Víte, že mít pejska je i velká výhoda? Nacvičili jsme si s manželem výchovu dítěte. Sice je to vlastně slabý odvar od výchovy dvounohého dítěte, ale je fakt, že když už bylo něčeho moc, tak jsem ji mohla nechat doma samotnou a jít třeba s kamoškou na kafe.

Jen pro ty, co mají rádi pejsky a ostatní zvířátka 😊

Jsem mámou dvou úžasných dětí, ale byla jsem mámou i úžasné Bekynky francouzského buldočka. S manželem jsme si ji pořídili po roce vztahu. Vždycky jsem tvrdila, že je to mé prvorozené miminko a tvrdím to už i jako zkušená máma dvou dětí.

Byla úžasná, hravá, mazlivá a samozřejmě i na zabití (jako každé jiné dítě). Bohužel byla, protože nám před rokem zemřela a stále mi moc chybí. Ale teď k tomu hezčímu...

Víte, že mít pejska je i velká výhoda? Nacvičili jsme si s manželem výchovu dítěte. Sice je to vlastně slabý odvar od výchovy dvounohého dítěte, ale je fakt, že když už bylo něčeho moc, tak jsem ji mohla nechat doma samotnou a jít třeba s kamoškou na kafe. 

Milovala jsem chvíle, kdy mi byla zima a ona se tak věrně tulila a zahřívala mě (jasně, chlapa to ze začátku taky chvilku bavilo, ale co si budeme povídat, stejně mu to dlouho nevydrželo).

Porod, stále velké téma, stále je to něco silného ve mně, něco nad čím dokola přemýšlím. Bylo to bolestivé a přece krásné. Už dvakrát jsem to zažila, ale víc porodů neplánuji. 

U prvního porodu to bylo velké očekávání, nechtěla jsem vědět rizika, problémy a tak.  Vlastně jsem nestihla jít ani na předporodní kurz, nějak moc práce a taky jsem to nechala až na poslední chvíli. V den předporodního kurzu jsem musela s vysokým tlakem do nemocnice a z té už jsem se vrátila ve dvou kusech.

Pokaždé, když jsem byla na poslechu miminka, tak jsem měla velké nutkání pokukovat po porodních asistentkách, tak nějak jsem si vybírala, kterou bych chtěla mít u porodu. Při hospitalizaci, jednoho večera, tam byla jedna hodně sympatická porodní asistentka zhruba stejně stará jako já, moc se mi líbila a byla jsem z ní nadšená.... Přesně takovou asistentku chci. No nic, nechám to osudu.....

Jenže ten celý den už mě pobolívalo břicho, byla jsem nervózní z hospitalizace, tak jsem to neřešila, jenže "ten" večer už to bylo šílený, sestřička na oddělení poprosila doktorku o vyšetření a najednou mi oznámila, že rodím. Zavolala jsem manžela, ať se vrátí zpět do nemocnice i s taškou, kterou mám doma nachystanou.

Najednou jsem si uvědomila, že budu mít u sebe i tu porodní asistentku, co s mi tak moc líbila.....byla úžasná, moc mi pomohla, perfektně mi vysvětlila dýchání a tak.... Jsem ráda, že viděla mého syna jako první ( pak byl manžel a pak teda už i já 😃). 

Malému se ven moc nechtělo, dal mi hodně zabrat, ale prý na prvorodičku celkem dobrý. Celé šestinedělí jsem si nemohla sednout, ale v jiné poloze mi kojení moc nešlo, tak i pár slziček ukáplo, ale stálo to za to, bohužel jsem dlouho nekojila.

Zjištění, že jsem těhotná, když je mému synovi 8 měsíců, byl opravdu velký šok.

Už pár dní jsem si říkala, že je mi po ránu "nějak divně", ale přidávala jsem to těm děsným vedrům v létě a šílenému týdnu, co jsem zažívala. Celý týden jsme se s manželem nenudili, řešili jsme dovolenou a museli jsme na rychlo řešit nové auto, a aby toho nebylo málo, tak už i "nové" dítě. 

Hlavou se mi honilo tolik myšlenek, hlavně jestli to všechno zvládnu a jaký to bude, ale moc jsem se těšila na druhé miminko. Tak teda honem k lékaři ať mi tedy potvrdí, že je vše v pořádku. Naštěstí bylo a tak začala etapa "oznamování"....

No moc se mi do toho nechtělo, pač mi bylo jasné, jaké budou reakce. Vždy jsem si připadala jak kdyby mi nebylo ještě ani 18 let, prostě jako "nezodpovědná puberťačka" a přitom mi je už 30 :-/ Do teď jsem si nezvykla na reakce lidí, když jim řeknu jak mám děti věkově od sebe (jelikož si malá pospíšila o měsíc dřív, tak mám děti od sebe 15 měsíců). Já tvrdím, že si to příroda zařídila vtipně sama, protože jsme si dávali pozor, jen jsme už pomaloučku řešili, kdy bude ta "vhodná doba" pro druhé dítě. Navíc jsem děti chtěla max do 2 let od sebe.

Těhotenství probíhalo dobře, vždy se našel někdo, kdo mi syna pohlídal, když jsem šla na vyšetření. Na každém ultrazvuku nám byla potvrzena holčička. Mě to bylo jedno jestli holčička nebo chlapeček, mažel chtěl o chlup víc kluka, a já si jen nedokázala představit, že budu muset navlékat holčičku do růžových oblečků. Ale moc jsme se těšili.

Tak už to přišlo, dcerka se narodila a já jsem nejšťastnější máma pod sluncem. Měla jsem obrovský strach, že to nebudu všechno zvládat, ale malá už bude mít 4 měsíce a já to nějak zvládám. Syn je úžasný, na to že je to divoch, tak se mi snaží pomáhat. Já tvrdím, že cítí, že sestřička bude komplic na lumpárny. 😃 Učíme ho, aby malou pusinkoval, cpe ji dudlík nebo lahvičku s mlíčkem, kouše ji do nožičky, párkrát ji už zalehl. No zatím to přežívá, nemá to holka jednoduchý.