední rok tolikrát. Stránka v kalendáři ukazuje pondělí 24.10.2016, hodiny odtikávají za 8:40 a mně se po tvářích kutálí slzy. Tentokrát slzy štěstí.

Kdysi jsem někde četla, že přičichnutí k vůni novorozence vzbouzí u těhotných žen a čerstvých matek stejné pocity jako kokain. V tom případě se přestávám divit, že je na světě tolik narkomanů.

Aby byl deníček přeci jen trochu porodní, pokusím se popsat svou plánovanou nekomplikovanou, naprosto rutinní a nudnou sekci…

Cestu den předem k přijetí jsem zcela panicky prořvala ze slovy, že jedu na smrt a už nikdy neuvidím našeho Radouše. Dobře - bylo to trochu zaobaleněji a v šifrách, protože právě Radouš si lebedil na sedačce vzadu. Zvoním na dveře porodního sálu. Když opominu poslední křivku, hlavou mi letí vzpomínka, jak jsem na stejný zvonek a s podobnou výbavou kufrů zvonila před skoro šesti lety. Musím se smát, když dveře otevírá stejná PA jako tenkrát. Tentokrát ovšem bez nacucané porodní vložky a jakýchkoliv náznaků kontrakcí. Vyplnění porodopisu, křivka a už se ocitám v celkem útulném pokojíku, který mi má poskytnout azyl před mým dnem „D“. Dnes už jen ještě jedna křivka a pohovor s anestezioložkou, se kterou se shodujeme na spinální anestezii.

Je ráno, přesněji 5:30 ráno, a mě probouzí sestřička s velmi lákavou (ano, správně hledáte ironii) nabídkou klystýru. Následuje sprcha, křivka a oznámení, že jsme na řadě v 8:30. To už mně utěšuje chlap, že přece nejsem máčka a za chvilku je to za mnou, na stres není moc času, protože sestra už je opět ve dveřích a hlásá, že je změna, jedeme se připravit a na sále mám být v 8:00.

No, stejně se dostáváme na sál v 8:30 a ta půlhodinka vleže nahá pod plachtou s nově nabitou kanylou a cévkou, spíše než hladící, tak vyloženě dřící si svůj pupek jsem měla dost času nato sestavit větu: „Já jsem se rozmyslela, já žadný spinál nechci, já chci uspat“. Tu zarytě opakuji cestou výtahem k porodním sálům i na sále všem přítomným včetně asi dvou uklízeček. 

Nakonec se ovšem mé ostré já, které většinou chladnokrevně posílá vždy a všude zbrkle všechny do háje, ustupuje a už se jen slyším pronášet větu:„Tak dobře, jak chcete, to stejně prospím, mě šlehne!“ Když vás v tu chvíli chytí asi 110 kilový chlap pevně za ramena a mrmlá, že teď se rozhodně nesmíte hnout, v tu chvíli byste se viděli opravdu raději někde jinde.

Snažím se tedy úspěšně nehýbat a se zavřenýma očima čekám, až mě někdo propíchne jehlou minimálně půl metru dlouho - kupodivu dostávám nějaký malý bezbolestný píchanec a je po všem. Pocit tepla, trocha zamravenčení a jde se na věc. Připadá mi, že mě doktor štípe, a tak hlásím, že ještě cítím. Dozvídám se, že něco cítit budu, ale nesmí to být bolest. Jo takhle, oni mě už řežou…

Párkrát přichází tlak a na větu anestezioložky, která si se mnou povídá, že: „Teď píchli vodu,“ odpovídám: „Já vím, teče mi po ruce“.

A pak to slyším. Ukňournoutí, za kterým nasleduje křik. Je to tady. Přísahala bych, že mám zimnici, kromě vody na ruce mi další, tentokrát slaná máčí tváře.

Šití už nevnímám, moje hlava je otočená doprava. Odtamtud přichází první křik a následně pediatr, který mi hlásí, že miminko vypadá naprosto zdravé a v pořádku. Teď mi ho dají k rameni a pak odvezou dovyšetřit, zvážit, změřit. To už ho střídá žena s maličkým balíčkém v rukách. Je to moje děvčátko, konečně ONA. Mé štěstí má 2,55 kg, 48 cm a dostává jméno Adina.

Moje krásná Adina, která přišla na svět přesně 5 let a 9 měsíců po svém starším bratrovi a necelých 11 měsíců po narození našeho Matýska, kterého příběh někteří znáte z předchozího deníčku.

