Není to s námi snad tak zlé...

Nejsem v tom sama. Sedím doma, venku krásně, opuštěná zahrádka hospůdky naproti mi vyčítavě zírá do okna. Občas nahodím roušku (Sice chvíli trvá, než se rozhodnu, který outfit dnes zvolím.) a vyrazím si do supermarketu za trochou toho sociálního kontaktu. Do přírody nechodím, nechci se mačkat se všemi těmi nezarouškovanými asociály na lesním korzu... 

Díky počítači mohu pracovat z domu, takže se ani ráno do práce nemusím hodit do gala. A protože nemám děti, které by se mi postaraly o zábavu s vymýšlením obědů a vypracováváním domácích úkolů, mám roupy. (Ženy matky, fakt se to dá všechno zvládnout? Má vláda program - wellness pro ženy-matky, až bude všechno za námi?)

Už mám uklizeno, na stole ošatka s domácím chlebem (Nikdy by mě nenapadlo, že stačí jen voda, droždí, sůl a mouka!), Facebook mám prorolovaný už snad pětkrát (Dá se vůbec dojet někam na začátek Facebooku?) a na vtipná videa s písničkami o koronaviru už mě nebaví koukat ( A taky - chudáci sousedi, s některými zpívám a to musí být pro sousedy homeofficaře dost náročné.)

 Začala jsem cvičit, ale co si budeme vykládat, cvičení je fakt namáhavý koníček. Obešla jsem sousedky důchodkyně s nabídkou nákupu, ale všichni mají zásoby, takže ani tady svůj volný čas nezaplním. 

A tak jsem začala chodit šít roušky. Já, nešika, která nepřišije ani knoflík. Nejsem už žádná ranní rosa a doufám, že díky roušce vypadám přece jenom tajemněji a těžko určit věk, zvlášť když ji vytáhnu dostatečně vysoko a spustím přes okraje vlasy, takže jsem doufala, že mezi studentkami a studenty, kteří tuto bohulibou iniciativu organizují, nevypadám  jako perská matrona . Až se potkáme bez roušky, tak se stejně nepoznáme, takže mladí nezjistí, že do jejich středu pronikl zvěd střední generace. Mé  naděje jsou zničeny v okamžiku, kdy zaslechnu jednu krásnou orientální princeznu, jak říká druhé: "Hele, hoď to támhle té paní. Ona tam ty šňůrky navléká docela rychle." Inu, každý je v něčem dobrý... 

A tak sedím, navlékám šňůrky do nejnovějšího modelu, posluchám hovor kolem a vracím se o dvacet let zpátky, kdy jsem s kamošema řešila podobně zásadní existenciální problémy. A je mi pod rouškou dobře. Protože, ačkoliv je mladá generace často pranýřována jako generace nemakačenků, jsou to fajn lidi, kteří se dokáží během pár dní (možná i hodin) zorganizovat, najít prostor, sehnat látky a šicí stroje a od rána do večera stříhat, šít a rozvážet potřebným. 

A nejsou sami. Ve vedlejší místnosti kluci tisknou 3D štíty, paní, která ani pod rouškou neskryje důchodový věk, přivezla pytel plný podomácku spíchnutých roušek, kurýr přivezl zdarma občerstvení - od anonymního dárce (bohužel v jednorázových obalech, ale dnes to jinak nejde...), další pán určitého věku přijíždí a chystá se rozvážet ochranné pomůcky do domovů důchodců a nemocnice.

A já si chvíli dovolím doufat, že bude dobře. Že se umíme o sebe a o ostatní postarat. Že to nějak přežijeme. 

A hluboce smekám a upřímně děkuji vám všem, kteří se staráte o nás.