Než rozepíšu své pocity a zkušenosti s nákupy z damejidlo.cz, ráda bych poděkovala týmu Modrého koníka, který nám dal tu možnost se testování zúčastnit. A doufám, že i přes víceméně negativní recenzi nás třeba ještě někdy do dalšího testování vybere. 😀

To, že má Dáme jídlo nějakou sekci obchodů, jsem vůbec netušila. Damejidlo.cz jsme vždy vyhledávali, jako takového rychlého pomocníka při dovozu jídla z restaurací, když se nám nechtělo vařit. Proto jsem byla ráda, že ho můžeme otestovat i z jeho další stránky, dovozu potravin.

Pro testování jsem obdržela dva vouchery. Jeden voucher v hodnotě 500 Kč pro nákup v daném obchodě Dáme market, druhý voucher v té samé hodnotě pro nákup v obchodě dle vlastního výběru. Testovanou oblastí pro dovoz byla v našem případě Praha 15 - MČ Petrovice. 

Prvním zklamáním po zadání adresy pro dovoz byl celkový výběr obchodů. V převážné většině obchody s alkoholem (asi 7, z toho většina s cenou rozvozu 150 Kč :-O, a to si tedy ten alkohol, za mě, mohou strčit víte kam 😀). Dále pak byly v nabídce květiny, předražené dárkové zboží, tabákové výrobky a potraviny z Žabky a z Tesca. Takže, na základě tohoto zjištění, jsem se v obou případech rozhodla uplatnit voucher v zadaném obchodě Dáme market.

Nakupování probíhalo následovně: 

Během vkládání položek do košíku jsem musela stránky několikrát opustit a po čase se opět vrátit a pokračovat v nakupování. Bylo to nejspíš tím, že se obchod přepínal do režimu obchodů momentálně zavřených nebo dočasně nedostupných. Nebo jestli jim nějak padal systém, netuším. V každém případě za nevýhodu považuji to, že jsem nemohla pokračovat v nákupu dál, ale musela jsem čekat až obchod zase naskočí, a pak teprve vkládat další věci do košíku. Jediné plus bylo tedy alespoň to, že mi už přidané zboží v košíku po tu dobu zůstalo. Ale o rychlý nákup do 30 minut se v mém případě rozhodně jednat nemohlo. 

Když mi do interní pošty na Modrém koníku přišla informativní zpráva o testování produktů LOVI, neváhala jsem ani minutu a sepsala do komentáře pod článek svou odpověď na testovací otázku. Ani ve snu by mě nenapadlo, že z tolika odpovědí vybere tým Modrého koníka právě tu moji. Tímto tedy celému týmu MK s Kristýnkou děkujeme za naše první a doufám, že ne poslední testování 🙂

Testovací balíček, který k nám domů dorazil obsahoval láhev z kolekce Botanic o objemu 240 ml a dva dudlíky určené pro miminka od 3 do 6 měsíců.

První dojmy...

Po otevření testovacího balíčku obsahujícím produkty LOVI jsem byla malinko zklamaná jeho obsahem, protože jsme s Kristýnkou neobdržely sadu dudlíků určenou pro holčičky, ale pro chlapečky. Mimochodem předem musím uznat, že holčičí verze dle mého názoru vypadala o poznání přijatelněji než ta klučičí.

V odpovědi na testovací otázku: Dle čeho vybíráte dudlíky pro vaše miminko? jsem uvedla, že dudlíky vybírám zejména podle jejich vzhledu a barvy. Testované dudlíky bych si proto já osobně nikdy v obchodě nevybrala. Jednoduše jsem tuto sadu z kolekce Botanic asi úplně nepochopila. V podstatě první co mě napadalo bylo: Proč zrovna vážka? To někdo myslí opravdu vážně? Co to má s dětmi co společného? Nenašlo by se třeba nějaké vhodnější zvířátko?

