Chvála "čekání"
Chtěla bych tu napsat krátkou úvahu či poznámku o nezbytnosti „čekání“ při výchově dítěte. Ne vždy si uvědomíme, jak zbytečně zasahujeme do prostoru dítěte a jak ho tím omezujeme.
Mám na mysli situace, kdy se dítě plně koncentruje na nějakou činnost. Už i malý kojenec je schopný udržet pozornost po dobu několika vteřin, záměrně pozoruje nějaký předmět, stín atp. Větší dítě si maluje, pomalu se snaží samo obléct, zkoumá brouka na pěšině. Toto vnímám jako velké okamžiky plné energie, tady v těchto chvlích se odehrává ono kouzelné poznávání světa, rozvíjení soustředění. V hlavičce v tuto chvíli pracuje skvělý a dokonalý stoj, který vše co dítko vnímá analizuje a syntetizuje vše, dává do souvislostí, porovnává s minulými poznatky a pečlivě ukládá do paměti. Dítě se skvěle koncentruje na malbu, uvažuje jaký tah bude příště, zamýšlí se nad detaily, dává postavám a objektům život, hraje si s nimi.
A pak přijde rodič, který není naladěn na tuto energii a hodí do tohoto stoje kámen: „Jé, to je krásná princezna!“. „Jé, to je zajímavý brouk!“ A stroj se zastaví. Není jisté, jestli ho dítko dokáže v rychlosti opravit a po komentáři např. „to není princezna, to je královna“ tento stroj plného soustředění dokáže zase spustit. Možná, že už to nedokáže a v tuto chvíli jsme ho trochu zarazili v jeho pokroku.
Rodiče své děti milují a chtějí se účastnit a radovat z jejich procesu poznávání. Měli bychom se však zamyslet, kdy je vhodné do tohoto procesu zasahovat. Proč prostě jen chvíli nepostát, jen tak se dívat jak dítě maluje a až kresbu dokončí, tak si s ním o dílku popovídat? Proč malého kojence přesouvat či začít nad ním mávat nějakou hračkou? Vždyť se právě obdivuhodně zabývalo mouchou lezoucí po stěně a toto zkoumání ještě nedokončilo.
My však míváme pocit, že situaci musíme obohatit svým komentářem, začneme navrhovat úpravy, zlepšováky, dáváme vysvětlení. Když se dítě bytostně soustředí na pokus obout si boty, zapnout si knoflík, tak aniž bychom měli špatné úmysly máme pocit, že mu musíme pomoct, protože víme, že to ještě nezvládne. Ano, nezvládne to, ale tím, že bude mít dost prostoru pro nácvik se to naučí rychleji, než když to uděláme za něj.
Podobně jako když mají dvě děti mezi sebou nějaký konflikt nebo se prostě jen o něčem dohadují. Opět má dospělý pocit, že musí přispěchat s nabídkou řešení a tím tak zachránit „klid a mír“.
Prosím, mysleme na to, že děti potřebují mít svůj čas. Potřebují si svět poznávat svým tempem, podle svých možností a schopností. Potřebují naše „čekání“. Až budou potřebovat naše komentáře a příspění k situaci, dají nám to na vědomí. Kojenec se na nás podívá s vykulenýma očima: „mámo, já viděl něco lézt po stěně!“, děti přiběhnou: „mami, chci tu hračku co má Pepík a on mi ji nechce dát“. Pak teprve přichází náš čas. Až když jsme vyzváni, okomentujeme kresbu, můžeme říct náš názor. Ale do této doby nechť ten krásný čas poznávání a objevování patří jen a pouze dítěti.
Doporučujeme
souhlas! tohle by si měli přečíst všichni, nejen maminky 😉
úžasně chytré. v jednoduchosti je síla. čím méně, tím více....paradoxně nejrychleji se naučí děti naučí věci v případě, že jim do toho nezasahujeme. a pořád do nich něco hustíme, pořád je motivujeme, pořád je učíme, pořád je (strašné slovo) napředujeme.....navrhuji do Vybrali jsme, ale nevím nevím.....🙂)))))))
@qitecek
@sarkabou
@berenika39
Díky za zpětnou vazbu. Nebyla jsem si jistá, jestli je to dostatečně srozumitelné, ale zase jsem to nechtěla moc dlouze rozvádět. Je vidět, že maminky jsou chytré a chápou to. Věřím, že i hodně to tak dělá, ale někdy neuškodí si to připomínat 🙂
@katerina108 no chybí tomu nějaký "konkrétní příklad", maminky pořád chtějí "návod", 🙂)), ale myšlenka je jasná a pochopitelná. super.
