My proti všem

Tak přesně takovou auru si kolem sebe stihlo vytvořit kontaktní rodičovství za těch pár let. Často se můžeme setkat s tím, že si úplně hýčká svou domnělou jedinečnost a vyžívá se v tom, když může být tak trochu za mučedníka, kterému přeci rozumí jen zasvěcení, kteří jdou po té společné cestě na jejímž konci má být veselé a šťastné dítě, které miluje světový mír a Matku Zemi.

Nechat se zasvětit do kontaktního rodičovství často znamená jít až za hranice vlastních možností. A s tím jde ruku v ruce i vyhoření. Ani se nedá spočítat, kolik rodičů se v zoufalé snaze o malého Buddhu dostává pod neuvěřitelný tlak, který nedokážou vydržet ani oni a často ani jejich manželství či partnerství. O dětech nemluvě, protože i děti kojené do tří let, nošené ergonomicky a s jantarovými korálky na krku trpí všemožnými neduhy a poruchami. Jen se o tom taktně mlčí, protože je příliš těžké přiznat si, že to, co jsme druhým dávali sežrat jako tu jedinou správnou cestu, se nějak zvrtlo.

Když chceme být "kontaktní rodiče" je nepsaným pravidlem, že se stáváme součástí odboje, který bojuje proti všem těm dudlíkům, kočárkům a kojeneckým mlékům. Tiše se předpokládá, že si dokážeme odškrtnout všechny bodíky na seznamu, jinak je s námi ámen. Jakmile nejsme podle kontaktní šablony, projíždíme to. Jsme kontaktní jen tak napůl a nemůžeme si na hruď připlácnout nálepku "hrdá biomatka".

Nedej bože, aby nás někdo spatřil s visítkem. To se pak dav semkne a nebojí se lynčovat. Nijak se v tu chvíli neliší od opovrhovaných lékařů, kteří nás citově vydírají, když říkají: "Chcete si to dítě zabít, mamko?!". Postavení kyčlí v nostíku je najednou mnohem důležitější než fakt, že chceme být svému dítěti nablízku. A ke slovu se dostává staré dobré: Kdo chce psa bít, hůl si najde.

Když se snažíme být kontaktními rodiči a děláme všechny ty přešlapy, které k rodičovství neodmyslitelně patří, málokdy nacházíme porozumění a pochopení, že se vážně snažíme. A že je to kolikrát i marná snaha, protože sílu své vlatní výchovy nedokážeme odpárat ani když se snažíme sebevíc.

Ale poslechnout nějakou radu od rodičů nebo prarodičů? Chraň nás ruka páně! Vždyť ti to všecičko dělali úplně špatně. A výsledkem jsme my, citoví deprivanti zmítající se životem bez ladu a skladu. Toho bohdá nebude, abychom tohle my udělali svým dětem!

Bájné spokojené dítě ještě ani neodrostlo dětským střevícům a nikdo z nás nevidí do budoucnosti, aby se přesvědčil, že se za dvacet let nebude ládovat antidepresivy na červené pohovce doktora Freuda s tím, že mu máma nikdy nerozuměla.

Jisté je jedno, stejně jako i naši rodiče i my chceme pro svoje děti to nejlepší. Jenomže jak máme poznat, co je skutečně dobré? Z hlubin internetu se ozývá: "Následuj instinkt!".
"Děkuji pěkně, ale kde se to prosím kupuje?!"
Jsme-li kovanými citovými deprivanty, pak je pro nás instinkt nedobytná pevnost. Nemůžeme se divit, že pak sledujeme kohokoliv, kdo se tváří, že má patent na rozum a odpovědi na všechno od vtělování duší přes kvantovou fyziku po křupavé rohlíčky. Je to mnohem snazší než pochopit sám sebe a vydat se hledat cestu do nedobytné pevnosti vlastního nitra, kde v příšeří čekají naše odpovědi.

Stává se pak, že za každou cenu chceme vyhovět virtuálnímu předobrazu a jsme v koncích, když nám to pořád nejde.
"A sakra on po tom nádherném přirozeném porodu pláče! No do háje!"

Začínáme se stydět za svůj vlastní obraz, který v porovnání s obrázky z interntu vypadá uboze a strašně. Pozvolna si v sobě pěstujeme nemoc, která se plíživě vkrádá do všech oblastí našeho života a okrádá nás o radost. Místo abychom žili, snažíme se žít JAKO někdo jiný.

Můžeme se pak divit, že naše vlastní děti i přes všechny naše snahy nejsou spokojenými andílky? Děti si totiž říkají, když je máma "jen jako", co když není skutečná?! Co když jsem i já jen přízrak? A bojují proti přízračnosti ze všech svých sil! Ještě se divíte, že vám nevýchovné poučky nefungují? 🙂

To, co nám zatemnilo zrak jsou miliony vizuálních vjemů a informací, které nás formují k nepoznání. Najednou se už nepoznáváme my sami a nepoznávají nás ani naše děti.

Jeden starý moudrý člověk kdysi řekl: Poznej sám sebe!

Otázkou tedy zůstává, proč se toho stále tak bojíme?

"Mami, vyprávěj ještě, jak děda našel toho medvídka ve sklepě!"
"A tati, taky jsi měl rád pistáciovou, když jsi byl malej?"

"Sakra, nevotravuj, přece vidíš, že mám práci ne?"
"Miláčku, teď maminka dělá knedlíky, teď nemá čas!"

Vážně si myslíme, že nám pak pomohou poučky? Když nejsme ochotni učit se z vlastních příběhů? V každému vyprávění je totiž vždycky skrytý i klíč k napravení chyb, které udělali ti, kteří tu byli před námi. A děti to ví. I proto si tak rády vylezou k nám na klín, chytnou nás kolem krku, podívají se nám hluboce do očí a řeknou: "Vyprávěj ještě!"....a jestli je pro mě kontaktní rodičovství o tom, jak kdo kojí nebo nosí? Vůbec ne...je o tom nakolik dokážeme sdílet sami sebe s otevřeným srdcem. Nakolik jsme skuteční se vším, co k nám patří. To je totiž kontakt, spojení, které nás k sobě poutá pevnými kořeny, které ani ta nejsilnější bouře nedokáže vyvrátit.

PS: obrázek jsem našla na IG Happyhealthcare a volně jsem ho přebájila 🙂