Jak jsem rodila Toníka

Na porod svého miminka jsem se moc těšila. Snad už od prvního dne těhu. Občas se ke mně dostala hláška typu: „Rodily jiný, však i ty to přežiješ.“  „Neboj, to zvládneš, já jsme to taky zvládla.“ Jenže já se nebála, já se na to těšila. Chtěla jsem si prožít přirozený porod v celé své kráse. A tak když přišel den D, já se vzbudila a nedoběhla na záchod, zalil mě božský pocit, tak už je to tady! Plodová voda průběžně odtékala celé dopoledne, ale kontrakce nikde a protože jsem cítila pohyby, zůstávala jsem v klidu domova. Chvíli jsem odpočívala, chvíli vařila, prostě co mě zrovna spontánně napadlo. Kolem poledne pohyby ustaly, proto jsme se s mým mužem rozhodli jet na kontrolu do porodnice. V hlavě mi rezonovala rada od jedné PA: „Až tam přijedeš, tak jim neříkej, že ti ta plodová voda odtekla už ráno, nechali by si tě tam…“ Já lhát nechtěla, ale něco mi říkalo, že bude lepší jim neříkat pravdu. Přijala mě milá paní doktorka, potvrdila mi, že porod už začal a že je miminko v pořádku. A protože kontrakce se stále nedostavovaly, chtěla jsem jít zpět domů. S podepsáním reverzu neměla žádný problém. S úsměvem jsme se rozloučily a já nabyla dojmu, že olomoucká porodnice je skvělý místo k porodu mého miminka.

Doma bylo moc příjemně, pustila jsem si svého oblíbeného Bena Caplana a byla v klidu. Můj muž naopak začal být trochu nervózní, tak jsem ho poslala do hospody. Vlastně jsem chtěla být sama. Já, moje rodící tělo a moje miminko. První kontrakce se dostavila až kolem 17.00. „Aha, tak konečně…“ Z první kontrakce jsem byla fakt nadšená. A vlastně i z těch dalších, silnějších a častějších. Pohupovala jsem se v rytmu hudby a užívala si každou minutu. Večer přišel můj muž a koukal na mou proměnu. Díky bohu důvěřoval mému instinktu a nenutil mě jet dříve do porodnice. Nicméně o půlnoci jsem už ztrácela pojem o čase a kontrakce přicházely po třech minutách. Rozum zavelel: jede se! A protože jsem neměla špatnou zkušenost z poslední návštěvy porodnice, vyjeli jsme. Auto jsme zaparkovali o ulici dál, chtěla jsem se ještě projít a nadýchat čerstvého vzduchu.

Na vrátnici nás v poklidu nahlásili a poslali nás do druhého patra. Tam jsme čekali na chodbičce, ani nevím jak dlouho, pojem o čase už jsem neměla, při každé kontrakci jsem se uzavřela do sebe a prodýchávala. Bylo nám sděleno, že žádná PA zatím není k dispozici, všechny jsou u rodících žen. To mi vůbec nevadilo, byla jsem ráda, že se můžu věnovat sobě a svému „na svět přicházejícímu“ miminku. Po čase si nás všimla paní, co tam stírala podlahu. To už jsem funěla jako lokomotiva. Sundala si rukavice, odemčela přijímací místnost a řekla: „Lehněte si, já vás vyšetřím.“ Bylo mi to divné, ale pomyslela jsem si, že tahle PA nám byla asi nakonec přidělena. Druhá její věta mi v hlavě rezonuje do teď: „A to je váš první porod?“ Po mém přitakání udělala několik krouživých pohybů, které spustili velké krvácení. A protože mi najížděla další kontrakce, nezmohla jsem se ani na jedno slovo. Ale v hlavě jsem si uvědomila: „Ty vole, to byl Hamilton!“ … Chtělo se mi brečet, kdo ji to sakra dovolil! Po další kontrakci jsem se jí šla zeptat, co mi to udělala, vždyť krvácím jak podříznutý prase?? „To se u nás tak dělá.“ Po této větě jsem tuto PA už neviděla. Přišla jiná PA s mými papíry, byla nepřátelská a unavená už od prvního pohledu: „A co tady vlastně chcete, vždyť jste podepsala reverz… a to vás jako pustili, jo?“ Po „nutných“ vyšetřeních a vstupních informacích nás dovedli na box, kde mi bylo sděleno, že je potřeba hlídat ozvy. PA po mě chtěla, abych ležela 20 minut nehnutě na lehátku! Což samozřejmě nešlo vydržet ani minutu, ale ona po těch 20 minutách přišla a sdělila nám, že si mám znova lehnout, protože měření bylo neměřitelné… Vykašlala jsem se na to a snažila se myslet jen na sebe a své miminko. „Teď musíš být silná!“ O mém porodním plánu se se mnou nikdo nebavil. Spíš jsem cítila, že moje porodní přání jsou jim na obtíž. Ošetřující lékař, který mě přebíral do péče, se dožadoval dalšího vaginálního vyšetření, což jsem odmítla, s tím, že mě již ta první PA vyšetřovala… Mezi tím, co jsem si odfuněla další kontrakci, jsem se dozvěděla, že ta první PA nebyla kompetentní k mému vyšetření a že za mě nezodpovídá. Cítila jsem se mizerně. S příchodem do porodnice to krásné porodní nadšení ze mě pomalu opadávalo. Ale pořád jsem tu já a moje miminko, nesmím se dát! „Ne nechci žádnou medikaci.“ „Chci si svůj porod prožít!“ Pro moje rozhodnutí pochopení v porodnici nikdo neměl. Když jsem rodila Toníka, kolem postele se shromáždilo spoustu lidí. Většina z nich na mě působila otráveně a naštvaně. Bohužel jsem si jich stihla všimnout, když mi stahy zeslábly. „A proč jste paní nedali oxytocin?“ Jedno z mých přání bylo, aby nestříhali pupeční šňůru. Nikdo mi nic nevysvětlil a Toníka mi podali už s přestřiženou šňůrou. Nechtěla jsem ho vážit, ani měřit, přesto byla váha a délka miminka uvedena na kartě. A protože jsem měla nakonec přirostlou placentu, s tímto personálem jsem strávila další chvilky. Dozvěděla jsem se: „Kdybyste byla doma, tak umřete.“ „Já si myslím, že paní s sebou tak škube, protože se jí nelíbí, co tady s ní děláme.“ Můj muž byl moc statečný. Svíral naše miminko vedle v pokoji, vůbec netušil, co se děje a jak na tom jsem. Nikdo s ním o tom nemluvil. Po zákroku se vyměnili směny a já nevěřila vlastním očím a uším, když se mi nová PA představila jménem a že si četla můj porodní plán. Přiložila mi Toníka na břicho a spolu jsme koukaly na to, jak se dostává k prsu. Ucítila jsem úlevu, zase bylo všechno v pořádku. …

Po té jsem dostala 2 plazmy, 4 dávky krve a několik léků na ředění krve, prostě na kapačkách jsem strávila další 2 dny. Toníček mi to všechno vynahrazoval. I ten pobyt na šestinedělí, kde jsem se opět setkala s nepochopením, neodborností a psychickým vydíráním.