Momentálně mám už prcka relativně velkého (5r) a ono se to táhne pořád (proč ještě neplave - bojí se, donedávna - koukej, kluci velký už jezdí na kole a ty ne, a šup - už by ho rvali do polohy na prsa a rukama takhle a takhle a ...on se bál, kolo - coje tak složitého točit nohama na šlapkách? dej tam ty nohy, no, a šlápni....on se bál. a co? o měsíc později, bez nahánění, sám, v klidu, podle sebe, to jde. nervy moje.
@berenika39 Jojo, toto je taky velká kapitola. Taky tu mám zamyšlení nad senzitivními fázemi ve vývoji dítka. Hlavně babičky a jiní "zkušení" to těžko snáší, když není dítko "tabulkové" 🙂
@katerina108 ono se to týká i psychična i fyzična, ten princip je pořád stejný. a není to úplně snadné - v ystihnout a nepropást právě to období, kdy na to dítě je připravené, ale nezkoušet to předem......netlačit. mě to moc bavilo, resp. baví, sledovat, proč právě tohle dělá, nedělá....
Tak jsem se právě zamyslela... Ano, i já synkovi dost často zasahuji do jeho aktivit. Pokusím se přibrzdit a čekat 😉 Díky 🙂
Pěkný článek, mně to vždycky trhá srdce, když vidím, jak někteří rodiče nenechají dítě soustředit se a zkoušet si a místo toho mu neustále říkají, že tahle kostka patří sem a tamta zas jinam :-/ Ale asi si buu muset dát víc pozor u těch sourozeneckých potyček, jestli nezasahuju příliš brzo.
Syn na takové vytržení občas reaguje i pláčem nebo zuřením...Takže učím tatínka a babičku, ať ho nechají v klidu, když se na něco soustředí...Je ale pravda, že ze začátku, než na to člověk přijde, může mít dojem, že nemá o dítě dostatečný zájem nebo to tak může někdy působit na okolí...
hmm, k zamysleni 🙂 asi bohuzel patrim k tem maminkam, co chteji vse vysvetlovat a komentovat, doted jsem mela pocit, ze jim tim pomaham... Mozna zkusim trosku ubrat 🙂 navrhuji do "vybrali jsme"
@cadeau Děkuji. Já taky vysvětluji, ale až když poznám, že dítko není úplně pohrouženo do děje. Nejlépe, když mě přizve. Ale určitě to poznáte, když je dítko úplně pohlcené a kdy je naopak naladěno na nějakou spolupráci - komentáře.
Jsem ráda, pokud jste se inspirovala a našla způsob, jak svému dítku ještě lépe prospět 🙂 Někdy je totiž naše mlčení a tichá spoluúčast nejlepší výchovnou metodou 🙂
Syn se naučil si o spolupráci nebo spoluúčast říct. Když prostě chce, abych šla něco stavět/kreslit/tvořit s ním, tak si pro mě přijde. Nebo když mi chce něco ukázat. Jinak ho nechávám. Nikdy mě nenapadlo ho vyrušovat. Sama taky nesnáším, když se na něco soustředím, a jiný přijde a něčím "otravuje".
@ikarkulka Tak to máte skvělé! Já nepochybuji, že to takto mnoho maminek praktikuje ale zase vím, že ne každy si třeba uvědomí, že jeho přístup nemusí být pro dítko ten nejlepší (i když netvrdím, že ten mnou popisovaný je tím nejlepším). Tak jsem to tu shrnula a podle reakcí to snad nebylo až tak zbytečné 🙂
Ne, vůbec to nebylo zbytečné. A hezky napsáno. Opravdu je dost rodičů, kteří dítě vyrušují, opravují, peskují... Z reakcí tady bych ale řekla, že ti si to stejně nečtou ☹
@ikarkulka Nevadí. Nemám spasitelský komplex. Kdo chce být inspirován, něco si z toho vezme. Kdo nechce, tak i kdyby to 10x přečetl, tak to k ničemu nebude. Však víš, taky máš spoustu inspirativních alb 🙂
Hezké, chtělo by to tu dávat opakovaně, abychom si to znovu a znovu připomínali🙂
@rzymani Jsem ráda, že vidím, že toto pro maminky není až taková novina 🙂
U toho hodnocení výtvorů to máme stejně. Snažím se nehodnotit, spíš řeknu - mě se to líbí, ale dávám spíš prostor aby si to dítko ohodnotilo samo. Přijde mi to přínosnější, ale takové to "ty jsi šikula", "krásné" a podobně mi taky často vyklouzne.
