Přínos hraní divadla s malými dětmi

Domácí divadlo

Chtěla bych tu shrnout zamyšlení nad využitím hraní divadla pro nejmenší děti. Mám namysli divadlo hrané se zvířátky, panenkami či plyšáky atp.

U svého syna i u jeho kamarádů, kteří přijdou na návštěvu mám ověřeno, že již malé děti mají rádi, když jim dospělý hraje divadlo. Nepotřebujete k tomu žádné speciální vybavení, stačí konferenční stůl a „herci“. My používám vše výše uvedené, děti mají nejraději zvířatka. Skvělé je, když začínáme a končíme zazvoneněním zvonku.

Co ale poslední dobou shledávám na této aktivitě skvělé je její využití při jakési „psychohygieně“ dítěte ale i při výchově samotné.

Případ první, divadlo hraje rodič:

Pohádky si většinou vymýšlím až v průběhu hry, většinou mám předem jen promyšleno, o čem to bude (i tak je to pro mě dřina, vymýšlení příběhů není úplně moje parketa). Ráda využívám výchovná témata, například jak byl pejsek vůči kamarádům ošklivý a pak byl osamělý a smutný, protože si s ním nikdo nechtěl hrát. Jak se kočička ztratila v lese. Jak byla ovečka nemocná a nechtěla ležet v postýlce. Pohádka končí vždy „vhodným“ vyřešením. Pejsek si uvědomí, jak se choval a ostatním se omluví a pak je šťastný, že má zase kamarády. Kočička říká ostatním zvířátkům, která potká jak se jmenuje a kde bydlí a ptá se jich na cestu domů. Ovečka pochopí, že jí ležení v posteli pomůže, protože při běhání venku se jí přitíží. To jsou jen takové nápady, určitě každého napadne spousta dalších. Hlavně se tak nenápadně dají řešit různé aktuální výchovné problémy. Sice to není samospásné, ale je to zase trochu jiná úroveň výchovávání než běžné vysvětlování a nakazování.

Případ druhý, divadlo hraje dítě:

U malých dětí většinou hrajeme spolu s dospělým. Dospělý může vést hovor dvou zvířátek směrem k nějakému výchovnému účelu anebo k „prozkoumání“ reakcí na prožité situace. Pokud třeba stráví dítě víkend u babičky a my si nejsme jistí, jestli tam nebylo smutné, můžeme sitaci přehrát pomocí zvířátek. Pejsek se ptá kočičky – jak ses měla kočičko o víkendu? Z mé zkušenosti vím, že dítko, ač hraje kočičku, tak odpovídá podle svého rozpoložení. Pejsek se může zeptat – pojedeš k babičce zase příště? Tak můžeme zjistit, jestli se mu tam líbilo nebo ne. Ano, o víkendu se s dítětem můžeme pobavit i bez tohoto „divadélka“, ale opět mám ze své zkušenosti, že takto mi toho syn poví víc. U starších dětí přenecháváme iniciativu víc na nich. Necháme je hrát samotné, ať si sami vymyslí téma a i v takovémto případě můžeme nenápadně zkoumat, jak se dítětem hrané postavy k sobě chovají, co řeší a podobně.

Osvědčilo se mi zapojovat písničky či známé básničky. Když nemáme zrovna v nutnosti nic „výchovného“, tak hrajeme klasické pohádky. Nejmladší děti mají rádi takové ty kde se určitá činnost opakuje pořád dokola (Boudo budko, O veliké řepě atp.)

Já mám v současnosti předsevzetí hrát divadlo alespoň 2x týdně. Zjistila jsem totiž, že když si na to syn zvykne, tak se sám aktivněji zapojuje .

A v neposlední řadě nesmíme zapomínat na to, že dítě rozvíjí fantazii, slovní zásobu, koordinaci, paměť a další kognitivní složky.

Třeba se někomu, kdo má více zkušeností s dramaterapií, podaří vhodně toto téma doplnit nebo nejlépe srozumitelněji shrnout J