 Když opominu tu neskutečnou lásku k té malé žábě, tak jsem nesmírně šťastná při pohledu na svoje chlapy, jak se s láskou ujali svých rolí. I oni čekali na Adinu stejně jako já a i na nich vidím, že ji milují.

Nebudu psát, že je to „hapyend“, protože už to end by nedávalo smysl, a protože události posledního roku ani tahle dokonalá žabka smazat nedokáže. Ale přinesla k nám obrovský kus štěstí. :hearts::hearts::hearts:

Adina nám do života přinesla velký kus slunce a spolu s bráškou mi snad prosvítí každý nový, i když mnohdy náročný den. :hearts:

Děkuji za přečtení deníčku.

Čti celý článek
frndafrrr
25. srp 2016 Čtené 1998x

Manžel zamčený v koupelně skrývajíc se před pětiletým teroristou houpajícím se na klice, zoufalá matka na konci sedmého měsíce čůrající v rohu zahrady, i tak může vypadat den úplně obyčejné rodiny…

Prázdniny, období neskutečné krásné! Ještě teď si vzpomenu na ten blahý pocit, když jsem odpočítávala poslední dny do konce školního roku. Málokdo vám ovšem na rovinu řekne, že tohle nadšení z prázdnin povětšinou opadne potom, co vás první po rodičovské dovolené zhýčkají a rozmazlí servisem školy či školy, aby vás následně předhodili vašim ratolestem zpátky napospas.

První měsíc prázdnin je vždy krásný. Děti spokojené doma, čekající na ranní pohádku, matky rozněžnělé, jak dlouhý kakaový ranní rituál můžou těm svým roztomilostem poskytnout oproti běžnému rannímu stresu alá „Ale jez ti říkám, nebo nám v té školce zavřou!“

Abych se zase neprezentovala jako úplná hyena, nutno podotknout, že i u nás se ještě někde někdy za půlí prázdnin po ránu rozléhala vůně čerstvého pečiva, nebo koláčů a moje vlastní krev se mi zdála jako to nejroztomilejší stvoření pod sluncem.

Konec prázdnin je už ovšem (tedy u nás) už trochu jiný příběh. Ze žánru pohádky se dostáváme až někde ke thrilleru, kdy je dítě značně rozbrnkáno, rozmazleno, rodiče mírně zoufalí.

Trouba v kuchyni nesvítí v 7 ráno jako vánoční stromeček. Místo něžného buzení, zda se může tulit, se naše dítě jen teatrálně a (zcela nelogicky) vydává velmi hlučně nejdelší cestou přes dům (samozřejmě přes naši ložnici) do obýváku, aby si v 5:30 ráno pustilo ČT D,  kde je závěr vysílání, což ho z neznámých důvodů vede k myšlence, že i my bychom si měli vychutnat libý zvuk chrápajících písmenek „Dé“, a obratně zvedá volume na minimálně 40. Aby se vzápětí jejich chrápání pokusil přeřvat výkřikem: „Mám hlad!“

Přísahám, že ještě před měsícem, to bylo minimálně „Prosím, mám hlad!“

Zatímco si přehrávám v hlavě schované pod peřinou, jak dlouho vydrží asi dítě bez jídla, aby ho začaly sžírat křeče žaludku, mění malý diktátor své stanovisko na „Mám žízeň!“

Což mi značně ulehčuje práci a místo dlouhého milého Dobré ráno miláčku, můžu rovnou přejít k frázi. „A jak se to říká Rá..?!“ Přes zkyslý pohled se jeho slovní zásoba rozšiřuje i na slova, které se zjevně celé prázdniny snažil vytěsnit a prosím a děkuji se pod tlakem hladu a sucha v ústech opět derou do popředí.

Potom, co se obdobným stylem překlepe poledne, kdy se dítku věnuje manžel, abych jim mohla poskytnout full servis, který jako každý rok už pravděpodobně zase lituje, že si veškerou dovolenou vyflákal na období, kdy máme doma našeho broučka a až do příštího léta, kdy svůj čin zopakuje, bude remcat, že si vlastně vůbec neodpočinul, se nám rýsuje krásné odpoledne.

Procházka, pomazlení, 3 minuty stavění sevy, abychom mohli vzápětí 15 minut sbírat součástky rozkutálené pomalu po celém domě. Svačinka a následující pokus chlapa urvat si kus svobody pro sebe, protože je táák strašně zpocený a potřebuje si napustit vanu. Zdvihnuté obočí mláděte chtíc otci zpříjemnit lázeň dlouhým vyprávěním, případně mu zajistit společnost v podobě veškeré 3-30 centimetrové veteše nacházející se někde v bednách s hračkami, se ovšem rázem mění na dvě rovnoběžky nad zúženýma očima, když zatímco loví zmiňovanou veteš, slyší ve dveřích koupelny zarachotit klíč.

