Obejmi mě

...říkal nápis na kojeneckém body.

A že jsou pro nás dotyky životně důležité se pořád ještě učíme chápat. Učíme se uchopit se, držet se, dotýkat se. Být spolu.

A jsme spolu vlastně už 15 let, i když svíček Ellinka na svoje narozeniny na Silvestra sfoukla 14.

Nemůžu ale nepočítat i ty měsíce prenatálního života, které v našem životě pořád rezonují. Projevuje se to v drobnostech jako je třeba to, že Elča miluje makové koláčky, však jsem si je v těhotenství dopřávala v hojném počtu. Stejně jako vajíčko naměkko. Když byla malá říkala mu "tekutý" a dožadovala se svého sytě žlutého žloutku, který si nabírala titěrnou lžičkou.

"Na co dneska koukneme? Matrix?!", ptám se.
"Já ten film nesnáším!", řekne a podívá se na mě s důvěrou, že vím, o čem mluví. Začnu se smát a odpo-vím: "To jo, nesnášela jsi ho už, když jsi byla u mě v bříšku! Byli jsme na něm v kině a ty jsi kopala tak moc, že moje břicho připomínalo rozbouřený oceán!".

Je tolik střípků, které jen dohromady dávají ten nádherný obraz našeho vzáJemného putování životem.

Je důležité je skládat k sobě, protože nám pomáhají ledacos pochopit. A díky tomu se můžeme víc uchopit, podržet, obejmout.

A tak je skládáme a ladíme se na sebe a to nám pomáhá žít v souladu, protože puberta nutně nemusí znamenat, že se jeden druhému ztratíme. Naopak! Dává nám jedinečnou příležitost znovu se najít! A když se zdá /a zdání často klame!/, že se nám naše děti v pubertě vzdalují a zavírají se do sebe, je na nás zda půjdeme jemně zaťukat na jejich dveře a vstoupíme do jejich světa, abychom ho poznali. Najdeme v něm totiž sebe samé spolu s příběhy, ze kterých jsme své děti utkali...někdy stačí nezavírat před nimi oči! A neobracet se k nim zády.

Nakonec svůj příběh známe nejlépe vždycky jen my sami. Už je čas ho vyprávět.