Jelikož s manželem postupně plánujeme druhé miminko a já mám strach, aby můj další porod nedopadl stejně jako první, potřebuji se z něj asi vypsat. 

Vše začalo v létě 2014, kdy jsem začala chodit do porodnice na monitory. V průkazce jsem měla termín porodu 3. nebo 7. září, ale paní doktorka v nemocnici mi oznámila, že je u nich zvykem u diabetiček vyvolávat porod už ve 38. týdnu, preventivně, kvůli velikosti miminka. Prý to můžu odmítnout. Dcera měla odhadovanou váhu cca 2800 g, tak mi bylo divné, proč kvůli velikosti. Ale informace jsem si jinde nevyhledávala a věřila jsem že lékaři ví, co dělají. 

Měla jsem naplánovaný termín nástupu do nemocnice a asi týden před tím jsem šla ještě naposledy na kontrolu ke svému gynekologovi. Natočil monitor miminka a něco, co jsem ani pořádně nepochopila, se mu nelíbilo a tak mě poslal do nemocnice s doporučením k hospitalizaci. V nemocnici si skoro ťukali na čelo, protože podle nich bylo vše v pořádku. Ptali se, jestli nechci jít domů, což jsem odmítla, protože jsem se kvůli svému gynekologovi bála o miminko. Ale s odstupem času si řikám,  že to nejspíš byla chyba.

Byla jsem hospitalizována na rizikovém oddělení, kde pravidelně natáčeli monitory, ale jinak se nic nedělo. Ptala jsem se, jestli tedy můžu jít domů, ale prý když mám stejně za dva dny nástup tak by to nemělo cenu. Tak začali s vyvoláváním ještě o dva dny dříve,  než bylo původně v plánu. 

Nejdříve jsem dostala nějakou injekci, prý aby se čípek připravil a změkl (to bylo veškeré info, které jsem k podáváné medikaci dostala). Druhý den jsem dostala prostaglandinový čípek, po kterém se nic nedělo, tak mi lékař udělal vaginální vyšetření po kterém konstatoval, že jsem stále zavřená. Tak jsem dostala ještě jeden čípek. Kolem třetí hodiny odpoledne mi začínaly slabé kontrakce. Byly u mě na návštěvě babička se sestrou a říkaly jsme si, že by bylo fajn, kdybych ještě dnes porodila. Když návštěva odešla, volala jsem manželovi do práce, že už mám nějaké bolesti a ať raději po práci přijede za mnou, co kdyby náhodou. Moc jsem ho u porodu chtěla mít. 

Během odpoledne kontrakce trochu sílily. Příjemná lékařka mi udělala vnitřní vyšetření, ale zjistila, že se vůbec neotevírám. Tak jsem se průběžně procházela po chodbě, povídala si se spolubydlící na pokoji nebo si snažila číst a celé odpoledne mi byly natáčeny monitory.