Tyhle ryzí a surové fotky "nahé pravdy" o šestinedělí v lidech silně rezonují. Jsme zvyklí na přikrášlenou skutečnost, která v nás probouzí nerealistická očekávání. Jaké rozčarování pak zažíváme, když šestinedělí vypadá právě takhle!

Jsme celé bolavé, rozkocané, nadšení střídá strach a všechno se to v nás mele, jak hormonální smršť otevírá naši třináctou komnatu a bere s sebou všechno, co jí přijde do cesty.

Je dobře, že se zase učíme dívat pravdě do očí.

Není vůbec snadné snažit se nacpat do představy o tom, jaké by šestinedělí /těhotenství, porod, výchova.../ mělo být. Každá žena je jedinečná a tak, co je pro jednu procházka růžovou zahradou, je pro druhou noční můra.

Hodně často se v šestinedělí nejvíc trápí ženy, které měly ve své původní rodině roli malé holčičky, která musela být za všech okolností líbezná, roztomilá a plně k dispozici své narcistní matce. Očekává se od nich, že tou holčičkou zůstanou dál, jinak by totiž zradily svou rodinu a hrozilo by jim, že je rodina úplně odvrhne.

Najednou jsou to ale ony, které potřebují podporu a péči a když jim ji rodina nedokáže poskytnout, velmi tím strádají. 

Pak se dostávají do kolotoče, ve kterém místo aby bylo postaráno o ně, jsou to ony, které dál chystají kafíčka a dortíky pro zástupy návštěv, které se hrnou do dveří, aby se přeci podívaly na to nádherné miminko. Nedokáží vymezit vlastní hranice, protože jsou zvyklé na to, že byly po celý jejich život porušovány. Jsou to právě tyto ženy, které jdou do porodnice s porodním plánem v ruce, odhodlané postavit se samy za sebe, s vírou a nadějí, že jejich přání budou respektována a pak když jsou nejvíc zranitelné a nemají dostatečnou podporu, tak jsou to právě ony, které si z porodnice odnáší nástřih až na záda a nebo jejich porod končí císařským řezem.

Šestinedělí dokáže rozehrát nejedno rodinné drama na plné pecky.

Ukáže se v něm bez příkras, zda je rodina ochotná přijmout dívku, která se změnila v matku se vším, co to obnáší.

Někdy v rodině vybublají na povrch staré "vředy", to pak ženám praskají jizvy po nástřihu, jizvy po císaři se nehojí, bradavky bolí, kojení se nedaří a žena tak celkově "hnisá" bolestí.

Velmi často to jde ruku v ruce s tím, že babičky odmítají přijmout svou roli babiček a zuby nehty se brání konečně dospět a přijmout zodpovědnost. Nestaraly se o své dcery ani když byly malé, tak proč by se o ně měly starat teď, když jsou dospělé?!

Tam, kde byly vztahy nemocné už před těhotenstvím, udeří šestinedělí nebývalo silou právě proto, že porod je záležitostí našeho nejstaršího mozku, kde sídlí emoční paměť. Tam máme uložené a vypálené naše vlastní zrození, které se porodem našeho děťátka znovu aktivuje a dere se do vědomí. To je příčinou "nevysvětlitelných" stavů, plačtivosti, emoční nerovnováhy a potřeby, aby o nás bylo pečováno s láskou. To je důvodem, proč se nám zdají divoké sny a říkáme věci, které by nás jindy ani "nenapadly". Teď z nás mohou volně padat s plnou vahou, protože porodem byly naše obranné bariéry prolomeny...a ne každý si s tím ví rady.

Šestinedělí prožité v lásce a péči dokáže hojit i velké rány!

Zanedbané šestinedělí pak působí přesně opačně.

Pravdou zůstává, že co nedostaly naše maminky, nemohou nám později samy dát a poskytnout.

A tak šestinedělí prověří všechno.

Je to šest neděl, ve kterých se otevírá jedinečné okno, v němž máme možnost zahlédnout mnohá tajemství a podívat se do hlubin vlastního nitra jako nikdy předtím a už nikdy potom.

Naše prabáby smysl šestinedělí dobře znaly a chápaly jeho důležitost.

