Trochu jiný pohled na chválení
Jak jinak na pochvaly.
Moje zamyšlení nad pochvalami, jejich úskalími a alternativami. Oporu hledám zejména v knížce Respektovat a být respektován (dále jen RaR).
Mnoho lidí ani nenapadne, že by na pochvalách mohlo být něco špatného. Někdo možná tuší, že to není ideální styl ale řekne si, že pochvala přece nikdy nemůže uškodit. Dopředu chci upozornit, že ani já se pochvalám nevyhnu, ale níže bych chtěla shrnout proč se o to alespoň snažím.
Ještě než jsem se setkala s konceptem respektující výchovy a ještě než jsem měla svoje vlastní dítě, tak jsem sama nebyla úplně nadšená, když mě někdo chválil. Často jsem měla pocit, že je to jenom taková formalita, když pro někoho něco vykonám nebo když vykonám něco, co ode mne druzí očekávají. Dodnes mi ani úplně nesedí, když mi někdo chválí syna, jak je šikovný či pěkný. To, co mi tedy na pochvalách nejvíc vadí je, že jsou velice nekonkrétní a hlavně často poskytovány bez většího zájmu o osobu, vykonanou činnost či chování. „Ty jsi šikula“, „To je hodný chlapec“, „To je krásná holčička“ a tak podobně na mě působí hodně povrchně. Ano, vím, že je to myšleno jen v dobrém a například při setkání se známým někde na chodníku ani není čas na něco hlubšího, ale mnohem raději slyším „Vidím, že už umí postavit z kostek komín“, „Koukám, jak tvůj syn v klidu čeká zatímco si tu povídáme“, „Ta tvoje dcerka má pěkné oči a krásné lokýnky“. Myslím, že to taky moc času nezabere a přitom je zde vidět konkrétní zájem o člověka, není to paušálně používaná fráze či jakási zdvořilost. Také mám špatnou zkušenost s veřejnými pochvalami. Když paní učitelka pochválí před celou třídou jedno dítko, co se pak často stává? Proč bývají obětmi šikany nejčastěji třídní „šprti“? Jak nepříjemné mi bylo, když mě vedoucí pochválil před kolegy a jak jsem pak z nich cítila odtažitost...
Nelíbí se mi, že pochvaly vytvářejí závislost. Závislost na vnějším hodnocení od druhých lidí. Pokud se staneme závislými na hodnocení druhých lidí, staneme se snáze manipulovatelnějšími. Uděláme i to, co bychom sami neudělali jenom proto, že toužíme po pochvale. Manipulovaní lidé se sami stávají manipulátory (RaR, str.170). Jak já nemám ráda, když vidím štíhlou kolegyni jak fňuká, že má strašný účes a musí zhubnout – kolikrát v tom vidím snahu slyšet od ostatních takové to „ale né, vždyť ti to sluší“. Manipulací je i to, že někoho ve skupině pochválíme a očekáváme, že ostatní se mu budou chtít vyrovnat (dítko ve školce si jako první uklidí po sobě hračky).
„V jednom výzkumu se zjistilo, že děti, které byly svými matkami častěji chváleny za to, že se o něco rozdělily s jinými dětmi, byly mimo domov méně štědré než děti, jejichž matky je za to nechválily.“ (RaR, str. 166)
A jak to udělat jinak?
Mně je nejsympatičtější poskytování zpětné vazby, respektive popisu. Chtěla bych, aby se moje dítě naučilo být nezávislé a umělo samo ohodnotit své chování a výtvory, aby bylo schopné zdravého sebehodnocení (a následně sebeúcty). Aby chování a činnosti vycházely víc z vnitřní motivace a méně z té vnější.