@rzymani No právě, však to není zas až tak škodlivé. Všichni ostatní - babičky, učitelky aj. - to budou stejně dítku takhle říkat, takže pak to dítko bude očekávat i od nás. Chce to najít pěknou rovnováhu. Spíš se prostě snažím, aby takové to - jé, to je pěkné - nestálo samo o sobě, aby tím dítko nebylo odbyté a víc nic. Prostě to pak ještě spolu okomentujeme, popíšem atd. Ale toto je na další článek, na který se už dlouhodobě chystám ale chci ho udělat pořádně, takže to ještě chvilu bude trvat 🙂
Hezky napsané, abychom si mohly připomenout a uvědomit si, jak vychovávat lépe. Ale ke komentářům pod článkem, holky, ruku na srdce, které z vás se tohle nestalo? já tohle občas dělám, hlavně to urychlování činností, kdy něco dělám za něj. já nevím, prostě, nejsem robot, kterej dělá všechno perfektně. Občas se mi zdá, že tady jsou snad jen samé dokonalé a bezchybné maminky. Možná trocha přiznání svých chyb nebo přešlapů a hned by se mi tady existovalo příjemněji, že nejsem ve své nedokonalosti jediná🙂 A nemyslím tím vůbec nic zlého a kdyby to mělo něco vyvolat, tak to hned smažu. S tím chválením, jak se tady v tom článku myslí, se musí jednat podle povahy dítěte. Některé děti potřebují být spíše v klidu a přemýšlet si otom. Některé zase potřebují více uznání a větší projev uznání.
@leia1 Jeje, tak já jsem rozhodně nikdy neměla v úmyslu přesvědčovat ostatní, jak to dělám skvěle a bezchybně. To rozhodně ne! Já jsem popsala ideální stav, který mám v mysli a snažím se mu přiblížit. Snažím se na tyto zásady pamatovat ale mnohdy si je připomenu až ex post, když už právě do činnosti dítěti zasáhnu. Ano, při oblékání ho taky popoháním a po pár nepovedených pokusech to vezmu za něj. Někdy ho prostě obléknu rovnou. Ale zároveň mám na mysli, že musím plánovat odchody z domu v takovém předstihu, abych ho právě nemusela honit a mohla mu dát trochu prostoru pro samostanost. Málokdy se mi to podaří dokonale, ale alespoň se snažím.
Nechtěla bych rozhodně moralizovat a poučovat, nerada bych, aby to tak vyznělo. I já mívám výbuchy vzteku, kdy jdu raději někam jinam nebo tluču hlavou o zeď 🙂
@katerina108 a já jsem nemyslela tebe. ten článek je moc hezký a je dobré si uvědomovat, jak být lepším🙂
Prima. A já si už myslela, že když občas dceru nechám, ať si sama hraje a jen ji po očku sleduju, zda už příliš "neškodí", tak jsem flákač ve výchově. Pravdou je, že jsou situace, kdy prostě zasáhnout musím - a odměnou je mi občas pěkné vztekání. Dceři je 21 měsíců a včera si třeba na pískovišti chtěla hrát s asi 5 letým chlapečkem, který strkal kamínky do díry v prolézačce. Ona má děti ráda, tak mu chtěla kamínky podávat nebo je tam sypat taky, na což chlapeček začínal postupně reagovat naštvaně, protože si s prckem hrát nechtěl. Když už jsem viděla, že hrozí, že ji klučík odstrčí nebo praští, tak jsem ji raději vzala stranou a zkoušela jí vysvětlit, že si chlapeček nechce hrát. "Odměnou" mi bylo její vztekání, řev a kopání - tak nevím, zda jsem ji měla nechat omlátit od staršího dítěte, protože tenhle můj zásah brala jako hroznou křivdu, že jí kazím hru ☹
Jednou jsem někde četla/viděla větičku: Nejlíp dítěti pomůžete tak, že mu vůbec nepomůžete .... a to shrnuje vše 😉 Mám kamarádku, která svoje děti neustále "otravuje" tím, že jim říká, co mají jak dělat, všechno komentuje a neustále je tím ruší. Snažila jsem se jí vysvětlit, ať trošku zabrzdí a nechá je, že oni moc dobře ví, co mají dělat, jakou činnost zrovna rozvíjet, na co jsou zrovna připravené, ale ona si nedá říct. Má pocit, že takhle se dětem "věnuje" - tohle slovo říká neustále. Občas z toho šílím, ale co se dá dělat, že jo... je to její postoj, její výchova.