Šestinedělku chránily a pečovaly o ni. Pomáhaly jí integrovat zážitek porodu i všechno, co k ní skrz zjitřenou psychiku přicházelo. 

Podporovaly ženu v "čištění" a to nejenom fyzicky, ale hlavně psychicky. 
"Kout", ve kterém šestinedělka šest neděl pobývala, byl její "sociální dělohou", kde se žena mohla zahojit na těle i na duši.

Moudré ženy nenechaly novopečenou maminku, aby se v tom plácala sama, ale byly jí oporou. 

A tak maminka nemusela spadnout až na dno žabích sraček, ze kterého se jen těžko leze zpátky do radostného života.

Jak nádherná a křehká je žena po porodu.
Jak krásná a silná je, když jí to umožníme. Když při ní dokážeme stát v jejím nejzranitelnějším období.

Žena si bude už celý život pamatovat, jak se k ní její okolí chovalo v šestinedělí. Časem možná vzpomínky vytěsní z vědomí, aby mohla jít dál, ale na emoční úrovni nezapomene nikdy.

Kéž bychom my všichni měli dost odvahy a síly pečovat s láskou a něhou o ženu, která právě dala nový život...tato žena nám měrou vrchovatou naši lásku vrátí a bude "sladká jako med".

Ale když to nedokážeme, žena zakysne a zahořkne /však všechny ty stresové hormony jsou "horké = hořké"/...a celý svět kolem ní...potemní.

Stojí za to chránit to nádherné světlo, které září z očí novopečených maminek i miminek. 

Je to čistá Láska...a Láska, jak víme, dělá náš svět místem, kde je radost žít.

Snad už nám dojde, že nemůžeme žít bez Lásky.
A že svět, ve kterém žijeme, nepotřebuje už víc pokroku...
Ale potřebuje se vrátit ke Kořenům.
Potřebuje se vrátit k Lásce. 
Vrátit se domů, kde ostatně každý příběh začíná a také končí.

Foto via Le petit grew photography

Jsem moc ráda, že se v posledních letech přístup k těhotným a rodícím ženám uzdravuje a že přibývá porodních asistentek i dul, které porodu opravdu rozumí a dokáží ženám poskytnout právě takovou péči, kterou potřebují.

Bohužel je v naší společnosti stále ještě hluboce zakořeněná představa, že porod je jen fyzická záležitost, jejímž výsledkem by měl být "fyziologický novorozenec".

Pokud si žena z porodu odnáší šrámy nejenom na těle, ale také na duši, až příliš často se setkává se zlehčováním, popíráním, výsměchem a zjednodušováním celé situace, kterou může symbolizovat prohlášení: "Hlavně, že máš zdravé dítě!".

To, že necitlivý přístup během porodu může v ženě znovu oživit stará zranění, která ve spojení s těmi novými vytvoří nehojící se bolestivé vředy v jejím vnitřním světě, se mlčky přechází.

Místo posilujícího šestinedělí pak žena bojuje sama se sebou a snaží se ze všech sil dát dohromady. Někdy ji čeká i několik dlouhých let plných zmatku, nepochopení a bolesti.

                                       Na tom, jak se rodíme, záleží.

Záleží na tom, jak je o nás při porodu pečováno.

Ta správná péče při porodu totiž dokáže zázraky.

Stejně tak i pravý opak.

                         Ženy si porody svých dětí pamatují celý život.

Někdy sice mohou některé vzpomínky na čas vytěsnit, ale je dechberoucí s jakou přesností dokáží popsat každičký detail, když mají důvěru, že se mohou otevřít a nahlédnout do minulosti, která mohla být velmi bolestná a zraňující. Dokáží odříkat věty, které jim cizí lidé řekli na porodním sále, vzpomínají si na barvu kachliček, na vůně, na hudbu v rádiu...a cítí všechno, co cítily kdysi.

V současné diskusi o porodech, by nemělo jít ani tak o místo, kde žena rodí, ale JAK a S KÝM, protože bezPečí při porodu přímo a ze všeho nejvíc souvisí právě s PÉČÍ, která je rodící ženě poskytována.

