Rozhovor dvou miminek v bříšku

- Věříš v život po porodu?

–       Určitě, něco po porodu musí být. Možná jsme tu hlavně proto, abychom se připravili na to, co bude pak.

- Blbost, žádný život po porodu není. Jak by vůbec mohl vypadat?

–       To přesně nevím, ale určitě tam bude víc světla než tady. Třeba budeme běhat po svých a jíst pusou.

- No to je přece nesmysl! Běhat se nedá, a jíst pusou, to je úplně směšné! Živí nás přece pupeční šňůra. Něco ti řeknu, život po porodu je vyloučený - pupeční šňůra je už teď moc krátká.

–       Ba ne, určitě něco bude. Jen asi bude všechno trochu jinak, než jsme zvyklí. Tunel, na jeho konci světlo...

- Ale nikdo se přece odtamtud po porodu nevrátil. Porodem prostě život končí - a vůbec, život není než velká stísněnost v temnotě.

–       No, já přesně nevím, jak to tam bude po porodu vypadat, ale každopádně uvidíme mámu a ta se o nás postará.

- Mámu? Ty věříš na mámu? A kde má podle tebe být?

–       No přece všude kolem nás! V ní a díky ní žijeme. Bez ní bychom nebyli.

- Tomu nevěřím. Žádnou mámu jsme nikdy neviděli, takže je jasné, že žádná není.

–       Ale někdy, když se ztišíme, můžeme ji zaslechnout, jak k nám promlouvá. Víš, já si myslím, že opravdový život nás čeká až potom...