Z malého tatínkova kumpána se rázem stává nemilosrdný práskač a já se dozvídám o veškerých ohavných činech, které můj choť spáchal, kam sahá paměť našeho syna. Od samotného zamčení se v koupelně, přes odmítnutí mu koupit melounové žvýkačky, po to, že se domlouval se strejdou na pivo.

Mé pokyvování hlavou s úsměvem od ucha k uchu nad lamentováním toho lumpa přeruší nutná potřeba čůrat a začíná vnitřní boj sobeckosti, ženy v 7. měsíci s močákem o velikosti vlašského ořechu a charakterním přístupem dopřát chlapovi o jeho dovolené aspoň nerušenou vanu. Zcela blbě se rozhodnu pro druhou variantu a už se nenápadně rozhlížím po zahradě, odhodlaná najít si co nejdůstojnější rožek, aby se nade mou vzápětí mohl tyčit mladej a pohoršeně řvát: „Mamí, ty tu čůráš?“

Pokud o mém ohavném činu sousedé doteď nevěděli díky vhodnému výběru místa, už to bezpečně ví i „obsousedé“.

„Ano Ra..,protože se tatínek v koupelně koupe,“ šeptám a trochu se pohoupnu v kolenech ve snaze okapat, abych mohla zdrhnout z místa činu, „A teď jdi na chvilku na písek, uvařím si kafe a za pět minut přijdu za tebou!“

Potom, co proběhne krátká potoaletní hygiena ve dřezu, dobublá voda na moje (ne)chutné bezkofeinové kafe, vyhrabu dobře ukrytý zbytek sušenek se nejistě podívám na hodiny - SEDM! Sedm zlověstných minut ticha!

Nejistým krokem se vydávám na zahradu. Na skráních se mi samovolně rýsuje úsměv, leč se snažím o velmi vážný obličej.

„Polož ty nůžky!“

Bačež zcela bez námitek opravdu padají k zemi asi dvoukilové zahradní nůžky, aby dělali společnost odstřihlým větvičkám thůjí.

Dnes jsem si užila sedm minut ticha! Sice se teď pár let na zahradě nevyčůrám, protože přes naše tůje uvidí i z vedleší ulice, ale optimisticky musím ocenit to, že se ten náš zahradník nezmrzačil ani nezapíchl. Kdo by se jinak zrovna teď snažil zvednout chlapa i s postelí heverem?!  

A příští léto bude ještě krásnější - přibude rošťanda! :hearts: Mezitím si ale teď, v rámci zachování psychického zdraví, dáme zase chvíli pauzu v podobě školkovní docházky! 

P. S.
Kdyby chtěl někdo zatěžovat sociálku - adresu předám ve zprávách. Dnes jsem se konečně přemohla vytřít kocoury prachu ve všech rozích naší nesterilní domácnosti, tak ať se mám komu pochlubit! 

Krásný zbytek prázdnin!

Čti celý článek
frndafrrr
31. bře 2016 Čtené 3412x

O tom, jak mi ulétlo půl srdce do nebe… Matýsek byl náš druhý chlapeček. I když jsem si ze začátku přála k našemu Radečkovi sestřičku, nikdy nezapomenu na ten spontánní úsměv, co mi hrál na rtech, když mi můj gynekolog oznámil, že to bude druhý kluk. Žádné zklamání, které jsem čekala, naopak.

Těhotenství bylo naprosto bezproblémové, ale kvůli těžké fyzické práci jsem musela ve 2. trimestru nastoupit do pracovní neschopnosti. Ač mi práce chyběla, snažila jsem se doma zabavit a nachystat Matýskovi vše, co by jen mohl potřebovat.

Přece jen, když jsem byla těhotná s Ráďou, byla jsem mladá, kamarádky okolo děti neměly, a tak jsem nic moc neřešila, kočárek byl z bazaru, výbavička poděděná, jen to nejnutnější. O šátcích na nošení a monitorech dechu jsem neměla ani ponětí. Tentokrát to mělo být perfektní.

27. 11. 2015, datum, kdy se mi zhroutil svět. Bavila jsem se prďolením s maminami s prosincovým termínem, jako já, dělala legrácky. Bylo kolem 21:30, loučila jsme se s manželem, který odjížděl na noční, a protože jsem dostala antibiotika kvůli zánětu průdušek a podezření na zápal plic, ležela jsem na gauči s peřinou a čajem. Prvorozený syn byl u babičky.