Ta největší výzva, kterou máme před sebou je naučit se pečovat o druhé v souladu s jejich skutečnými potřebami. Naučit se znovu rozumět porodu z pohledu rodící ženy a rodícího se dítěte, rodící se rodiny.

Vrátit porodům lidskost neznamená vzdát se výdobytků moderní doby. Znamená to pouze to, aby lidé hráli při porodu hlavní roli.

Aby nebyli pouze dobře vyškolenými obsluhovači nákladných přístrojů a drahého vybavení, ale aby byli skutečnými pečovateli, kteří se dali do služby něčeho tak křehkého a nádherného jako je lidská Láska, jejímž vyvrcholením je právě narození dítěte.

Každá těhotná žena totiž nosí pod srdcem poklad a věří tomu, že je výjimečná a jedinečná. Není jen jedna z těch mnoha, které se tísní ve frontě na porodní sál. Je jako dítě, které věří, že je pro své rodiče tím jedním jediným.

Žijeme ale v době, kdy se nám lidem říká "lidské zdroje" a je s námi zacházeno právě tak, jako s lacinou baterkou, která pohání soukolí globální ekonomiky a která se dá snadno nahradit, není ničím výjimečná natož jedinečná. Její jméno a příběh málokoho zajímá, důležitá je efektivita s jakou dokáže taková baterka sloužit.

Podlehli jsme tomu, že nás lze chrlit do světa jako méněcenné baterky na běžícím páse v továrnách.

Nechali jsme se okrást o jedinečnou a vzácnou krásu zrození, protože jsme uvěřili tomu, že na tom, jak se rodíme nezáleží.

Kdyby na tom ale nezáleželo, proč už dávno neexistují v České republice porodní domy? Proč se vlastně nemůžeme vrátit ke známé a staletími prověřené péči porodních bab? Proč bychom nemohli skloubit poznatky moderní vědy s moudrostí vlastních předků?

Leda že jde jen o to, aby baterky dál dobře sloužily.

Kdo ví, co by se totiž stalo kdyby se takové baterky rozhodly znovu se stát lidmi?!

Kdyby už se dál nechtěly nechat vysávat drakoniánským systémem postaveným na vykořisťování?

                 Kdo ví, co všechno by lidé dokázali kdyby uvěřili, že na tom,

                                                 jak se rodíme opravdu záleží...

Nedávno jsem s jednou maminkou řešila její strach z blížícího se porodu v porodnici. Postupně jsme společně odkrývaly skrytá zákoutí její mysli a podívaly jsme se na zoubek i jejímu traumatu z předchozího porodu prvního miminka. Naučila jsem ji některé vizualizační a relaxační techniky, které při porodu mohou pomoci  a úspěšně jsme přepsaly otisk negativního porodního zážitku z prvního porodu tak, aby dalšímu porodu nestál v cestě.

Abych zmírnila její úzkost z nemocničního prostředí, vzpomněla jsem si, že jsem kdysi u jedné porodní asistentky viděla „porodní oltář“ a tak jsem pro ni připravila jeho cestovní verzi, kterou si mohla vzít s sebou do porodnice.

Porodní oltář možná vypadá esotericky, ale ve své podstatě se jedná o účinnou vizualizační pomůcku, která napomáhá soustředění a zklidnění, posiluje záměr porodit tak, jak si přejeme a je také zdrojem, ze kterého můžeme čerpat vnitřní sílu spojením se s předměty, které pro nás mají hlubší význam.

Porod totiž není jen fyzická záležitost. Porodní oltář může v průběhu porodu pomáhat ve chvílích, kdy se maminka cítí zahlcená. Stává se tak oázou klidu a koncentrace, když se žena potřebuje spojit sama se sebou a se svým miminkem a vrátit se do svého vlastního středu . Je přípomínkou toho, že porod je i psychospirituální zkušenost, která může být značně posilující!

Většinou si do porodnice balíme tašku plnou praktických věcí.

Cestovní porodní oltář může být kouskem domova v cizím prostředí, kde se některé ženy cítí velmi zranitelné. Ve chvílích, kdy je nám po porodu v porodnici smutno může mít hluboce utišující efekt, protože si do krabičky můžeme jednoduše schovat drobnosti, které nám teplo domova připomínají. Navíc se dá snadno zaklapnout a uklidit do tašky v případě, že nám nejsou příjemné pohledy a poznámky okolí.