Pochlubila jsem se s dudlíky i doma (manžel, sestra, rodiče, tchýně, budoucí švagr), ale ani ostatním se dudlíky nelíbily. Tak jsem si řekla, že asi nejsem úplně divná. Ale jak se říká, sto lidí, sto chutí. My s malou zůstaneme raději u růžového provedení LOVI s ovečkou z kolekce Night and Day, která mi přijde pro tak malé miminko rozhodně víc dětská (jednoduše malovaný obrázek) a hezká barva. Ale možná pro nějakého zoologa, botanika je nová kolekce primá nápadem 😉

          Dne 8.12.2018 před půl 2 ráno (přesně 5 dní po termínu porodu) jsem se probudila. Manžel hned v pohotovosti se mě ptá, jak mi je, protože mě večer předtím pobolívalo břicho. Říkám mu, že dobře. Asi tak po minutě najednou cítím mokro. Zvednu se a skutečně, odtéká mi plodovka. Říkám to manželovi a utíkám s vložkou na záchod. Voda stále postupně odchází. Říkám manželovi, aby se oblékl, že vyjedeme do porodnice raději dřív než začnou kontrakce. Měla jsem upřímnou radost, dle porodní asistentky z porodních kurzů se prý tak do hodiny od praskutí vody dostavují kontrakce. Takže jsem si říkala, lepší bude už být s kontrakcemi v porodnici, kdyby to náhodou šlo nějak rychleji. Ještě jsme cestou k autu zavolali oběma rodičům, aby mohly začít maminky panikařit 🙂 Cestou jsme odvezli našeho pejska na hlídání k tchánovcům, ti mi přišli oba k autu popřát hodně štěstí k porodu a já v pohodě bez kontrakcí jela s manželem do porodnice.

          Nějak kolem půl 3 ráno jsme dorazili do porodnice. Šla jsem na příjem, kde jsem strávila celkem asi hodinu. Asistent mi skouknul vložku, že se opravdu jedná o plodovou vodu, natočil mi monitor (na něm se nic zvláštního nedělo), pak se mnou společně s doktorkou sepsali příjem. Doktorka mě ještě zkontrolovala na křesle, ale malá byla stále docela vysoko, takže mě odvedli na pokoj na rizikové oddělení, kde jsem měla počkat až do porodu. To bylo kolem půl 4 ráno. Tam se mnou už manžel ale nemohl, takže se jel k rodičům vyspat, aby v případě potřeby mohl být rychleji u mě.

          Dali mě na pokoj k paní, která parádně chrápala, takže usnout se mi opravdu tu noc nepodařilo. Hlavně jsem pořád čekala na ty kontrakce, které ne a ne přijít (příště do porodnice tak chvátat nebudu 🙂 . Do toho mi stále odtékala ta plodovka, takže jsem každou chvílí lítala na WC měnit vložku. Kolem půl 6 ráno už to v porodnici začalo žít. Odběry krve, meření tlaku, točení monitorů, uklízení pokojů, rozdávání snídaní...Měla jsem pocit, že si vlastně ani odpočinout nemůžu, že je náš pokoj jako průchoďák. Monitory nám sestřičky točily opravdu každou chvíli. Naštěstí jsem ležela tak dobře, že mě mohly natočit přímo na pokoji a nemusela jsem z pokoje odcházet. Kolem 9.hodiny ráno přišla doktorka s informací, že vyčkáme 24 hodin a pokud se porod nerozběhne sám, tak by se začalo vyvolávat. Kolem 10.hodiny ráno dorazily první silnější rádoby kontrakace s intervalem cca 10 minut. PA mě vzala na kontrolu na křeslo a to už jsem byla otevřená na 2 prsty. Měla jsem si dát dle rady PA teplou sprchu, jestli kontrakace náhodou nezintenzivní. Ale sprcha nepomohla, naopak, spíš se vše zastavilo. Takže já zklamaná, že se asi jednalo pouze o poslíčky. Kolem 13.hodiny za mnou přijel manžel a byl se mnou na pokoji až do 17.hod. Pak jel zase přespat raději k rodičům. Kolem 19:30 na kontrole žádná změna, stále otevřená na 2 prsty. Dostala jsem do žíly antibiotika kvůli případné infekci po odtoku plodovky. Ve 22 hodin mi točili další monitor. Během něj dorazily dvě pořádné kontrakce, které jsem musela solidně prodýchávat. V otevírání ale nebyl žádný zásadní posun. Na noc mi přišla PA píchnout injekci. Varianty byly následující, buď se po injekci vyspím a nebo se porod rozjede. V mém případě se jednalo o druhou variantu.Na pokoji jsme pak kontrakce rozdýchávaly dvě. Takže když přestala rozdýchávat paní vedle mě, začala jsem zase já. Mezi kontrakcemi nemohla opravdu v klidu odpočívat ani jedna z nás. Kolem 1. hodiny ráno už jsem trpěla solidně. PA mi tedy natočila monitor, provedla kontrolu na křesle a to už jsem byla otevřená asi na 6 prstů. Takže jsem měla zavolat hned manželovi (bylo přesně 1:25 hod.), aby přijel do porodnice a rovnou se ohlásil na porodní sál. Já jsem si mezitím došla na pokoj sbalit tašku, rozloučila jsem se s paní na pokoji (myslím, že byla ráda 🙂  a čekala na zdravotního bratra až pro mě dojede a odveze mě na porodní sál.