Byl to 37+0 tt, poslíčky jsem měla už nějakou dobu a manželovi při loučení řekla, ať si nechá zapnutý telefon, kdyby něco, cítím posly… Odjel..

Šoupla jsme si do uší MP3, potrsávala jednou nohou pod peřinou a rozverně si psala se sestrou, která se při studiu nastěhovala k nám do volného podkroví, že když ona je u přítele, manžel na noční a Radeček u babičky, určitě to přijde a budu rodit.

V tu ránu slyším „lup“ a cítím teplo. Znala jsem ten pocit z prvního těhu, a tak jsem se ani nekoukla a jen dopsala sestře: „A je to tady, praskla mi voda.“

Odpověď byla rychlá: „Si děláš srandu, že?!“

Ale to už jsem vstala, abych se umyla sbalila tašku, zavolala tátu… A najednou koukám, voda se nekoná, je to krev, spousta krve…

Vytáčím 155, dispečerce diktuji týden těhotenství, adresu jméno a že krvácím, po bytě je litr, litr a půl krve a neustává to, i přes mé naléhání, že krev je hustá, rudá mě ujišťuje, že je naředěná plodovou vodou, mám se jít osprchovat, nachystat s tašku, posílá sanitku. Poslouchám, volám manžela a jdu se sprchovat. Krvácení neustává…

Jako první dorazil manžel, chvíli po něm RZP, dlohých 25-26 minut od volání. Kartička pojištěnce, to bylo první, co je zajímalo, louže, stopy krve, ale bez kartičky pojištěnce mě neošetří.

Potom, co ji manžel v tašce našel, mi mohla konečně zdravotnice změřit tlak, to už hlásám, že je vidím rozmazaně, omdlím.

„Dones sedátko,“ říká zdravotnice kolegovi, ale ten jí jen odpovídá, že si paní snad dojde…

Vstávám a vidím tmu, probírám se na lehátku na zemi, pár metrů ode mě na zemi ty louže krve a chroptím na manžela.

„Já umřu, já nebo ten malý, Jarku!“

Kapačka, jedeme. Po hodině a čtvrt od volání se dostávám do nemocnice, kde slyším opět řidiče sanitky: „Paní si ten kousek přejde,“

Vstávám, padám, tma…

Probírám se na lehátku, lékař mi dělá ultrazvuk, vypadá to, že nemůže nic najít.

„Jedeme, není čas upadá do bezvědomí,“ slyším a poslední, na co se zmůžu, je otočit oči k sestře, co veze lůžko u hlavy a z posledních sil se zeptat: „Žije?“

„Snad ano.“

„Já umřu?“

„Snad ne.“

Budí mě až pípání přístrojů všude okolo, zrovna se mi měří tlak. JIPka, dochází mi a volám na sestru. Přichází, zasypávám ji otázkami na miminko. Říká, že přijde doktor. Není to dobré, doktor mi řekne víc.

Po asi půlhodině nekonečného tikání hodin přichází, mrknu na hodiny, jsou podle tmy asi ráno. Od gynekologa se dozvídám, že jsem měla abrubci placenty. Malého se podařilo dostat ven 12 minut od příjezdu, ale už nejevil známky života, po 30 minutách resuscitace jej převezli do jiné nemocnice na novorozeneckou JIP. Víc mi poví pediatr, který jej resuscitoval ráno.

Pláču, pláču, pláču dlouhé 4 hodiny, než přichází pediatr. Dovídám se tu hroznou pravdu. Nikdo neví, jak dlouho byl Matýsek bez kyslíku, podle PH pupečníku 10-15 minut, během převozu měl záchvaty křečí.

Nyní je v Olomouci na novorozenecké JIP, kde ho na 72 hodin, chladí na 33 stupňů Celsia, aby se podařilo zachránit co nejvíce mozkových buněk, ale podle něj je nejpravděpodob­nější, že malý brzo zemře a pokud ne, bude velmi vážně postižený. Prý si myslí, že 3. ze 4. stupňů…

Chci do Olomouce! Chci za svým chlapečkem. Prý nemůžu, nemůžu odejít z JIP, téměř jsem vykrvácela, jsem po akutním císaři… Konečně přichází manžel, jede do Olomouce za naším chlapečkem. Vrací se s informacemi, že nic neví. Neví, dokud ho neproberou za 3 dny, neví, dokud nebude magnetická rezonance, neví, dokud… Šílím.