Vzít si s sebou do porodnice svůj cestovní porodní oltář může vyžadovat trochu odvahy, protože přeci jen v našich krajích není zvykem, že žena může vnímat porod i spirituálně. Je tedy dobré předem se informovat, zda je možné mít na porodním sále prostor pro osobní věci. Je fajn, když se o umístění porodního oltáře postará dula, porodní asistentka a nebo muž a vytvoří tak pro nás zázemí, kde se cítíme dobře.

Příprava krabičky do porodnice může být také krásnou součástí předporodního rituálu!

A jak krabička bude vypadat a co v ní bude záleží jen na vás a vaší fantazii.

Schovejte si do ní fotografie, porodní korále, kamínky, amulety, posilující obrázky, kartičky s afirmacemi, čajové svíčky na baterie a drobné dárečky od lidí, na kterých vám záleží. Dejte si do své krabičky cokoliv, co je vám milé a co vám pomáhá cítit se dobře. A pokud jsou na vás všechny ty korálky a kamínky až moc „ezo“, dejte si do krabičky klidně svou nejoblíbenější rtěnku od Diora a prstýnek po babičce.

Na mých stránkách http://korenyakridla.cz/?p=1107 si můžete stáhnout a vytisknout kartičku s afirmací, která se do krabičky bude skvěle hodit!

Rozhovor s porodníkem Antonínem Pařízkem

http://https://video.aktualne.cz/dvtv/dvtv-22-1-2018-tereza-engelova-antonin-parizek-pavol-fejer/r~3c3a43ccff8b11e7ad1e0cc47ab5f122/?redirected=1516708034

Bohužel je škoda, jak moc je z rozhovoru s panem porodníkem znát ten despekt, se kterým se dívá na ty, kteří by rádi pro příchod svého miminka na svět zvolili tradiční cestu - tedy porod doma.

Velmi ráda takové rozhovory poslouchám. Zajímavý na nich totiž není jen názor daného člověka, ale také jazyk, kterým svůj názor prezentuje.

Dlouhodobě mě udivuje, jak se v českých médiích rozmáhá nešvar "rodících mužů".

Na ukázku cituji některé titulky:
MUŽ ODRODIL MIMINKO S POMOCÍ NÁVODŮ NA YOUTUBE
MUŽ ODRODIL SVÉ DÍTĚ O PŮLNOCI NA SILNICI
POSLANEC VYSLOUŽIL: ODRODIL SI SVÉ DÍTĚ V AUTĚ
OTEC NA PŘÍBRAMSKU ODRODIL CESTOU DO PORODNICE VLASTNÍ DÍTĚ

Tomuto nešvaru se nevyhnul ani pan porodník Pařízek. Do našeho jazyka se tak stále jako červená nit proplétá to, že žena je vlastně jen nějaký pasivní účastník porodu, kterého je nutné "odrodit". Může se to zdát jako drobnost, ale z hlediska neurolingvistického programování je jazyk naprosto zásadní, protože nám pomáhá utvářet náš světonázor a pohled nejen na sebe samé, ale i na život a svět, ve kterém žijeme. Pokud se tedy opakovaně setkáváme s masáží, která nám sděluje, že ženu je nutné odrodit, dostáváme vzkaz, který nám říká, že žena sama schopna rodit není.

A tady padá kosa na kámen.

A že to pořádně skřípe je znát v mnoha internetových diskusích.

V posledních desítkách let jsme svědky procesu, ve kterém se poprvé v dějinách lidstva otevírá moře informací širokému okruhu veřejnosti. Doby negramotných nevolníků jsou pryč. Stejně tak jsou pryč doby, kdy vzdělání bylo výsadou vyvolených. Dnes má ke vzdělání přístup každý. A každý může získat potřebné vědomosti, aby mohl vědoměji a tudíž zodpovědněji rozhodovat o svém životě.

Nemusí to nutně znamenat, že takový člověk jí pouze kořínky, klaní se slunci a chodí v batice.