„Když se děti naučí sebehodnocení, je to velký vklad pro jejich budoucnost. Budou spokojené i hrdé, když něco udělají dobře. Když uvidí dobrý výsledek, bude jim to stačit a nebudou potřebovat obdiv ostatních. Tento přístup učí děti zaměřovat se na činnost samotnou, mít z ní potěšení, nečekat, až co na to řekne okolí. Zakládá se tím návyk na dobré, poctivé práce.“ (RaR, str. 172)
Syn mi donese obrázek, na kterém je několik zelených kulatých „čmáranic“. Můžu mu říct: „jé, ty jsi šikula, „jé, to je pěkný obrázek“. Ale můžu mu taky říct: „jé, ty jsi namalovat zelená kolečka“. Když namaluje kytku, můžu říct: „ty jsi šikula“, „to je pěkná kytka“. Ale mohu taky říct: „vidím, že jsi namaloval kytku“. Jedno je o hodnocení dítěte, druhé je o popisu viděné skutečnosti. Jedno je podle mně dosti povrchní, druhé nechává prostor pro další hovor o výtvoru a dává najevo naši pozornost. Podobně je to i s kritkou: „Ty máš v tom pokojíčku ale nepořádek“ vs. „Vidím, že jsou na podlaze poházené hračky“. A vůbec nejlepší je „Ty máš v tom pokojíčku POŘÁD takový nepořádek“ vs. „Vidím, že jsi dneska ještě neuklidil v pokojíčku“. Jaký bude mít dítko v prvním případě důvod uklízet, když maminka říká, že tam má stejně pořád nepořádek.
Pokud se malé dítě domáhá pochvaly za nějaký výtvor, radí odborníci přimět ho, aby samo nejdříve řeklo své hodnocení. „Mami, líbí se ti to?“ – maminka: „Co myslíš ty? Tobě se to líbí?“ (RaR, str.176)
„To je skvělé, že už umíš namalovat postavu“ vs. „To máš asi radost, že se ti podařilo namalovat postavu“. Malé děti ještě neumí slovně popsat své pocity, tak jim můžeme takto pomoct. Ale opět se snažím nedávat to jako hodnocení ode mne ale jako pokus popsat emoce dítěte podle toho, jak vidím, jak na svůj výtvor reaguje.
Toto je shrnutí proč se snažím vyhýbat klasickým pochvalám a místo toho se nejraději uchyluji k popisu. Popis totiž nehodnotí, nemluví o osobě ale o činu (produktu, chování). O tomto tématu by se toho dalo napsat mnohem víc, jsou zde mnohé niance a drobnosti, ale to hlavní jsem zde snad shrnula a doufám, že srozumitelně.
Očekávám, že mnohým maminkám toto téma úplně nesedne ale věřím (a proto to sem vkládám), že někoho inspiruji alespoň k zamyšlení.
A nakonec zopakuji: Ano, i já občas chválím. Možná často. Ale občas taky dávám prostě jen zpětnou vazbu pomocí popisu. Možná často 🙂
Doporučujeme
Podle mě už je to přetažené za vlasy... ale je to váš styl, vás nesoudím, ale pro mě ten přístu není 🙂 nebudu své dítě chválit za všechno, ale za to, co si zaslouží pochvalu. Nemyslím si, že by se malé dítě umělo správně sebeohodnotit, pak může hrozit až přespříliš velké sebevědomí, i když neopodstatněné. Případy s šikanou těch chválených to už jsou extrémy, výjimky, ne dennodenní skutečnost. Určitě jsou lidi, kteří chválí na oko, povrchně, ale u těch to poznám a nezabývám se jimi. Chválit zdravě a s mírou, zaslouženě, tak to dělám já 🙂
pěkné shrnutí. Ono asi není jednoduché se těch klasických pochval vzdát, ale určitě je fajn se zamyslet, jestli jich nepoužíváme příliš a jestli nejdou něčím nahradit.
@inna_s Stejně tak já chápu váš pohled a vím, že už to může přijít někomu ujeté 🙂 Taky ve svém okolí někdy připadám trochu jako exot 🙂
@katerina108 ha, jak já jsem na sebe dnes byla pyšná, když jsem řekla - "tobě se podařilo krásně trefit do záchodu" místo klasického "ty jsi můj šikula". Ale taky chválím. Jen se to snažím vyvážit. Prcek o sobě taky občas řekne "já jsem šikula maminko".
Takže používám obojí, ale snažím se odhadnout kdy pochvalu ano a kdy je lepší popis.
Díky za tyhle tvoje články 🙂 Mám to všechno v sobě, ale někdy nejsem schopna to formulovat nebo správně uchopit. Tohle mi pomáhá si to uvědomit.
