I takhle může vypadat puberta...

Říkávám, že moje dcera Ella se s tužkou v ruce už narodila.

A když tehdy před těmi čtrnácti lety v Podolí vykoukla na svět, mělo to hodně daleko k tomu extatickému porodu z knížek. Narodila se a nedýchala. Bezvládné fialové tělíčko vyklouzlo do rukou doktorky a najednou zmizelo v útrobách porodnice. Oživování bylo úspěšné, ale byl to jen začátek. Měsíc v umělém spánku na JIPce v Motole byla hořká třešnička na mém dortu zoufalství a když mi doktorka přišla říct, že holčička pravděpodobně nepřežije ani půl roku, něco uvnitř mě se utrhlo a padalo a padalo až na samé dno lidského utrpení.

Tehdy jsem na tom dně začala sbírat střípky a kosti mých předků. Začala jsem skládat příběh pravdy. Modlila jsem se, aby dítě mohlo žít. Byla jsem ochotná vyměnit svůj život za život svojí dcery. A Bůh mě vyslyšel. Podle doktorů se Ella zázračně uzdravila. Nikdo tomu nemohl věřit, ale já jsem věděla svoje. Věděla jsem, že to, co bylo skryté zraku ostatních a co vypadalo jako zázrak, stálo na mém rozhodnutí a mé víře v Lásku.

I přes pochybnosti doktorů jsem si Ellu nakonec domů odnesla. A začala dlouhá cesta plná výmolů a překážek. Cesta hledání toho, co jsme ztratily.

Ještě dnes občas Elča říká, že se cítí jako mtrvola. A tak se vypravujeme spolu do jejího těla a ona znovu prožívá tu bolest, když její tělo vypráví ten příběh s udivující přesností, držím ji pevně, když společně necháváme slzy téct po tvářích.

Lidé říkají, že miminka si nic nepamatují. Nemohou se víc mýlit.

Miminka to jen nemohou vyprávět řečí, které rozumíme rozumem. To ale neznamená, že o tom, co prožila nemluví pláčem, gesty, držením tělíčka. A je jen na nás zda je chceme poslouchat a chápat. Držet je v náručí, když prožívají svou bolest stále dokola i když už je jim čtyřicet!

Uzdravit tak silné trauma odloučení a utrpení, prožitek smrti, fyzickou bolest žádá obrovskou odvahu. Důvěru v přirozené schopnosti lidského těla. Víru, že je to možné a že zázraky všedního života mají obrovskou moc.

Je třeba být pozorný. A chtít naslouchat.

Pak třeba člověku dojde, že dcera nechce chodit do sauny proto, že velké horko na nahém těle aktivuje bolestivé a zahlcující vzpomínky na vyhřívané lůžko, na kterém měsíc ležela úplně nahá s mokvajícími ranami...jen je to vzpomínka fyzická, která se ještě nezvědomila a tak se projevuje jako panická ataka, zrychlený dech, neklid a touha rychle ze sauny odejít. Utéct od střípků toho příběhu, který i po letech bolí, a my si nemůžeme vzpomenout. Ale naše tělo ano.

A tady se jako rodiče můžeme rozhodnout, co budeme dělat. Můžeme říct: "Co tady blbneš? Koukej se jít s námi saunovat, je to dobré pro tvoje zdraví!" a nebo začneme naslouchat. "Cítíš se divně? Úplně se klepeš, pojď sem ke mně.".

A dát dítěti možnost v bezpečí prožít to, co skutečně cítí a co se dere na povrch z hlubin.

Pak není puberta bojištěm, ale obdobím, ve kterém dostáváme jedinečnou šanci uzdravit to, co bolí.

A když se děti uzdravují z bolestí a traumat, vrací se do života jako nádherné zářící klenoty na náhrdelníku Stvořitele...

Nemusíme bojovat.

Můžeme se smířit. A pochopit svůj příběh tím, že od něj nebudeme utíkat.

A že budeme vyprávět pravdu o tom, kdo jsme.

Potom, co jsme s Ellinkou zase jeden ostrý a rozbitý střípek složily do naší skládačky, uvolnilo se místo pro to, čím dítě Bůh obdaroval. Už nebylo třeba vynakládat tolik energie na boj s démony. A ta se mohla věnovat kreslení. Radosti. Štěstí.

Ještě je před námi dlouhá cesta, ale jdeme po ní společně.

A ve dvou se to lépe táhne!