Jsme svědky střetu, ve kterém se z prostých lidí stávají lidé vzdělaní, kteří s takovými vědomostmi mohou se svým životem dělat úplně jiné věci. Věci, které se vymykají zaběhaným způsobům a zvyklostem.

Dávno už neplatí, že KDO NIC NEVÍ, MUSÍ VŠEMU VĚŘIT.

Dnešní člověk se ptá a chce na své otázky relevantní odpovědi.

Už si nenechá věšet bulíky na nos. A také už nevěří všemu, co mu říkají ostatní.

Z pasivního příjemce se stává aktivní účastník.

Je jasné, že když v našem porodnictví panuje normalizační atmosféra, v níž je žena pasivním příjemcem "lékařské péče", pak je každý, kdo s takovou péčí nutně nesouhlasí a není spokojen, černá ovce.

Heretik. Odpadlík od víry.

A to se samozřejmě trestá.

Ženy rodí doma z mnoha důvodů a bohužel naše média z celkového obrázku vyzobávají jen účelově upravené informace, které zkreslují celkový pohled na věc.

Vykreslují porody doma jako do nebe volající nezodpovědnost. Málo už ale mluví o nejnovějších poznatcích moderní vědy /tedy žádná esoterika, ale tvrdá data/, která jasně dokazují, že prostředí, ve kterém žena rodí má na ni zásadní vliv. A teď opravdu nemluvím o meruňkové barvě zdí ani napuštěné vaně.

Mluvím o sociálním prostředí, ve kterém zásadní roli hrají lidé.

A že naše zdravotnictví má dlouhodobě problém právě tady není žádná novinka. To je fakt. A chceme-li v našem porodnictví najít společnou řeč - pak je třeba začít hned u kořene. A tím je jazyk.

Je třeba abychom pochopili jeho sílu. Abychom mluvili o tom, že rodí žena a ta nepotřebuje "odrodit", ta potřebuje bezpečné zázemí, laskavou a empatickou péči, dostatek důvěry v přirozené schopnosti vlastního těla, kvalitní předporodní přípravu a kontinuální péči lidí, které zná a kterým může svěřit sebe samu i dítě do péče v tak citlivém okamžiku jakým porod bezesporu je.

Věřím, že se časem i v naší malé zemičce dočkáme toho, že občanský aktivismus nebude brán jako nějaké stigma, ale jako součást přirozeného lidského práva na sebeurčení. A že si budeme moci sami určit, kde přivedeme na svět své vlastní děti. Ať už to bude v porodnici nebo kdekoliv jinde.

...říkal nápis na kojeneckém body.

A že jsou pro nás dotyky životně důležité se pořád ještě učíme chápat. Učíme se uchopit se, držet se, dotýkat se. Být spolu.

A jsme spolu vlastně už 15 let, i když svíček Ellinka na svoje narozeniny na Silvestra sfoukla 14.

Nemůžu ale nepočítat i ty měsíce prenatálního života, které v našem životě pořád rezonují. Projevuje se to v drobnostech jako je třeba to, že Elča miluje makové koláčky, však jsem si je v těhotenství dopřávala v hojném počtu. Stejně jako vajíčko naměkko. Když byla malá říkala mu "tekutý" a dožadovala se svého sytě žlutého žloutku, který si nabírala titěrnou lžičkou.

"Na co dneska koukneme? Matrix?!", ptám se.
"Já ten film nesnáším!", řekne a podívá se na mě s důvěrou, že vím, o čem mluví. Začnu se smát a odpo-vím: "To jo, nesnášela jsi ho už, když jsi byla u mě v bříšku! Byli jsme na něm v kině a ty jsi kopala tak moc, že moje břicho připomínalo rozbouřený oceán!".

Je tolik střípků, které jen dohromady dávají ten nádherný obraz našeho vzáJemného putování životem.

Je důležité je skládat k sobě, protože nám pomáhají ledacos pochopit. A díky tomu se můžeme víc uchopit, podržet, obejmout.