Krásně vyjádřené 🙂
Pěkně shrnuto 🙂 Kdo je to vlastně šikulka? Ten, co se vyčůrá do nočníku? Ten, co se sám nají lžičkou? Ten, kdo sní celý oběd? Ten, kdo namaluje kolečko? Ten, co se sám postaví? Ten, kdo umí tohle všechno? Nebo jen něco z toho? Neexistuje snad prázdnější výraz než šikulka.
@ikarkulka No právě, určitě to není pro spoustu z vás nic nového a jsem ráda, že vám to funguje 🙂
@zuhur
Taky nemám ráda prázdné fráze. Je fakt, že chválím, ale konkrétně, tj. nevyhýbám se pozitivním slovům (jde ti to, je to hezký apod.), ale zároveň popíšu co. Vadí mi, když se z toho dělá jakoby soutěž - chválí se jeden, aby se tím "motivoval" druhý ☹ ve školce se s tím asi budou setkávat dost často.
@apollo11 Ano, moje neteř (chodí už do školky) když je s mým synem, tak má občas tendenci "soutěžit". Samozřejmě, že vždy jásá, že vyhrála (taky je o skoro 2 roky starší). Tak jí řeknu, že prostě není důležité, kdo vyhraje. Ale to je taky kapitola sama o sobě.
@aknapets
@betelgeuzz
@zuhur
@ikarkulka
@lomanta
@madlisek
@apollo11
Holky, ještě jsem si vzpoměla na další odstrašující příklad. Můj muž dobře vaří. Když si dá opravdu záležet a něco dobrýho ukuchtí, tak následně vyžaduje několikrát dílo pochválit. Pochválím hned u jídla. Za chvíli se ptá, jestli nám to tedy chutnalo. A není neobvyklé, že se dožaduje pochvaly i potřetí. Chudák si to vůbec neuvědomuje ☹ Byla bych raději, kdyby náš syn nebyl takto závislý a tolik netoužil po uznání z venčí.
@katerina108 jo tak podobně jsem postižená i já. Uvědomuji si to, ale asi to má člověk fakt vžité. Takže u jídla taky občas několikrát kontroluji zda je to dobré nebo zda jsem něco hezky uháčkovala atd. Ale ono soupeřit se dvěma dalšími sestrami.... no to je na kapitolu samu pro sebe. Škoda, že nemá Honzík sourozence - ráda bych si četla i rady týkající se sourozenců. Teď díky tomu střídám Respektovat a být respektován se Sourozenci bez rivality.
@zuhur Tak až to nastuduješ, tak taky něco přihoď, ať se taky můžu inspirovat co nás jednou třeba čeká 🙂
Mě je naprosto jasné, že u manžela je to taky výchovou. Tchýni mám ráda, ale asi jako matka nebyla moc "respektující".
@katerina108 Tak můj manžel je z rodiny, kdy když po něm něco chtěli, tak byl "šikovný" - já to slovo nesnáším, dle mě nic moc nevyjadřuje. A on prostě bez toho nic nedělá. Má to povědomě, takže když mu to vysvětlím, tak to chápe a věci dělá i bez toho, abych mu před tím řekla, že je šikovný. Nicméně já mám taky ráda pochvaly, právě u jídla, jinak jsem si vědoma, že za domácí práce pochvalu očekávat nemám, ale stejně často když mám uklízecí den a přijde manžel domů, tak mu řeknu všechno, co jsem udělala, aby mě ocenil... Je hrozný, jak je to v nás zažitý..
@zuhur A doporučíš Sourozence bez rivality? Nebo ještě nějakou jinou knížku?
@aknapets Jojo, je to těžké. Některých zažitých konceptů se zbavíme lehce, u některých je to fuška. Ale i malá změna je velký úspěch 🙂
@aknapets knížka je to určitě dobrá. Jinou týkající se sourozenců nemám. Jen si občas nejsem dost jistá jak spoustu věcí vysvětlit tříletému dítěti. Prostě i to RaR mi přijde někdo pro takové prcoše náročné. Každopádně pár věcí určitě funguje a už mi trošku usnadňuje život.
Jinak jsem za poslední dobu tak unavená, že bohužel občas nerespektuju, vyhrožuju a vydírám. Pak se za to nenávidím. Jo - učíme se všichni. Ne jen děti.