Moc hezky si to napsala 🙂
@bury Ano ano. Tím, že dítěti pomůžeme mu dáme najevo, že nevěříme, že to zvládne samo.
Taky jsem to zažila teď na hřišti. Dítko si v pohodě lezlo po prolézačce, po nějaké chvíli si toho všiml dědeček a s radostí mu přispěchal radit. Říkal kam má dát nohu atp. a to dítko najednou nebylo schopné prolézačku přelézt. A stejně tak jako většina rodičů, měl ty nejšlechetnější úmysly 🙂 Chceme pro své děti to nejlepší 🙂
@jenny.kay Ano, řešili jsme to s kamarádkou. Do jaké míry zasahovat do situace/konflitů dvou dětí, které nemají rovné možnosti. Do jaké míry chránit toho mladšího před tím starším, silnějším. Je těžké posoudit, kdy zasáhnout. Kdy je náš úkol dítě chránit a kdy ho máme nechat, aby se pokusilo to řešit samo. Je to nesmírně těžké, je potřeba to asi posuzovat podle situace. A taky ta míra "dopomoci" a ochrany se asi logicky snižuje se zvyšujícím se věkem.
Je to hezké, opravdu k zamyšlení, jen u těch konfliktů dětí se někdy nevyplácí čekat, až jeden z nich přijde. Většinou totiž přijde až ten, který prohrál bitku a kolikrát i mašličkujeme tržné rány.. 😀
@lck79 Jojo, je to těžké posoudit. Viz má předchozí odpověď 🙂 Někdy je to kruté, ale i ty tržné rány jsou součástí života. I když to je pro nás matky asi hodně vysoký nárok na trpělivost 🙂
Moc hezký. Já se třeba snažím nezasahovat do her a aktivit tak, abych mu říkala, že s tou a tou hračkou si má hrát tak a tak (nééé, co to dělááááš, s tím se to musí dělat takhléééé 😀 ), ale je fakt, že takový to "pochvalný" komentování toho, co dělá, to dělám docela dost, budu se na to muset asi u sebe zaměřit 😅
Mimochodem jsem na tohle téma - teda hlavně toho pomáhání - četla nedávno super článek http://alameda.patch.com/groups/kate-bassford-b... 🙂
@romcovaklarka Tak přesně takto jsem to myslela 🙂 Akorát že já sama ještě nedosáhla té úrovně, abych ho nechala s klidným srdcem z té prolézačky spadnout ☹ Nepomáhám mu, ale když jde na něco nového nebo něco, co ještě nemá zmáknuté, tak stojím vedle něj ve střehu a chytám ho. Ano, není to ideální, omezuji tak jeho schopnost naučit se odhadnout své síly, ale jinak to zatím nedokážu. Stále na sobě musím pracovat 🙂
@katerina108 tak já myslím, že to zas má svoje meze. Ti naši drobci jsou ještě malí, tak jim dopřejem jen malý pády. Jako já nechám Sama spadnout, když se mi to zdá bezpečné (asi tak do úrovně modřina / boule / při maximální smůle noha v sádře - a nikoli např. v úrovni zlomených pár kostí a při větší smůle zlomený vaz 😅) Neboli pokud se mi zdá, že je nenulová pravděpodobnost, že si u toho může ublížit opravdu vážně, zasahuji. Většinou spíš slovně - stojím u něj připravena chytat a přitom mu poradím, jak to udělat sám.
hezký článek, nicméně přiznám se, že zasahuji...ona je v nás bohužel vlastní výchova dost zakořeněna...
