Jak jinak na pochvaly.
Moje zamyšlení nad pochvalami, jejich úskalími a alternativami. Oporu hledám zejména v knížce Respektovat a být respektován (dále jen RaR).
Mnoho lidí ani nenapadne, že by na pochvalách mohlo být něco špatného. Někdo možná tuší, že to není ideální styl ale řekne si, že pochvala přece nikdy nemůže uškodit. Dopředu chci upozornit, že ani já se pochvalám nevyhnu, ale níže bych chtěla shrnout proč se o to alespoň snažím.
Ještě než jsem se setkala s konceptem respektující výchovy a ještě než jsem měla svoje vlastní dítě, tak jsem sama nebyla úplně nadšená, když mě někdo chválil. Často jsem měla pocit, že je to jenom taková formalita, když pro někoho něco vykonám nebo když vykonám něco, co ode mne druzí očekávají. Dodnes mi ani úplně nesedí, když mi někdo chválí syna, jak je šikovný či pěkný. To, co mi tedy na pochvalách nejvíc vadí je, že jsou velice nekonkrétní a hlavně často poskytovány bez většího zájmu o osobu, vykonanou činnost či chování. „Ty jsi šikula“, „To je hodný chlapec“, „To je krásná holčička“ a tak podobně na mě působí hodně povrchně. Ano, vím, že je to myšleno jen v dobrém a například při setkání se známým někde na chodníku ani není čas na něco hlubšího, ale mnohem raději slyším „Vidím, že už umí postavit z kostek komín“, „Koukám, jak tvůj syn v klidu čeká zatímco si tu povídáme“, „Ta tvoje dcerka má pěkné oči a krásné lokýnky“. Myslím, že to taky moc času nezabere a přitom je zde vidět konkrétní zájem o člověka, není to paušálně používaná fráze či jakási zdvořilost. Také mám špatnou zkušenost s veřejnými pochvalami. Když paní učitelka pochválí před celou třídou jedno dítko, co se pak často stává? Proč bývají obětmi šikany nejčastěji třídní „šprti“? Jak nepříjemné mi bylo, když mě vedoucí pochválil před kolegy a jak jsem pak z nich cítila odtažitost...
Nelíbí se mi, že pochvaly vytvářejí závislost. Závislost na vnějším hodnocení od druhých lidí. Pokud se staneme závislými na hodnocení druhých lidí, staneme se snáze manipulovatelnějšími. Uděláme i to, co bychom sami neudělali jenom proto, že toužíme po pochvale. Manipulovaní lidé se sami stávají manipulátory (RaR, str.170). Jak já nemám ráda, když vidím štíhlou kolegyni jak fňuká, že má strašný účes a musí zhubnout – kolikrát v tom vidím snahu slyšet od ostatních takové to „ale né, vždyť ti to sluší“. Manipulací je i to, že někoho ve skupině pochválíme a očekáváme, že ostatní se mu budou chtít vyrovnat (dítko ve školce si jako první uklidí po sobě hračky).
„V jednom výzkumu se zjistilo, že děti, které byly svými matkami častěji chváleny za to, že se o něco rozdělily s jinými dětmi, byly mimo domov méně štědré než děti, jejichž matky je za to nechválily.“ (RaR, str. 166)
A jak to udělat jinak?
Mně je nejsympatičtější poskytování zpětné vazby, respektive popisu. Chtěla bych, aby se moje dítě naučilo být nezávislé a umělo samo ohodnotit své chování a výtvory, aby bylo schopné zdravého sebehodnocení (a následně sebeúcty). Aby chování a činnosti vycházely víc z vnitřní motivace a méně z té vnější.
„Když se děti naučí sebehodnocení, je to velký vklad pro jejich budoucnost. Budou spokojené i hrdé, když něco udělají dobře. Když uvidí dobrý výsledek, bude jim to stačit a nebudou potřebovat obdiv ostatních. Tento přístup učí děti zaměřovat se na činnost samotnou, mít z ní potěšení, nečekat, až co na to řekne okolí. Zakládá se tím návyk na dobré, poctivé práce.“ (RaR, str. 172)
Syn mi donese obrázek, na kterém je několik zelených kulatých „čmáranic“. Můžu mu říct: „jé, ty jsi šikula, „jé, to je pěkný obrázek“. Ale můžu mu taky říct: „jé, ty jsi namalovat zelená kolečka“. Když namaluje kytku, můžu říct: „ty jsi šikula“, „to je pěkná kytka“. Ale mohu taky říct: „vidím, že jsi namaloval kytku“. Jedno je o hodnocení dítěte, druhé je o popisu viděné skutečnosti. Jedno je podle mně dosti povrchní, druhé nechává prostor pro další hovor o výtvoru a dává najevo naši pozornost. Podobně je to i s kritkou: „Ty máš v tom pokojíčku ale nepořádek“ vs. „Vidím, že jsou na podlaze poházené hračky“. A vůbec nejlepší je „Ty máš v tom pokojíčku POŘÁD takový nepořádek“ vs. „Vidím, že jsi dneska ještě neuklidil v pokojíčku“. Jaký bude mít dítko v prvním případě důvod uklízet, když maminka říká, že tam má stejně pořád nepořádek.
Pokud se malé dítě domáhá pochvaly za nějaký výtvor, radí odborníci přimět ho, aby samo nejdříve řeklo své hodnocení. „Mami, líbí se ti to?“ – maminka: „Co myslíš ty? Tobě se to líbí?“ (RaR, str.176)
„To je skvělé, že už umíš namalovat postavu“ vs. „To máš asi radost, že se ti podařilo namalovat postavu“. Malé děti ještě neumí slovně popsat své pocity, tak jim můžeme takto pomoct. Ale opět se snažím nedávat to jako hodnocení ode mne ale jako pokus popsat emoce dítěte podle toho, jak vidím, jak na svůj výtvor reaguje.
Toto je shrnutí proč se snažím vyhýbat klasickým pochvalám a místo toho se nejraději uchyluji k popisu. Popis totiž nehodnotí, nemluví o osobě ale o činu (produktu, chování). O tomto tématu by se toho dalo napsat mnohem víc, jsou zde mnohé niance a drobnosti, ale to hlavní jsem zde snad shrnula a doufám, že srozumitelně.
Očekávám, že mnohým maminkám toto téma úplně nesedne ale věřím (a proto to sem vkládám), že někoho inspiruji alespoň k zamyšlení.
A nakonec zopakuji: Ano, i já občas chválím. Možná často. Ale občas taky dávám prostě jen zpětnou vazbu pomocí popisu. Možná často 🙂
Hezké, moc hezké. 🙂