Účastníci zájezdů...

Jestli v neděli nevyjde test, pojedeme na nějakou pěknou dovču! Co jiného taky dělat, že? Mohla bych využít svého "jiného" stavu a vnuknout manželovi myšlenku na nějakou pohodovou válecí dovolenou u moře. Kondička se někde ztratila cestou do CARu a v posledních dnech mám problém vyjít i schody k bytu. Ale do obchoďáku, kam si manžel dnes jel pro nějaké komponenty k bicyklu, jsem se statečně doplazila a zakoupila úžasnou kabelku. Na podvečerní korzo po nábřeží jak stvořenou....

Zatím jsme každé léto trávili někde ve vysokohorském terénu, v lepším případě jako pěší turisté, v horším jako cyklisté... I když je pravda, že vrcholové fotografie se na Facebooku velmi pěkně vyjímají, zejména když se mi podaří změnit útrpnou grimasu na ležérní úsměv "jakože brnkačka, večer si ještě zaběhám". Díky těmto snímkům se můj šéf už několik let mylně domnívá, že jsem sporťačka a každoročně se mě snaží zlanařit do týmu volejbalistů. Vzhledem k tomu, že z míčových her umím jen vybíjenou, protože mám fobii z míče a velmi hbitě uhýbám, nebyla bych tou pravou posilou.

No jo móře... Poprvé jsem se v něm smočila jako desetiletá, když naši získali přes ROH zájezd do Bulharska. Bydleli jsme v podnájmu v oprýskaném paneláku a ráno, dřív než se maminka probudí, jsme chytali šváby. Kdyby se spolu setkali, jeli bychom hned domů. Klidně i stopem.

Podruhé coby čerstvá dvacítka, když jsme se s kamarádkou rozhodly, že si vyrazíme na dámskou jízdu do Itálie. Kamarádčina maminka měla známou a ta měla známou, která měla známou vlastnící "báječnou cestovní kancelář".

Zájezd nepatřil k nejlevnějším, ale my byly rozhodnuty užít si ho na 150%, tak jsme zainvestovaly. Nabídka autobusu s klimatizací, toaletou, pravidelnými zastávkami s nabídkou teplých nápojů, rodinný hotýlek v blízkosti pláže a domácí kuchyně nás přesvědčily.

Autobus sice na místo určení dorazil s mírným zpožděním, ale natěšení účastníci zájezdu takovou prkotinu neřešili a hned začali nastupovat na palubu. Kamarádka se dlouze loučila se svým přítelem, a tak jsme nastupovaly jako poslední. Kamarádka nastoupila, ještě se otočila a poslala svému milému vzdušný polibek. Já jsem natáhla nohu, abych ji následovala. Načež se dveře autobusu zavřely a autobus se rozjel. Přítel i já jsme se rozběhli za vozem a zuřivě mávali. Delegátka si to vysvětlila jako rozverné loučení, stáhla okénko a rozverně mávala bílým ručníčkem. Po chvíli si rozněžnělá kamarádka všimla, že chybím a autobus se vrátil. Nasedla jsem a hurá k moři. V dalším městě jsme přibírali další účastníky. Volání přírody přinutilo jednoho z přítomných pánů využít blízké křoví. Delegátka se šarmantním úsměvem zašveholila: "Ale jen si v klídku odskočte. My na vás počkáme, nebojte se, hihihi." Dvě minuty poté se dveře zavřely a autobus vyrazil. A za autobusem nešťastník, s trenýrkami na půl žerdi a gatěma u kotníků...Jestli stihl vykonat, co měl v úmyslu, nevím.

Postupně jsme zjistili, že klimatizaci zajišťuje jedna díra na stropě (chudák paní, co pod ní seděla - zbytek dovolené strávila se šálou na hlavě a zánětem středního ucha), toaletě se nějak zasekly dveře, takže je paní delegátka opravdu, ale opravdu nemohla otevřít, a při sporých zastávkách se servírovala zteplalá voda v PET lahvích. Čtvrt litru vody za cenu jedné velké luxusní kávy se zmrzlinou. Ale český turista vydrží lehké nepohodlí cesty, když ho čeká příjemný hotýlek pár metrů od pláže...

Když autobus zastavil, dlouho jsme se domnívali, že si jen delegátka potřebuje něco vyřídit a budeme pokračovat k naší cílové destinaci. Po půl hodině delegátka vyhopsala z omšelé budovy a se zářivým úsměvem nás pobídla k vystupování. Po bližším ohledání budovy jsme museli uznat, že jde skutečně o budovu z prospektu. Jen o pár let mladší a udržovanější....

Náš pokoj byl, v porovnání s ostatními, velký luxus. Kromě mravenců, kteří se ubytovali pod prahem vstupních dveří a každé ráno zodpovědně vynášeli kukly na balkon, neměl žádných závad.

Ostatní na tom byli hůře. Dveře jednoho pokoje se zkřížily tak dokonale, že pro vstup se musely vždy o pár centimetrů nadzvednout, otevřít, nadzvednout a zavřít. Zase to byl pokoj, který by nejspíš lupič nevyloupil, protože by takový fígl neodhalil. Mladý páreček na svatební cestě zažil noční dobrodružství poté, co se novomanžel pokusil přitulit ke své čerstvé manželce a propadl dírou mezi postelemi, které se nad ním zavřely jak vody temného oceánu. Protože to byl muž kyprých tvarů, nemohl se pod postelí pohnout a jeho křehká paní musela poprosit recepční, aby ji pomohla postel odstěhovat a muže tak vysvobodit. Párek důchodců si pochvaloval koupelnu, protože tolik hub na jednom místě ani oni, zapálení houbaři, už dlouho neviděli.

Jídlo bylo též velkým překvapením. K snídani chléb přivezený z České republiky, takže po pár dnech už nebylo možné konzumovat ho jinak, než namočený v prapodivné tekutině honosně nazvané čaj. Salám se po dvou dnech krásně zazelenal a kuchař si pod pojmem domácí kuchyně představoval guláš s knedlíkem, guláš s těstovinami, ragú (ať se na mě nezlobí, ragú silně připomínalo včerejší guláš) s rýží, guláš s chlebem, divná hnědá omáčka (asi poředěný guláš)  s bramborem. Jen poslední den se rozšoupl a usmažil řízky. Tedy, strouhanku jsme dostali, maso se asi cestou ztratilo v Matrixu.

Jistě tušíte, že na pláž to bylo poměrně daleko. Delegátka se někde zašila a vycházela jen v nejnutnějších případech. Třeba když si potřebovala skočit do blízkého butiku koupit malou roztomile nevkusnou kabelku. Po pěti dnech přijela nová várka čerstvějšího chleba a zároveň s chlebem dorazila informace, že tento autobus na jedné ze zastávek zapomněl celých deset klientů. Velkorysou nabídku, že na ně počkají na rakouském dálničním odpočívadle, ať se tam dopraví, z nepochopitelných důvodů odmítli a žádali peníze nazpět.

Ale jinak jsme si pobyt užily. Moře bylo krásně čisté, Italové galantní, zmrzlina výborná a víno opojné🙂 Zkrátka zlatá devadesátá, že pane Vieweghu...