Chtěla bych tu napsat pár vět o pojmu senzitivní období a to z pohledu psychomotorického rozvoje dítěte. S tímto termínem se často setkáváme (nejen) v montessori pedagogice. Jak můj syn roste, postupně se utvrzuji v tom, že Maria Montessori měla tuto oblast opravdu dobře zmapovanou a odpozorovanou. Mám v praxi ověřeno a jsem si tudíž jistá, že pokud se snažíme u dítěte vypozorovat jeho citlivá období a podle jeho potřeb mu tak nabízíme vhodné aktivity, velmi tak pomůžeme jeho rozvoji a vybudujeme v něm důvěru v to, že ho chápeme a že jsou jeho potřeby v pořádku.
Dopředu chci upozornit, že jsem absolvovala jen několik montessori seminářů a proto předávám pouze svůj pohled a své zkušenosti s tímto zajímavým tématem.
Lze říci, že senzitivní období je období zvýšené vnímavosti pro získání nějaké dovednosti, ať již rozumové, pohybové či emocionální. Je to období, které je velmi vhodné k trénování této konkrétní dovednosti, efektivita tréninku je mnohonásobně vyšší a zároveň je pro dítě velmi atraktivní a potřebný. Pokud nabídneme dítěti vhodné aktivity, toto je přijímá s radostí a zájmem, není potřeba ho nutit, což je podstatný rozdíl od toho, když tuto aktivitu nabídneme mimo jeho senzitivní období.
Například učení se barvám. Je dobré, když už i u malého batolete zmiňujeme barvy konkrétních předmětů. Pokud však máme pocit, že už by třeba ve dvou letech mělo barvy samo pojmenovávat či na naše vyzvání ukazovat a ono si ještě neprošlo senzitivním obdobím zaměřeným na barvy, tak budou naše snahy a výsledky dítěte neradostné. Můžeme mu opakovat barvy stále dokola a ono se to postupně s vynaložením značného úsilí, v podstatě však kvůli nám, aby udělalo mamince radost, naučí. Obrovský rozdíl však je, když počkáme, až dítko samo začne o pojmenování barev projevovat zájem. Ptá se rodičů na každou věc, jakou má barvu, samo se snaží barvy pojmenovávat. Pokud tento okamžik využijeme a nabízíme mu co nejvíce aktivit zaměřených na třídění a poznávání barev, tak je schopné se je naučit třeba během dvou dnů. S radostí, nadšením, pro sebe. Poznáváte ten rozdíl? Na semináři nám říkali, že takováto období mohou trvat od několika málo dnů až po několik týdnů.
Dalším výborným příkladem je čtení. Mnoho dětí projevuje o písmenka zájem už třeba ve třech letech. Pokud to rodiče berou jen jako hru a nevěnují tomu příliš pozornosti, mohou promeškat ideální období, kdy se dítě mohlo díky svému zájmu písmenka naučit. Pak nastává problém, že nastoupí do první třídy a musí se začít učit písmenka zrovna teď: v září písmenko A, v říjnu písmenko B atp. Prostě podle osnov, ne podle zájmu dítěte. Proč se má zrovna teď učit písmenka, když má senzitivní období například na počítání? Protože to tak prostě vyžaduje systém.
Zároveň je však zřejmé, že senzitivní období se opakují. Ve třech letech se může objevit první zájem o písmenka, dítě se jen ptá, co je to za písmenko a pak, po dvou týdnech, zájem může opadnout. Znovu toto období přijde třeba v 4,5 letech a zájem už je sofistikovanější. Pokud jsme vyhověli zájmu dítěte ve třech letech, tak nyní na tom můžeme stavět. Pokud jsme tomu ve třech letech nevěnovali pozornost, tak ten základ, na kterém jsme už mohli stavět, musíme teprve začít budovat. Pokud se senzitivní období na písmenka objeví zrovna v první třídě, tak paní učitelka chválí dítko, jak mu ty písmenka pěkně jdou ale to počítání, to tedy vůbec ne. Samozřejmě, jak by taky mohlo, dítě pro něj musí vynaložit mnohem víc úsilí a přitom by stačilo jen pár týdnů či měsíců počkat, až si samo začne vyžadovat počtářské aktivity. Na tomto principu jsou založeny i montessori ZŠ, kdy dítě má rámcový plán, co by mělo během roku až tří zvládnout a kdy to zvládne, to je na něm. A je zajímavé, že i když děti zde nejsou do žádné aktivity nuceny, tak přesto mají na konci prvního stupně minimálně srovnatelné znalosti jako děti z běžné školy, na rozdíl od nich jim ale chybí odpor k „učení“ 🙂
Doufám, že je můj popis srozumitelný a ulevím maminkám, které si zoufají, že jejich tříleté dítko neumí ještě poznávat barvy, když sousedovic Toníček už je uměl ve dvou letech. Chtěla bych vám všem popřát hodně trpělivosti a důvěry ve vaše potomky, oni sami nejlépe poznají, kdy je nejvhodnější čas se danou dovednost naučit. Našim jediným úkolem je pozorovat je, jejich „hlad“ rozpoznat a nabídnout jim co největší množství činností pro jeho ukojení 🙂
PS: osobně si myslím, že stejně tak je to i s obdobím vzdoru, ať se nám to líbí, nebo ne 🙂
skvělý článek 🙂