A tak je skládáme a ladíme se na sebe a to nám pomáhá žít v souladu, protože puberta nutně nemusí znamenat, že se jeden druhému ztratíme. Naopak! Dává nám jedinečnou příležitost znovu se najít! A když se zdá /a zdání často klame!/, že se nám naše děti v pubertě vzdalují a zavírají se do sebe, je na nás zda půjdeme jemně zaťukat na jejich dveře a vstoupíme do jejich světa, abychom ho poznali. Najdeme v něm totiž sebe samé spolu s příběhy, ze kterých jsme své děti utkali...někdy stačí nezavírat před nimi oči! A neobracet se k nim zády.

Nakonec svůj příběh známe nejlépe vždycky jen my sami. Už je čas ho vyprávět.

ZPŮSOB, JAKÝM SE DÍTĚ NARODÍ..., DO ZNAČNÉ MÍRY URČUJE, KÝM SE STANE A JAK BUDE NAHLÍŽET NA SVĚT KOLEM SEBE. AŤ JE ČLOVĚKU PĚT, DESET, ČTYŘICET NEBO SEDMDESÁT LET, NĚJAKÁ JEHO ČÁST STÁLE VIDÍ SVĚT OČIMA TOHO NOVOROZENÉHO DÍTĚTE, KTERÝM KDYSI BYL.
Dr. Thomas Verny

A já těm dětem v nás moc ráda naslouchám a znovu s nimi prožívám jejich příběhy, od kterých někteří z nás utíkají seč nám síly stačí, ale je to jako v "začarovaném kruhu". Stejně nás to vždycky vrátí na začátek a dohoní nás otisky vlastního početí, pobytu v děloze i zrození, které v nás trvají dál.

Snad se na některém z těch obrázků poznáváte na úrovni pocitů, které ve vás vyvolávají. Třeba pohled na pytle s nemocničním odpadem, ve kterých skončila možná i vaše placenta přímo rezonuje s pocitem: "Za nic nestojím, nemám žádnou cenu!". Je to úplně jiný pocit než pohled na s úctou zabalenou a pohřbenou placentu, která zanechává pocit: "Váží si mě, mám své místo."

Někdy se zdá /a pro jistotu zopakuji, jak moc zdání klame/, že některé rituály našich předků byly primitivní a hloupé a že naši předci byli jen pověrčiví prosťáčci. Ale i naše dnešní vyspělá věda dokazuje, že naši předci přeci jen věděli něco, o co my jsme byli okradeni. Znali souvislosti. A tak pro ně poporodní péče o placentu nebyla jen rituálem z pověrčivosti, ale aktem víry - věřili totiž, že laskavé zacházení s životně důležitým orgánem se odrazí v tom, jak člověk později bude žít a kým se stane.

Když máme kus sebe v hlíně, ze které roste náš rodný strom - jsme doma, máme své kořeny, svůj střed, máme jistotu, ze které můžeme jíst, která nás sytí a vyživuje. Dává nám život.

Ale když kus nás skončil v nenávratnu...až příliš často máme pocit, že nikam nepatříme, že není kam se vracet, že jsme ztracenci v čase i prostoru a že bloudíme životem bez ladu a skladu. Nic neladí a věčně máme špatnou náladu.

Kdo rozladil tak nádherný nástroj, kterým člověk dozajista je?
Kdo přetrhal struny a zahodil ladící klíč?
Kdo pokácel všechny rodové stromy a vyrval je z kořenů?

Byl to ten, pro nějž není lidský život posvátný.
Ten, který říká člověku - lidský zdroj.
Ten, který nechce staré rituály, které dávají pevné kořeny.
Ten, který chce jiný řád. Nový řád. Nový svět.

Svět, v němž vládne chaos. Ne-řád.

A v takovém světě lidské zdroje slouží do úmoru falešným id/e/ologiím. Falešným idolům, které lžou a kradou. Náš svět. Náš život.

Tyhle obrázky tak výmluvně vypráví o dvou stezkách. Můžeme jít novou cestou. Cestou samozvaného pokroku aniž bychom věděli, kam vlastně doopravdy kráčíme. A nebo zvolíme starou cestu, známou a prošlapanou našimi předky.

                                            Cestu zpátky domů.

                                                                                 Volba je na nás.

Říkávám, že moje dcera Ella se s tužkou v ruce už narodila.

