Svých pocestných se ráda ptám, na co nejraději vzpomínají z dětství. A miluji tu chvíli, kdy se úplně rozzáří, když začnou vzpomínat a vyprávět. Smutné na tom je to, o kolik vzpomínek jsme se nechali ochudit a okrást. A v důsledku toho, si připadáme chudí...a to nejenom finančně. Máme pocit, že nám pořád něco chybí. Tady přichází klamavý kouzelník, který říká: "Hele, kup si tohle a bude ti líp!". A tak pořád zBĚSile něco nakupujeme. A že jsme toho nakoupili a nakupili už spoustu a sedíme na té hromadě jako hromádka neštěstí
.
Já žádné návody na báječný život ani zázračné produkty neprodávám. Pomáhám lidem si vzpomínat...

A ptám se jich, proč už to, co měli rádi jako děti, nedělají.
Hodněkrát se jim v očích lesknou slzy a říkaj mi: "Sakra, já vlastně vůbec nevím!"

Pak jdou a udělají něco, co už nedělali dvacet let. Vylezou na strom. Pustí draka. Zahrají si pexeso. Vytáhnou kytaru. Odjedou na vodu.

PříBĚHy jsou vážně léčivé.
A možná i proto, že už je nevyprávíme, o to víc běháme. Hlavně si nezapomeňte koupit všechno to důležité bežecké vybavení! říká kouzelník a čaruje a mámí. A tak běžíme...daleko od svých příběhů. A život ubíhá a my mu pořád prý nějak nestačíme. Pořád nestačí to nebo ono, kup nové! Tak dělej, na co čekáš? Kup to hned! Zítra nebude!...ale je to jen KLAM...kouzla reKLAMních mágů, kteří našli způsob, jak zotročit naši mysl a udělat z nás jen kolečko v soukolí efektivního stroje...

A tak jestli jste i vy moji pocestní, se kterými se potkávám na cestě životem, pak se vás ptám..."Tak jaká? Jaká vzpomínka hřeje? A proč ji necháváte vyhasnout?". Budete překvapení, kolik toho tam uvnitř máte, obrovské BOHAtství a stačí si jen vzpomenout...

Ahoooj!

http://korenyakridla.cz/?p=980

Vždycky jsem byla tak trochu ezočíča a jak jde o bylinky a rituály tak jsem ve svém živlu.
Teď jsem po delší době oprášila i svou klávesnici a zase se postupně vracím ke psaní článků, protože od vás dostávám spoustu zpráv s tématy, která vás zajímají. A mezi ně patří třeba i ženská bylinná napářka.
Nuže dobrá! Nic "odborného" jsem nenapsala, protože vlastně z mého pohledu ani moc není co. Vzpomínala jsem u toho na dobu, kdy jsem byla malá holka a milovala jsem napařování obličeje nad lavorem heřmánku. Tak halt dneska nad tím lavorem sedím. Zkrátka ezopíčovina pro mě jako dělaná, protože já miluju praktické rituály, při kterých se používají byliny.
A jestli to máte podobně jako já, tak je vymalováno!
Ať jsme správný ezočíči!

Více si můžete přečíst na mém webu: http://korenyakridla.cz/?p=958

Co si budeme povídat. Rodičovství je těžká práce. 365 dní v roce, 7 dní v týdnu, 24 hodin denně. Sem tam volňásek, ale většinou pořádná makačka.

Poslední roky jsme na sebe v kůži rodičů extrémně přísní. Ze všech stran se na nás valí doporučení a návody na to, jak být dokonalými rodiči. Chodíme spát pronásledováni pocity viny, že jsme svým dětem způsobili nesmazatelná traumata a smažíme se ve výčitkách jak kuře ve vlastní šťávě.

Z rodičovství se ztrácí radost a je to jen další nesplnitelný úkol, který před sebou valíme jako balvan do strmého kopce. Nebude to dlouho trvat a vážně nás zavalí, protože jsme právě svému dítěti řekli, že je šikula, k večeři jsme mu dali chleba s nutelkou a pustili mu večerníček. Panebože!

