Jelikož s manželem postupně plánujeme druhé miminko a já mám strach, aby můj další porod nedopadl stejně jako první, potřebuji se z něj asi vypsat. 

Vše začalo v létě 2014, kdy jsem začala chodit do porodnice na monitory. V průkazce jsem měla termín porodu 3. nebo 7. září, ale paní doktorka v nemocnici mi oznámila, že je u nich zvykem u diabetiček vyvolávat porod už ve 38. týdnu, preventivně, kvůli velikosti miminka. Prý to můžu odmítnout. Dcera měla odhadovanou váhu cca 2800 g, tak mi bylo divné, proč kvůli velikosti. Ale informace jsem si jinde nevyhledávala a věřila jsem že lékaři ví, co dělají. 

Měla jsem naplánovaný termín nástupu do nemocnice a asi týden před tím jsem šla ještě naposledy na kontrolu ke svému gynekologovi. Natočil monitor miminka a něco, co jsem ani pořádně nepochopila, se mu nelíbilo a tak mě poslal do nemocnice s doporučením k hospitalizaci. V nemocnici si skoro ťukali na čelo, protože podle nich bylo vše v pořádku. Ptali se, jestli nechci jít domů, což jsem odmítla, protože jsem se kvůli svému gynekologovi bála o miminko. Ale s odstupem času si řikám,  že to nejspíš byla chyba.

Byla jsem hospitalizována na rizikovém oddělení, kde pravidelně natáčeli monitory, ale jinak se nic nedělo. Ptala jsem se, jestli tedy můžu jít domů, ale prý když mám stejně za dva dny nástup tak by to nemělo cenu. Tak začali s vyvoláváním ještě o dva dny dříve,  než bylo původně v plánu. 

Nejdříve jsem dostala nějakou injekci, prý aby se čípek připravil a změkl (to bylo veškeré info, které jsem k podáváné medikaci dostala). Druhý den jsem dostala prostaglandinový čípek, po kterém se nic nedělo, tak mi lékař udělal vaginální vyšetření po kterém konstatoval, že jsem stále zavřená. Tak jsem dostala ještě jeden čípek. Kolem třetí hodiny odpoledne mi začínaly slabé kontrakce. Byly u mě na návštěvě babička se sestrou a říkaly jsme si, že by bylo fajn, kdybych ještě dnes porodila. Když návštěva odešla, volala jsem manželovi do práce, že už mám nějaké bolesti a ať raději po práci přijede za mnou, co kdyby náhodou. Moc jsem ho u porodu chtěla mít. 

Během odpoledne kontrakce trochu sílily. Příjemná lékařka mi udělala vnitřní vyšetření, ale zjistila, že se vůbec neotevírám. Tak jsem se průběžně procházela po chodbě, povídala si se spolubydlící na pokoji nebo si snažila číst a celé odpoledne mi byly natáčeny monitory. 

Večer, kolem půl desáté dorazil manžel z práce. Do nemocnice ho málem ani nepustili, až když řekl, že rodím. Paní doktorka znovu kontrolovala jak jsem otevřená. Ale nález se moc nezměnil.

Asi kolem půl jedenácté jsem měla už dost silné bolesti tak jsem se přesunula na porodnici. Měla jsem štěstí na úžasnou porodní asistentku, která mi vysvětlila co se přibližně bude dít, mezitím co šel manžel zaplatit poplatek za přítomnost u porodu. Měla jsem štěstí, že i přesto, že to na porod moc nevypadalo, tak mohl manžel být celou dobu se mnou. Porodní asistentka mi řekla, ať si dám co nejteplejší sprchu, že by to mohlo pomoci k otevření. Ve sprše na gymnastickém míči mi bylo nejlépe. Když jsme se vrátili na porodní box, PA mě znovu vyšetřila, natočila monitor a řekla, že ještě chvíli počkáme a když se nic nebude dít, tak mi píchne vodu a nechala nás s mužem o samotě, za což jsem jí byla vděčná. Ale bohužel jsem se stále moc neotvírala, tak došlo na prasknutí vody. To bylo velice bolestivé. Pak mi napíchla kanylu a dala kapat oxytocin. Po oxytocinu se bolesti ještě zhoršily. Přišlo mi, že mám kontrakce snad po minutě a byla to hrozně nesnesitelná bolest. Za nějakou dobu mě PA znovu vyšetřila a byla jsem otevřená asi na 4cm. Přišla mladá paní doktorka a ptala se mě, jestli nechci epidurál, že by to mohlo pomoci k otevření (dnes už vím, že to je hloupost). Nejdřív jsem ho odmítala, ale bolesti byly čím dál horší, tak jsem nakonec souhlasila. Po napíchnutí epidurálu se mi ulevilo, ale stále se nic moc nedělo. Pak přišla znovu paní doktorka a zkoušela mě otevírat ručně (strčila do mě prsty a při každé kontrakci mě zkoušela roztahovat), byla už jsem v takovém stavu, že jsem nic nenamítala. Ale tu bolest jsem ustála jen díky epidurálu. Povedlo se jí mě otevřít asi na 8cm, ale jelikož jsem na sobě celou dobu měla pásy na snímání miminka, tak se zjistilo, že se začaly snižovat ozvy. Paní doktorka na chvíli odešla a když se vrátila, sdělila mi, že bude nutný císařský řez. Byla jsem z toho nešťastná a rozbrečela jsem se. Byla jsem hrozně vděčná, že tam byl i manžel, protože sama bych to tam nezvládla. 

Pak už přišla sestra, která mě zacévkovala a odvedla na operační sál. Tam se mi představila velice příjemná anestezioložka, která když viděla jak jsem ubrečená, tak mě hned začala utěšovat, ať se nebojím, že bude všechno v pořádku. Ani jsem neměla sílu jí říct, že se nebojím, ale že mi je líto, jak můj porod, na který jsem se tak těšila, skončil. 

Dcerku mi vyndali z břicha v 6.04 ráno a jelikož neměli na šestinedělí místo, musela jsem být na obyčejném gynekologickém JIPu. Dceru mi sestra přinesla na kojení až kolem 2 hodiny odpolední, ale jelikož už jí dokrmovali, tak se ani nepřisála a spinkala. Byla jsem s ní cca čtvrt hodiny a pak jí zase odnesla a viděla jsem jí až druhý den, když jsem se dostala na odd. šestinedělí kolem poledne. Pak už jsme byly celou dobu spolu a prekvapivě jsem se i krásně rozkojila a v srpnu už to byly dva roky a kojím stále. 

Když to zpětně shrnu, tak vím, že dost věcí byla má chyba, jelikož jsem se dostatečně o všem neinformovala a souhlasila jsem i s věcmi, ke kterým už bych znovu svolení nedala. Ale bohužel jsem byla prvorodička, která bezmezně věří lékařům. Při dalším porodu chci mít svou osobní porodní asistentku a věřím, že se mi podaří opravdu přirozený porod i přes mou cukrovku a po předchozím císařském řezu. 

Chvíle separace jsem si s Maruškou vynahradily později. V jejich 4 měsících jsem jí začala nosit v šátku a nosím do dnes, spíme společně všichni v jedné posteli a kojit jí chci asi do samoodstavu. 🙂