Manžel dorazil na porodní sál v 1:45 hod. Takže mu cesta trvala asi 20 minut – BLÁZEN! Ještě že takhle brzy po ránu nejelo moc aut. Ale tak moc chtěl porod stihnout a porodní asistentka se bála, aby to vůbec stihnul, pokud bych se nějak rychle otevírala. V každém případě v pořádku dorazil a já jsem byla hned klidnější. Na porodním sále jsem byla otevřená stále na 6 prstů. Následovalo hodinové prodýchávání kontrakcí. S balonem, na žíněnce, v objetí u manžela, 2x jsem byla i ve sprše. Zhruba po hodině prodýchávání jsem byla otevřená na 9 prstů, takže jsem pomalu mohla začít tlačit. To bylo kolem třetí hodiny ráno. V porodnici byl ten den docela šrumec, takže PA pořád odbíhala a musím říct, že mě to hrozně štvalo. Při kontrakcích jsem totiž už měla tlačit a když jsme v ten čas byli na poodním sále jen my dva s manželem, nebylo to vůbec příjemné. Měla jsem pořád pocit, že mi malá musí každou chvíli vypadnout ven. Tlačila jsem ve stoje v objetí u manžela, na křeslě v leže na zádech, nakonec i v křesle na boku (mimochodem, hrozně nepohodlná záležitost) a porod nepostupoval. Vím, že jsem pak už prosila PA, aby ze mě malou vyndali, jakkoli. Ale to vím, že mi jen řekla, že kleště by neradi použili. Takže jsem trpěla v bolestech dál. Otevřená jsem byla už celá, ale mimčo pořád nechtělo jít ven. Kolem čtvrt na 6 ráno přišla PA s tím, že už to moje trápení trvá dlouho a porod nepostupuje (byla už docela nepříjemná a myslela, že prostě neumím jen správně tlačit. Přitom já tlačila co mi síly stačily (ještě 14 dní po porodu jsem měla červené obě oči od tlačení) a že tedy zavolá doktorku. Doktorka přišla po chvilce s porodní asistentkou, udělala mi UTZ břicha a zjistila, že je malá hlavičkou špatně natočená a že bych ji takhle nevytlačila v životě. Takže jsem trpěla takovou dobu v bolestech a snaha byla marná? Prima ☹ Takže verdikt – provedeme nástřih. Doktorka provedla nástřih a PA mi mezitím pomohla v kontrakci zatlačit na bříško. Na druhé zatlačení byla malá venku. Dodnes si pamatuji tu úlevu. V tu chvíli jsem nemohla být šťastnější! Manžel ještě přestřihl pupeční šňůru, pak dali princeznu na chvilku ke mně a pak ji přenesli na vedlejší pult k ošetření. Do rukou ji dostal pak tatínek už v zavinovačce. Měla na hlavě velké vyboulení, z toho jak jsem tlačila a ona nemohla ven. V dalších dnech se ji tam na temínku udělal větší hematom. Trochu jsem si to po porodu vyčítala, že jsem jí tak ublížila.

