UsPOKOJování potřeb nám až příliš často dělá těžkou hlavu. A to nejenom potřeb našich dětí, ale i těch dětí uvnitř nás uvězněných v našich velkých tělech.

Spojit se s proudem vlastních potřeb může ze začátku vypadat jako nesplnitelná výzva. Jako kdyby po nás někdo chtěl, abychom skočili radostně do rozbouřené řeky ačkoliv neumíme plavat a předstírali odvahu tam, kde žádnou nemáme.

Kolikrát naplňujeme úplně cizí potřeby a domníváme se, že jsou naše s vidinou, když už to všechno splníme, dojde konečně řada i na nás! Motáme se v tom začarovaném kruhu a pokoj a mír v nedohlednu.

Zdá se, že hledáme své odpovědi u ostatních, protože zeptat se sebe samých vypadá dost děsivě. Jenomže jak už to se zdáními bývá, rády klamou.

Bojíme se přiznat si, že bychom mohli sami za sebe potřebovat úplně něco jiného než jsou ochotni nám poskytnout naši blízcí. Bojíme se upřímně se sami sebe zeptat co se za kterou potřebou skutečně skrývá. Postupem času se v nás hromadí vztek, který vybublává na povrch v zástupných chvilkách, které využíváme jako příležitost jak ho uvolnit. Volní z těch okovů ve vlastní hlavě sice nejsme, ale na chvíli to uleví. A je to rozhodně snazší než se zeptat sebe samých, co nás to vlastně sužuje a trápí a co bychom potřebovali, aby to bylo lepší.

Naslouchat vlastnímu tělu, dechu i duchu se ve škole prostě neučí. A tak vlastníme úžasně dokonalé tělo a náramně fascinující duši, ale ovládat je neumíme.

"Prosím tě, ovládej se trochu!" vybuchujeme co chvíli. Až to vypadá, že člověk je jediný na této planetě, kdo se neumí pořádně ovládat. Tak samozřejmě...kdyby se totiž člověk uměl ovládat, nebylo by tak snadné mu vládnout. 🙂

Své neukojené potřeby pak nahrazujeme s-potřebou a i když si říkáme, že štěstí si za peníze nekoupíš, nic nám to nebrání v tom nakupovat a nakupovat a nakupovat a kupit do BYTů další a další zBYTečné věci a tak nějak u toho zapomínáme BÝT, ačkoliv za den si přečteme sto článků s návody na to, jak žít a nezbláznit se...a stejně jako věci kupíme i záŽITky, i když nám to skoro vůbec nepomáhá k tomu, abychom se cítili opravdu živí...a pak v záchvěvu zoufalství na sebe křičíme: "Ty vole, já už se z toho fakt zbláním!".

A nejsme tak daleko od pravdy, protože se vaříme ve vlastní toxické šťávě svých neovladatelných mozků a když nám někdo říká: "To ty jsi pánem svého osudu!", tak to už je vážně trochu moc! Jsme možná tak pánem svého sudu, který se snažíme naplnit vším možným, aniž bychom si všimli, že je prokopnutý a dokud ho nespravíme, můžeme do něj naházet cokoliv a vždycky nám to vyteče ven.

Takhle my si tu žijeme a místo spravování vlastních soudků a naplňování vlastního o-sudu plníme ty bezedné sudy ledasčím, co nám prodá pouťový kouzelník a u toho pláčeme, že život uteče jako voda.

Ten kouzelník totiž moc dobře ví, jak takový člověk funguje a co se stane, když se do jeho soudku udělá díra.

To pak můžeme totiž plnit sami sebe čímkoliv a naplnění stejně nejsme.

Stojí za to aspoň na chvíli neptat se druhých, co je pro nás nejlepší, ale zeptat se sebe, sPŘÁTelit se se svým tělem i svou duší a po čase začneme v těch odpovědích vnímat svá skutečná PŘÁNÍ a SVÉ SKUTEČNÉ POTŘEBY.

A pak už je jen krůček ke zdravému rozumu a i k tomu stát se pánem svého o-sudu. 😉