Dnes jsem se chvíli zastavila nad synem spícím ve své postýlce a napadlo mě, jak moc jsem vděčná svému muži za to, že mě podporuje a stojí za mnou co se týče mé výchovy, kojení, stravování, uspávání, společného spaní..syn nesnášel postýlku, spal s námi prvně občas a poslední cca půl rok téměř výhradně jen s námi..a dnes? Již týden spí na první spani v postýlce a vůbec se nezlobí 😃 prostě postupně ke všemu dospěje a není třeba ho nikam tlačit jen pro to, že na nás lidi (příbuzní, známí i neznámí) blbě koukaj 😉