A když tehdy před těmi čtrnácti lety v Podolí vykoukla na svět, mělo to hodně daleko k tomu extatickému porodu z knížek. Narodila se a nedýchala. Bezvládné fialové tělíčko vyklouzlo do rukou doktorky a najednou zmizelo v útrobách porodnice. Oživování bylo úspěšné, ale byl to jen začátek. Měsíc v umělém spánku na JIPce v Motole byla hořká třešnička na mém dortu zoufalství a když mi doktorka přišla říct, že holčička pravděpodobně nepřežije ani půl roku, něco uvnitř mě se utrhlo a padalo a padalo až na samé dno lidského utrpení.

Tehdy jsem na tom dně začala sbírat střípky a kosti mých předků. Začala jsem skládat příběh pravdy. Modlila jsem se, aby dítě mohlo žít. Byla jsem ochotná vyměnit svůj život za život svojí dcery. A Bůh mě vyslyšel. Podle doktorů se Ella zázračně uzdravila. Nikdo tomu nemohl věřit, ale já jsem věděla svoje. Věděla jsem, že to, co bylo skryté zraku ostatních a co vypadalo jako zázrak, stálo na mém rozhodnutí a mé víře v Lásku.

I přes pochybnosti doktorů jsem si Ellu nakonec domů odnesla. A začala dlouhá cesta plná výmolů a překážek. Cesta hledání toho, co jsme ztratily.

Ještě dnes občas Elča říká, že se cítí jako mtrvola. A tak se vypravujeme spolu do jejího těla a ona znovu prožívá tu bolest, když její tělo vypráví ten příběh s udivující přesností, držím ji pevně, když společně necháváme slzy téct po tvářích.

Lidé říkají, že miminka si nic nepamatují. Nemohou se víc mýlit.

Miminka to jen nemohou vyprávět řečí, které rozumíme rozumem. To ale neznamená, že o tom, co prožila nemluví pláčem, gesty, držením tělíčka. A je jen na nás zda je chceme poslouchat a chápat. Držet je v náručí, když prožívají svou bolest stále dokola i když už je jim čtyřicet!

Uzdravit tak silné trauma odloučení a utrpení, prožitek smrti, fyzickou bolest žádá obrovskou odvahu. Důvěru v přirozené schopnosti lidského těla. Víru, že je to možné a že zázraky všedního života mají obrovskou moc.

Je třeba být pozorný. A chtít naslouchat.

Pak třeba člověku dojde, že dcera nechce chodit do sauny proto, že velké horko na nahém těle aktivuje bolestivé a zahlcující vzpomínky na vyhřívané lůžko, na kterém měsíc ležela úplně nahá s mokvajícími ranami...jen je to vzpomínka fyzická, která se ještě nezvědomila a tak se projevuje jako panická ataka, zrychlený dech, neklid a touha rychle ze sauny odejít. Utéct od střípků toho příběhu, který i po letech bolí, a my si nemůžeme vzpomenout. Ale naše tělo ano.

A tady se jako rodiče můžeme rozhodnout, co budeme dělat. Můžeme říct: "Co tady blbneš? Koukej se jít s námi saunovat, je to dobré pro tvoje zdraví!" a nebo začneme naslouchat. "Cítíš se divně? Úplně se klepeš, pojď sem ke mně.".

A dát dítěti možnost v bezpečí prožít to, co skutečně cítí a co se dere na povrch z hlubin.

Pak není puberta bojištěm, ale obdobím, ve kterém dostáváme jedinečnou šanci uzdravit to, co bolí.

A když se děti uzdravují z bolestí a traumat, vrací se do života jako nádherné zářící klenoty na náhrdelníku Stvořitele...

Nemusíme bojovat.

Můžeme se smířit. A pochopit svůj příběh tím, že od něj nebudeme utíkat.

A že budeme vyprávět pravdu o tom, kdo jsme.

Potom, co jsme s Ellinkou zase jeden ostrý a rozbitý střípek složily do naší skládačky, uvolnilo se místo pro to, čím dítě Bůh obdaroval. Už nebylo třeba vynakládat tolik energie na boj s démony. A ta se mohla věnovat kreslení. Radosti. Štěstí.

Ještě je před námi dlouhá cesta, ale jdeme po ní společně.

A ve dvou se to lépe táhne!