@kacena00 Však já taky 🙂 Ale snažím se na to myslet a mám pocit, že už to dělám méně 🙂
krásně napsáno, i když popravdě jsme taky někde úplně na jiné frekvenci a přistihnu se,že to dělám,ty blbé dotazy, snaha pomoci a tak🙂
Krásný článek, začala jsem nás po přečtení pozorovat a zjistila, že malýmu do všeho mluvíme, pořád mu asistujeme a máme potřebu ho vzdělávat, ale pak se divíme, že nic nestíháme. Včera jsem ho posadila v obýváku, vysávala a on se díval co to je, ani nedutal 🙂 Děkuji za cenné informace.
@klarajir Děkuji, jsem ráda, že jste se tu věřejně přiznala 🙂 Vaše dítko má velké štěstí 🙂
@katerina108 Děkuji, ale řekla bych, že moje dítko má štěstí, že jsem si přečetla tento článek včas a neotravovala ho zbytečnými poučkami ještě v osmnácti 🙂
@klarajir Ano, má štěstí protože jste ochotná na sobě zapracovat. A to, že se vám dostal pod nos zrovna tento článek je jen toho následkem.
@klarajir A včera jsem přidala článek o chválení 🙂
@katerina108 Děkuji, článek si přečtu a budu články studovat. Nechci naše zlato vychovávat stylem, jakým vychvávali nás - hlavně seď v koutě, nikam se necpi, říkat co chceš je neslušné apod., takže jsem za každý článek vděčná.
@klarajir Skvělé, takové maminy jako vy jsou pro mě motorem 🙂 Snažím se to vše praktikovat na své synovi a manželovi 🙂 ale měla jsem pocit, že bych tím mohla i někoho inspirovat. Proto jsem to začala psát i sem. A jsem moc ráda, že vidím, že to má smysl. Mimochodem všechno to vychází z konceptu respektující výchovy, do kterého jsem se zamilovala a mojí biblí je knížka Respektovat a být respektován. Vřele doporučuji. I když do praxe se mi to daří zapojovat až po praktickém kurzu, tak knížka pomůže alespoň v zorientování se a dává taky hodně nápadů na zamyšlení 🙂
@katerina108 Děkuji za typ, ráda si knížku přečtu, teď už po několikáté čtu Jak být dobrým rodičem od Jiřiny Prekopové, kde výchova vychází z lásky a z nastavení mantinelů, moc hezké.
Až když jsem četla komentáře, tak mi došlo, že přesně tohle nějakou dobu řešíme... Sice trošku v jiné úrovni, ale ta podstata je stejná. 🙂 Jistý člověk prostě "mentoruje" kudy chodí. Jedině jeho způsob je správný. Je to děsně otravné a za těchto podmínek je opravdu nemožné existovat. Se člověk bojí posadit, aby to náhodou nezkazil. 😀 Ano, trošinku přeháním, ale ten člověk je trochu extrémista v tomto. 🙂 Já Elinku občas nechávám (někdy ani radši nechci vidět, co zrovna zkoumá, neboť by se mi jistě ježili chlupy) a občas na to nemám nervy. A tak abych jen neřvala nechej, nesmíš, tak jdu a zcela úmyslně ten stroj zastavím: "Jééé, co jsi to našla? Co to máš? (většinou se na mě vítězně zakření a následuje popis věci a vysvětlení, že se to prostě nejí!)" A je fakt, že o danou věc, obvykle ztratí zájem. Tajně jsem doufala, že je to proto, že jí byla pojmenována a odhalena funkce záhadného předmětu...
Začni psát komentář...
Hezký článek 🙂 Taky mě otravují neustálé komentáře každé aktivity (nejen dítěte), jakoby někdo měl pocit, že čím více řekne, tím lépe... Třeba když dítě brečí a některé tetičky začnou vřískat pisklavým hlasem: "Jééééééééé co tě zlobíííí, jooo tobě upadl kýýýýbl, propááána jáááána..".. třeští mě z toho hlava a tomu dítěti tenhle tón určitě nepřidá, byť má být komentář sebevíc empatický 😅