           Po porodu jsme čekali až mi vyjde placenta. Už mi i hrozili, že budu muset na sál, protože se placenta stále nechtěla uvolnit. Nakonec asi po 55 minutách po porodu (aneb za 5 minut dvanáct 🙂  přišla kontrakce a já ji konečně vytlačila. Další úleva pro mě. Jupí, nemusím na sál. Pak ale přistoupili k šití. Mě to tak bolelo, že se nemohli dostat dobře tam, kam potřebovali. Zavolali si na mě i posilu, ale pan doktor nakonec usoudil, že takhle by to nešlo a že na ten sál stejně budu muset. Další stres. Bála jsem se hrozně, v životě jsem nebyla pod narkózou. Myslela jsem si, že půjdu hned na řadu, ale nechali mě na sále vystresovat dobrou hodinu. Museli přede mnou vzít na sál jednoho akutního císaře. Takže jsem ležela na tom super pohodlném porodním křesle s nohama nahoře a čekala až mě odvezou na sál k šití. Pak pro mě přijel zdravotní bratr a odvezl mě. Na sále si jen pamatuji, že mi pomohl přesunout se na operační stůl a že kolem mě poskakovala spousta lidí, až mě to děsilo. A pak mi za hlavou něco říkala anestezioložka a nakonec mi dala dýchnout plynu a pak už si nepamatuji nic. Jen to, když mě vezli zpátky na porodní sál za manželem, že jsem mu něco povídala a byla jsem jako přiopilá a prý hrozně vtipná. Bohužel pro mě nebylo místo na šestinedělí, takže jsem musela čekat na porodním sále na tom super pohodlném křesle než se na oddělení šestinedělí uvolní místo. Byla jsem hrozně hladová, nedostala jsem ani snídani a ani oběd, takže pro mě strašné utrpení 😀 Během dne mi pořád kontrolovali tlak a srdeční tep. Ze ztráty krve (dle zprávy ztráta asi 600 ml) jsem dostala tachykardii kolem 150 tepů za minutu. V jedné ruce mi kapala kapačka, z druhé ruky se mi snažili odebrat krev. Protože ale nemám na rukou skoro žádné žíly, tak si na mě musela sestra zavolat anestezioložku, aby mě napíchla ona. Naštěstí jí se to nakonec podařilo. Také jsem měla za úkol během dne vlézt do sprchy. Ke sprše jsem došla v pohodě po svých a jen co jsem vstoupila do sprchy, udělalo se mi mdlo, takže mě vedla PA s manželem zase zpátky na křeslo si lehnout, abych se nezkácela. Jak jsem byla ráda, že se mnou mohl být manžel po celou dobu na porodním sále. Hodně mi jeho přítomnost pomáhala. Z toho nepohodlného porodního křesla, na kterém jsem ležela hnedle 10 hodin, mě hrozně bolely záda. Ze sálu jsem se dostala až kolem 16.hodiny odpoledne, kdy pro mě přijel zdravotní bratr a odvezl mě na vozíčku na pokoj na oddělení šestinedělí. Ten den už jsem návštěvy nepřijímala. Byl se mnou do 17.hodiny manžel, ten pak odjel k rodičům, kde společně s mými rodiči, mojí sestrou a přítelem zapíjeli Kristýnku 🙂 Mně na pokoj malou vozily vždy jen na přiložení k prsu, jinak ji dokrmovaly a hlídaly PA, abych si mohla odpočinout. Ten den jsem tuhle možnost opravdu ocenila.

