Vždy jsem chtěla děti. Nikdy by mě nenapadlo, že bych je mít neměla nebo nechtěla. Po svatbě jsme s manžele usoudili, že už je čas. Po zamklém těhu to hodně bolelo a já chtěla mimi ještě dřív než předtím. A ono přišlo. Má dva měsíce a já mám někdy chuť skočit z okna. Proč? Protože lehce naivně čekáte následující: 

krásné voňavé miminko - nevoní, buď je pokaděné nebo poblinkané - obojí prostě nevoní a je osypané, takže ani není krásné

které se na vás začne po šestinedělí krásně usmívat - má skoro 9 týdnů a vyloudili jsme tak 3 úsměvy - dva z toho nebyly na mě ani na manžela

a bude s váma spinkat v posteli a vy se k němu budete tulit - ne, protože buď je zrovna po jídle a poblilo by vám celou postel včetně vás nebo řve příp. tlačí a řve nebo lepší kombinace je, že tlačí, řve a z toho se poblije

a budete prožívat radostné spojení miminka a maminky při kojení - nebudete, protože už z porodnice šupajdíte s příkrmem v podobě flašky a po šestinedělí jste na ní už úplně

budete mu ukazovat hračky a společně si hrát - ne, víc než hračky a cokoliv kolem ho zajímá rozsvícené světlo a vy využijete této zářné chvíle čuměmí "do blba", abyste si rychle zašli na záchod a alespoň převlekli ty kalhoty od pyžama.