@zuhur Matko! Už jsem to tu párkrát psala: Základem respektující komunikace je, že musíme být partnery a to v první řadě sami sobě. Musíme umět odpouštět. Pokud nebudeme odpouštět sobě, nemůžeme se naučit odpouštět ani ostatním. TO SI PAMATUJTE, TAHLENCTA PRAVIDLA! (To není mé prznění češtiny ale oblíbená hláška z Lotrando a Zubejda 🙂 )
@zuhur já myslím, že každý občas ujede a nechová se ideálně. Ale myslím, že když se to stane občas, tak to není taková hrůza. Podle mě není špatné ani pro dítě občas vidět, že i máma je na pokraji sil, že to už přehnalo. Pak se můžeš dítěti omluvit, případně vysvětlit, proč k tomu došlo.
@aknapets ta knížka stojí za přečtení a myslím si, že v něčem dobrá je. Já jsem třeba naučila Jindru aby mi řekl co mu vadí. A klidně snesu fakt, že mu vadíš, že kojím Barušku. Prostě to z toho malýho člobrdy musí jít ven. Lepší slovně než aby pak někomu - třeba i Báje ubližovat. Ještě mladší děti mohou svůj vztek ukázat např. na polštářku nebo hračce.
Unavená jsem i proto, že chci Jindrovi zavést zase pravidelnou školičku a chystám si materiály. Problém je v tom, že každý spí přes den jinak a večer Jindra vyžaduje teď moji přítomnost u usnutí - bohužel vydrží i do desíti. Takže chodím spát až k půlnoci někdy až v jednu ráno. No a ke kojení vstávám tak kolem páté ráno.
@katerina108 já vím, ale člověku to prostě vrtá hlavou. Horší je, že manžel zastává spíš "klasickou" výchovu i když už ode mě něco málo chytá, takže mě v tom moc nepomůže. Spíš je rád, že jsem "rázná".
@betelgeuzz ano, souhlasím. Naučila jsem se svému synovi omluvit a pokouším se mu vysvětlit, že je toho na mě moc.
@zuhur
@betelgeuzz
Holky, jste skvělé. Nechci povzbuzovat nějakou pýchu či tak něco, ale opravdu mají vaše děti štěstí, že jste ochotné jít proti proudu. Takových moc není 🙂
@zuhur Mimochodem, proto jsem už Honzíkovi po 2. roce utnula odpolední spaní. Když šel poo spát, tak pak večer řádil do desíti. A on už to ani nevyžaduje, dáme poo hodinu v klidu u pohádek a je v pohodě.
@ikarkulka To je asi v pohodě. Ale ptáš se třikrát? Ještě půl hodiny po dojezení? Asi ne, že 🙂 I když mu ráda to ocenění dám, tak je možné, že ho takhle potřebuje i u ostatních činností aj. co vykoná a už si o něj neřekne. A pak je zklamaný, protože mu poděkuji nebo ocením jen jednou ☹
Článek jsem přečetla a v některých věcech nesouhlasím. Já jsem třeba ráda když mě někdo pochvalí a snažím se chválit i děti...ale je fakt že chválím za konkrétní věci....
@sarkav Tak každý to vnímá jinak. Já taky chválím, člověk to má zafixované. Ale snažím se třeba u výtvorů spíš používat ten popis. Řekla bych, že si na to čím dál víc zvykám a mám z toho dobrý pocit. Je to jen moje úvaha, o chválení se píše v různých knížkách a mě se prostě ten přístup z respektujícího stylu líbí nejvíc 🙂 A není to o tom, že by člověk nevyjádřil dítěti uznání, že by se jednalo o citově chladný přístup. Ale chápu, že spousta lidí nemá k běžným způsobům chválení žádné výhrady, přece chválením se nedá nic zkazit ...
hodně zajímavá úvaha, určitě si knížku přečtu. Nikdy jsem se nad tímto nepozastavovala. Teda vlastně pozastavila, když jsem poznala mého muže, který mě upozornil na to, že moje mamka a babička chválí všechno a pořád. A má pravdu. Jejich názor už nikdo nebere, protože všechno je úžasné. Teď se k té myšlence přidal tento článek. To nebude náhoda, musím se nad tím zamyslet. ;o)
Začni psát komentář...
Hezké, moc hezké. 🙂