Příběh první O dvou dopisech

Kdysi dávno v době mého dětství jsem měla kamarádku Jindru. Rok jsme spolu seděly v jedné lavici a pak mě řízení osudu přiválo do Mimoně. Naše kamarádství pokračovalo, vídaly jsme se o prázdninách a pak hlavně v dopisech. Její dopisy byly veselé, upřímné, plné bezbřehého nadšení ze života, dětských rošťáren a různých šibalství, která popisovala krásným bezprostředním jazykem bez kontroly: Nazdar žížalo, hele, co se my (přeškrtnuto) mi, stalo ..... Zakončeno: Tak jsem zase dostala na budku, ty vole, to byl průser. Její dopis byl velkou radostnou událostí v mém životě. Jednou jsem si takhle nový dopis přečetla (asi šestkrát) a nadšeně zasedla k psaní odpovědi. Začínal asi takto: Hele Jindro, ty seš teda blbá, ty vole. Cos to zase provedla .... Najednou cítím, že za mnou někdo stojí! Máma! A přes mou ruku zakrytý text stihla zblýsknout. Ozvaly se hromy blesky, jak to mluvíš se svojí kamarádkou! a .....  Okamžitě to přepiš! A tak jsem pod dozorem své matinky, sepsala nový text:

Milá Jindro, předem mého dopisu Ti posílám mnoho pozdravů a stálou vzpomínku. Jak se máš? Já se mám dobře.... Nějak mě to nebavilo, když se na mě dohlíželo, ale co dělat. Dopis druhý den odešel. Ale ještě ve škole jsem naškrábala jiný:

Hele Jindro, ty seš teda blbá, ty vole. Cos to zase provedla .... a končil, tamten dopis zahoď, to psala moje máma.

Odpověď od Jindry přišla obratem: Teda to je bžunda, co Tě máti nutí psát za voloviny, strašně jsem se nasmála, ještě, že jsi poslala ten druhej, asi bych myslela, že Ti přeskočilo. Tak čau vole a piš, piš, piš nebo Tě kousne myš.

Naše cesty s Jindrou se rozešly už dávno. Víme o sobě a, když se občas potkáme, Jindra na mě úplně stejně jako vždycky zahuláká: Nazdar, ty vole, ty ses vůbec nezměnila! A tak to má být.