Posuzování vlastního rodičovství je vážně neřád. Poměřujeme výchovu vlastních dětí s ostatními, i když vidíme jen část.

Když se z nás stávají rodiče, měli bychom jít mírně a pomalu. Bez chyb to prostě nepůjde a klopýtání je úplně normální.

Děti s námi mají mnohem větší trpělivost než se sebou máme my samotní. Když jsme upřímní a nehrajeme si na něco, co ve skutečnosti nejsme, dokáží nám naše rodičovské poklesky odpustit s nonšalancí Buddhy soucitu.

Měli bychom mít na paměti to, že ačkoliv chceme být skvělými rodiči, je třeba dovolit si i to být špatnými rodiči. Dovolit si být rodiči začátečníky. Rodiči, kteří jsou na cestě a možná vlastně ani nevědí, kam že to mají dojít.

Každá cesta začíná prvními krůčky. A když chceme najednou ujít příliš velkou vzdálenost, vyčerpáme se a padáme na hubu. Rodičovství je tak trochu jako trénink na maraton. Nemůžeme od sebe vyžadovat, abychom byli okamžitě šampioni. Ale můžeme udělat malé kroky. Pokrok směrem blíž k sobě samým i k vlastním dětem.

Možná právě dnes stačí jen jeden malý krůček...krůček, který děláme společně se svými dětmi a někdy možná není podle příručky, ale držíme se u něj za ruce.

A to je to, co si naše děti budou pamatovat ze všeho nejvíc.

Ne, zda jsme byli dokonalými rodiči z časopisů a webinářů, ale že jsme šli společně s nimi životem, ve kterém noc střídá den.

UsPOKOJování potřeb nám až příliš často dělá těžkou hlavu. A to nejenom potřeb našich dětí, ale i těch dětí uvnitř nás uvězněných v našich velkých tělech.

Spojit se s proudem vlastních potřeb může ze začátku vypadat jako nesplnitelná výzva. Jako kdyby po nás někdo chtěl, abychom skočili radostně do rozbouřené řeky ačkoliv neumíme plavat a předstírali odvahu tam, kde žádnou nemáme.

Kolikrát naplňujeme úplně cizí potřeby a domníváme se, že jsou naše s vidinou, když už to všechno splníme, dojde konečně řada i na nás! Motáme se v tom začarovaném kruhu a pokoj a mír v nedohlednu.

Zdá se, že hledáme své odpovědi u ostatních, protože zeptat se sebe samých vypadá dost děsivě. Jenomže jak už to se zdáními bývá, rády klamou.

Bojíme se přiznat si, že bychom mohli sami za sebe potřebovat úplně něco jiného než jsou ochotni nám poskytnout naši blízcí. Bojíme se upřímně se sami sebe zeptat co se za kterou potřebou skutečně skrývá. Postupem času se v nás hromadí vztek, který vybublává na povrch v zástupných chvilkách, které využíváme jako příležitost jak ho uvolnit. Volní z těch okovů ve vlastní hlavě sice nejsme, ale na chvíli to uleví. A je to rozhodně snazší než se zeptat sebe samých, co nás to vlastně sužuje a trápí a co bychom potřebovali, aby to bylo lepší.

Naslouchat vlastnímu tělu, dechu i duchu se ve škole prostě neučí. A tak vlastníme úžasně dokonalé tělo a náramně fascinující duši, ale ovládat je neumíme.

"Prosím tě, ovládej se trochu!" vybuchujeme co chvíli. Až to vypadá, že člověk je jediný na této planetě, kdo se neumí pořádně ovládat. Tak samozřejmě...kdyby se totiž člověk uměl ovládat, nebylo by tak snadné mu vládnout. 🙂

Své neukojené potřeby pak nahrazujeme s-potřebou a i když si říkáme, že štěstí si za peníze nekoupíš, nic nám to nebrání v tom nakupovat a nakupovat a nakupovat a kupit do BYTů další a další zBYTečné věci a tak nějak u toho zapomínáme BÝT, ačkoliv za den si přečteme sto článků s návody na to, jak žít a nezbláznit se...a stejně jako věci kupíme i záŽITky, i když nám to skoro vůbec nepomáhá k tomu, abychom se cítili opravdu živí...a pak v záchvěvu zoufalství na sebe křičíme: "Ty vole, já už se z toho fakt zbláním!".

