Poetika jízdy vlakem
Cestujete rády vlakem? Dlouho mi trvalo, než jsem objevila jeho poetiku a překonala obavu, že netrefím tu správnou soupravu a odfrčím do úplně jiné stanice, než jsem původně plánovala. V autobusu toto nebezpečí nehrozí; pokud tedy řidič není taková sviňa a neprodá vám lístek do Prahy, zatímco hodláte vyrazit do Jičína...
Jenže při reorganizaci dopravy zrušil dopravce většinu autobusových linek z velkoměsta do rodného maloměsta a zbyl jen vlak. A odfrčí-li manžel automobilem na nějaké veledůležité víkendové jednání a zatoužím-li po maminčině domácí kuchyni, nezbyde, než překročit komfortní zónu a vyšplhat po strmých schůdcích do vagónu. A co je pro mě horší, i sešplhat. Sestup z vagonu mi připomíná sestup z Ostrého Roháče.
V poslední době si ale vlakojízdy začínám užívat. Před cestou se vybavím zdravými svačinkami (cesta je dlouhá a drobné občerstvení přijde k chuti). Nakrájím okurku, přidám pár cherry rajčátek, červenou papriku a přibalím láhev pramenité vody. Do kabelky uložím učebnici italštiny a nějakého klasika (Kafku nebo tak...) Času na četbu a studium bude spousta...
Při čekání na vlak zásoby obohatím o coffee to go, pár sušenek s palmáčem či nějakou čokoládku za výhodnou cenu a přihodím ženský časopis (nejlépe s dárkem zdarma). První půlhodinu v kupé trávím popíjením kávy, pojídáním sušenek a čtením časopisu Kondice. Další půlhodinu rozjímám nad sfutrovanými prázdnými kaloriemi a vytvářím (inspirována Kondicí) fiktivní jídelníček na příští týden. Jsem-li v kupé sama, výčitky mě doženou i k pokusu vyzkoušet pár balančních asán či jiných prostocviků. Zjistila jsem, že je ve vlaku zábavné poskakovat, nicméně blahodárný účinek pohybu je kompenzován stresem, že budu někým viděna. Navrhnu Českým drahám přidat jeden fitness vůz.
Během cvičení mi většinou vyhládne a dojde i na okurku, rajčátka a papričku. Pokud do kupé přisedne spolucestující, vyrazím na korzo po uličce, elegantně se naaranžuji k okýnku a sleduji malebnou krajinu. Při stání mi většinou vyhládne, takže dojde i na okurku....
Když dočtu časopis, dojím zásoby, zjistím, že jsem se těmito činnostmi poměrně znavila a jediné, co zvládnu, je pozorování ubíhající krajiny nebo pospávání ( prokládané výpravami na toaletu, protože káva, salátová okurka a voda jsou vražednou kombinací...).
Cestou zpátky už ani okurku nebalím. V konkurenci s řízečkem a bábovkou od maminky by stejně neměla šanci;) Jen ten Kafka a italština zůstávají na dně kabelky...
Miluju vlak 😵 leč jezdím krátké trasy okolo hodiny, dlouhé jen výjimečně v rámci dovolenkové akce (vždy před miminem, s ním mi stačí ta hodina 😅) Co my toho sežerem za tak krátký čas?!
Je super, jak si na věci umíš najít ty pozitivní věci a dokážeš si to užít po svém 🙂 Posílám srdíčko za článek 🙂
@karja @rzymani už před lety (na VŠ) jsem si stěžovala kamarádce, že při cestě místo využití času na tak nutné učení se, si jen vyložím papíry na klín a zírám z okna, i když tudy jedu po 350 a je šero a je hnusně a vůbec. Ujistila mě, že to je všeobecný jev ČUČENÍ. Vytrvalé a neúnavné čučení je podporováno bohulibou a hlavně potřebnou četbou (či jinou povinností), kterou jste si vzali s sebou. Žrádlo už je dominanta těch, co mají dostudováno.
😀
Tak tam čučení provozovat nejde🙂 Tam musí být člověk ve střehu🙂
Hele ten fitness vagon me taky napadl, domů to mám přesně pul hodiny vlakem a kdybych cestou z práce každý den cvičila, muselo by se to přece někde projevit 🙂. No asi by to neklaplo kvůli bezpečnosti, ale jinak business model dobrý...
@karja No mohly by být nějak napojeny na nápravu toho vlaku, takže by využívaly jeho energii... je pravda, že na českých kolejích funguje nějaké to natřásání a masáže taky samo od sebe. Jinak jsem dnes objevila tvé články a přečetla jsem je jedním dechem až na začátek! (A to mám zakázku na práci v English s odevzdáním v neděli :-/). Myslím, že už bys to mohla zrovna vydat knižně, s podtitulem reinkarnace Betty Mc Donaldové 🙂. Už jsi v oblíbených 🙂
Začni psát komentář...
ooo jak já cesty vlakem milovala....vždy s naivní představou, že se budu učit....jen po nástupu jsem zapadla do sedačky, a tupě pozorovala ubíhající krajinu a užívala si to, že po mě nikdo nic nechce, nemusím nikomu nic podávat, nikoho obsluhovat, nikdo mě neruší věčnými dotazy 🙂