          10.12. v 9 hodin proběhla vizita. Doktor mi na základě vyššího tepu (kolem 120 trepů/min) a té krevní ztráty doporučil krevní transfúzi. Aby nebylo srdíčko tolik zatěžováno. Souhlasila jsem a kolem půl 11 už mi kapala první kapačka. Kolem 13.hodiny mi pak přinesli ještě jednu. Bohužel při druhé kapačce to nevydržela žíla, takže se mi pomalu začala na ruce dělat boulička a já si říkala, to by tak být asi nemělo. Jenže jsem ležela s tou kapačkou a nemohla se hnout. A zvonek na sestru jsem měla daleko. Spolubydlící z pokoje byla taky akorát někde pryč, takže jsem čekala asi 10 minut než přišla kapačku zkontrolovat sestra a ta samozřejmě hned rychle kapačku zastavila. Vylitá krev mi na ruce udělala modřinu jak hrom. Do té samé žíly ale už sestra dát kapačku znovu nemohla, jiné žíly, které zkusila napíchnout, byly moc slabé, takže popraskaly a tak si na mě opět musela povolat anestezioložku 🙂 Té se nakonec žílu napíchnout podařilo a kapačka mi mohla v pohodě dokapat. Měla jsem tu kapačku tak do třičtvrtě na 3. Pak jsem do sebe rychle naházela studený oběd a pak už za námi dorazily první návštěvy.

Už je to více než 3 roky. 3 dlouhé roky bez jediného pozitivního těhotenského testu. Člověk si pořád klade jen otázku PROČ? PROČ nás osud tak trápí, PROČ zrovna my nemůžeme mít v náručí taky kousek štěstí? 

Je to rok zpět, kdy jsme se s manželem objednali na naši první návštěvu v CAR. Po sériích různých vyšetření se u mě prokázala prolaktinémie, u manžela vyšel horší spermiogram. Na vyšší hodnoty prolaktinu v krvi jsem dostala léky. Ale z důvodu horšího spermiogramu nám bylo doporučeno rovnou IVF. Verdikt: Spermie jsou pomalejší a nemohou se dostat k vajíčku včas. Rozhodli jsme se tedy podstoupit naše 1.IVF. Stimulace hormony pro mě byla strašná. Musela jsem si píchat ještě injekce na ředění krve, protože mi z genetického vyšetření zjistili trombofílii (asi 3x vyšší sklon k žilní trombóze). Při OPU mi pak odebrali 10 vajíček, z nich bylo 8 oplodněno metodou ICSI, ale do konce kultivace přežila jen dvě embrya. Nechala jsem si tedy vložit 1 embryjko a čekala 14 dní na výsledek z krve. To, že to nevyšlo jsem ale zjistila už dřív z těhotenských testů, které jsem si v naději pořídila. Po prvním neúspěšném ET mi byl doporučen KET zamrazeného embrya hned následující měsíc. Dobře tedy, dalších 14 dní čekání a opět výsledek v podobě totálně bílého testu. Na kontrolní krev už jsem do CARu nešla ☹ 

Rozhodli jsme se tedy, že necháme tělo odpočinout od hormonů a budeme se zase snažit přirozeně. Měsíc po měsíci, menstruace za menstruací a výsledek žádný. Ani půlrok nic nezměnil. Po letní dovolené jsem se opět objednala do CAR a budeme zkoušet další pokus IVF. Nyní čekáme ještě na výsledky imunologie, ale už dopředu se obávám, co se zase objeví ☹ Jsem už strašně unavená, já i manžel. Ale bojujeme dál!!!

Aby ale jsme neměli život tak jednoduchý, díky IVF jsem přišla i o práci, kterou jsem měla ráda. Bohužel jsem byla v práci upřímná, řekla pravdu o naší snaze o miminko a to se mi vymstilo. 

Další rána přišla na Vánoce, kdy mi 26.12. v našem baráku zemřel strýček. Údajně mu selhalo srdíčko a spadl ze schodů. Dodnes jsem se s tím psychicky nevyrovnala, ale věřím, že on na nás dohlíží a pošle mi brzy dolů nějakou malou dušičku. Bohužel už začínám věřit teorii, že jeden musí odejít, aby se druhý mohl narodit.

Takže všem, které máte to štěstí, že můžete mít svá miminka, přeju hodně hodně zdraví, protože to je opravdu to nejdůležitější. A nám, které se ZATÍM marně snažíme o náš první uzlíček přeji pevné nervy a hlavně hodně sil do toho boje. Ale my to všechny JEDNOU vybojujeme!!!