Po 2 dnech jsem konečně schopná odejít na negativní reverz a sedím v autě, jedu za svým chlapečkem. Leží tam na všech těch hadičkách, tak krásný, jako by spal… Tak malinký, tak nepodobný bráškovi, tentokrát celý tatínek, leží a já se dívám na ty přístroje a papír na inkubátoru, kde je napsáno Matěj, váha, míry… Je to můj Matýsek… V noci začne oteplování Matýska a pak můžou dělat další testy.

Další den mi zvoní telefon a já mám šílenou hrůzu jej zvednout, ale zvedám JIP. S hrůzou čekám, co přijde, ale pan doktor se jen ptá, zda můžeme přijet podepsat souhlas s magnetickou rezonancí.

Ještě ten den stojím, hladím si Matýska těmi okýnky v inkubátoru a věřím, že se pletou, že bude vše dobré a Matýsek bude mít třeba jen nějaké středně těžké, nebo lehké postižení, že si ho vezmu domů.

Ovšem naději smetou ze stolu hned další den výsledky rezonance. Matýsek se prý nikdy neprobere, jeho mozeček je odumřelý moc, vždycky bude jen spinkat na těch hadičkách. Proč? Proč ho nenechali umřít, když se narodil, když už byl mrtvoučký? Jak dlouho? Jak dlouho bude takhle někde ležet? Dny, týdny, měsíce, možná roky, tak zní odpověď. Hroutím se…

Ten den dělám nejtěžší rozhodnutí ve svém životě. Chci si Matýska pochovat, chci, aby mi ho vytáhli. Dobře vím, že jsme oba nachlazení, že na něj budeme chrchlat bacily, ale vím, že takhle nemůže ležet léta…

A tak jsem dostala svého krásného chlapečka do náručí, chovala ho, plakala a prosila, ať to vzdá a jde do nebíčka, kde se o něho postará babička Máňa, nejhodnější ženská na světě.

„Já se teď musím postarat o brášku, Matýsečku, ale pak budeme spolu,“ šeptám mu.

A Matýsek mě vyslyšel. Hned druhý den ráno, volají, že můj malinký dostal infekci a nejspíš během dne umře. Můžeme se přijet rozloučit, nemusíme, prý nás nebudou soudit.
Oblékám se a vyjíždíme, jsem odhodlaná prosedět i dva dny s Matějíčkem v náručí, dokud neodejde.

Nedokážu popsat, jaký je držet vlastní dítě v náručí a čekat, až umře, to nejde a nikomu nepřeju to zažít. Seděli jsme tam s manželem, s chlapečkem na rukách, plakali a já musela čůrat, musela… Předala jsem ho manželovi, který ho původně chovat nechtěl, jako by nemohl, a šla.

Když jsem se vrátila, jedním krátkým pohledem na přístroje mi bylo jasné, že se to blíží. Jako by čekal až na to, až si ho pochová i tatínek. Vzala jsem si chlapečka zpět a poslala manžela na záchod, na kafe, najíst se…

Líbala jsem svoje miminečko a cítila, jak z něho vyprchá život. Najednou jsem cítila, jak srdíčko dotlouklo, přístroj pořád nadzvedal prsíčka, jak za něj dýchal, ale to malé srdíčko už mně jemně neťukalo do ruky.

Sestřičky mu ještě vytáhly všechny ty hadičky a já svého chlapečka mohla pomazlit bez nich. Pan primář, který byl moc hodný, udělal malému křížek na čelíčku a pohladil mě.

Sedl si k nám, byla jsem moc ráda, že nejsem úplně sama, ale když jsem pak viděla za skleněnými dveřmi, jak jde manžel, musela jsem se svého chlapečka naposledy vzdát, dát tělíčko sestřičkám a jít manželovi naproti, než dojde a uvidí ho mrtvoučkého ještě on…

A tak odešlo 3.12.2015 půl mého srdce, ta druhá půlka bude mít co nevidět 5 let a každý večer se mnou usíná. Člověk nikdy nezapomene, nikdy už podle mně nemůže být stejný jako dřív, ale musí jít dál… To, že nás Matýsek opustil tak brz bylo naše štěstí v neštěstí, protože se už nemusí nikde trápit bez vyhlídek na štastný konec…

Doufám, že mi ještě Matýsek pošle bratříčka nebo sestřičku, protože i když mi ho nikdy nikdo nenahradí, potřebuju pomazlit malý uzlíček, potřebuju miminko, které bude potřebovat mě. Matýsek, ten nás už jen hlídá z nebíčka…

Už je to pár měsíců, co jsem  sepisovala tenhle deníček , pod srdcem mi znovu roste nový život  a já tentokrát doufám, že ho miminku dokážu dát.

Čti celý článek