A nejsme tak daleko od pravdy, protože se vaříme ve vlastní toxické šťávě svých neovladatelných mozků a když nám někdo říká: "To ty jsi pánem svého osudu!", tak to už je vážně trochu moc! Jsme možná tak pánem svého sudu, který se snažíme naplnit vším možným, aniž bychom si všimli, že je prokopnutý a dokud ho nespravíme, můžeme do něj naházet cokoliv a vždycky nám to vyteče ven.

Takhle my si tu žijeme a místo spravování vlastních soudků a naplňování vlastního o-sudu plníme ty bezedné sudy ledasčím, co nám prodá pouťový kouzelník a u toho pláčeme, že život uteče jako voda.

Ten kouzelník totiž moc dobře ví, jak takový člověk funguje a co se stane, když se do jeho soudku udělá díra.

To pak můžeme totiž plnit sami sebe čímkoliv a naplnění stejně nejsme.

Stojí za to aspoň na chvíli neptat se druhých, co je pro nás nejlepší, ale zeptat se sebe, sPŘÁTelit se se svým tělem i svou duší a po čase začneme v těch odpovědích vnímat svá skutečná PŘÁNÍ a SVÉ SKUTEČNÉ POTŘEBY.

A pak už je jen krůček ke zdravému rozumu a i k tomu stát se pánem svého o-sudu. 😉

🍃 podzimní víla. Tvoření s dětmi z listí.

Znáte ten pocit? Také se pořád ještě někdy bojíte říct si o to, co právě teď nejvíc potřebujete? Nechcete nikoho se svými potřebami "otravovat"?

"Si myslíš, že ti asi čtu myšlenky, ne?!"...bývá často podrážděná odpověď na naše mlčení, které jen skrývá bouři.

Jako miminka jsme čekali, že naši rodiče na nás budou vyladění a že nám skutečně budou umět číst z tváře, která zrcadlí náš vnitřní svět. Byli jsme připravení na tenhle nádherný společný tanec vzájemného porozumění. Jenomže někdy se naše mozky na sebe nevyladí. A nás pak zmítají všemožné nálady. A dostáváme se do začarovaného kruhu.

Neznamená to ovšem, že bychom přestali doufat, že nám druzí budou rozumět i beze slov. Pořád někde v koutku duše čekáme, že nám ty myšlenky umět číst budou jako kdybychom si prostě pamatovali, že je to základní lidská dovednost.

Někdy se v dětství naučíme, že je lepší "neotravovat" a svoje potřeby začneme schovávat a potlačovat, protože když se rodiče cítí "otrávení", bývá to peklo na zemi, ve kterém se zmítáme ode zdi ke zdi.

A vydrží nám to až do dospělosti, kdy si hrajeme na velké hrdiny, kteří skoro nic a nikoho nepotřebují, i když už melou z posledního. Nebo naopak na víajpíčka, o které se musí starat celá armáda cipísků nonstop.

Někdy nám ven z toho začarovaného kruhu může pomoci, když prostě jen sledujeme nit svých pocitů - nepotlačujeme je, nesnažíme se je umlčet nebo schovat, ale naopak je následujeme. Pak najednou můžeme sami sebe vidět jako malé bezbranné miminko, které tam někde v tmavém pokojíčku hlasitě pláče a máma pořád nepřichází. A my ji zrovna tak moc potřebujeme!

A co potřebujete právě teď vy?

Já teplou vanu, talíř horké polévky a na chvíli si zalézt do postele s dobrou knížkou.

Hezký večer!

Hodně často si ztěžujeme život ustavičným stěžováním si na to, co je v našich životech špatně. Přitom obyčejná vděčnost má až zázračné léčivé schopnosti. Neberu jako samozřejmost to, že máme kde bydlet, co jíst a jsme zdraví. Naučila jsem se být vděčná za spoustu maličkostí, které se snadno přehlédnou.