Tak jsem se konečně mezi kojením a péčí o děti dostala k tomu, napsat článek o tom, jak jsme si vyzvedli naši Emičku. Vyzvedli? No jasan, měli jsme přece zamluvený termín a šlo se na věc
Abych na úvod jen tak shrnula, Matýska jsem rodila akutním císařským řezem v krajské nemocnici, po 16ti hodinovém porodu, kde bylo snad o začátku všechno špatně od přístupu PA, násilné vedení porodu, pak celková narkóza, Matýska jsem viděla až za 11 hodin, příšerný přístup sester na oddělení šestinedělí...no zkrátka odnášela jsem si poporodní blues jako blázen a šestinedělí bylo ve znamení trápení se se vším, včetně kojení.
Podruhé jsem řekla NE! Zajistila jsem si jinou porodnici, malá nemocnice, malá oddělení, rodil mě pan primář a prostě...tentokrát jsem nenechala nic v náhodě a všechno jsem si předem domluvila a vlastně jsem se tam těšila Kdo by to řekl, já, která musela být vždycky obklopená týmem lékařů, kdyby náááhodou, jsem šla rodit do malé porodnice, bez dětské JIP. Ale do porodnice, kde naštěstí všichni ještě mají srdce na pravém místě. Protože i když je lékař sebelepší, ale je to osobnostní tupec, kolikrát to potlačuje jeho profesionalitu...lidský přístup...
No a tak jsem 14.1. odpoledne nastoupila, proběhla poradna, anamnéza a ubytovali mě v pokojíčku před porodem. Večer jsme se domluvili s anestezioložkou na narkóze-u mě svodná anestezie, tedy spinál. Bála jsem se moc, ale diazepam na noc jsem nevyužila
Ráno v 8 měl být manžel nastoupený na porodním sále, já jsem dostala flexilu, cévku (můj bože bolest) a za chvíli se šlo na věc. Na sále jsem měla jako podporu svoji dobrou kamarádku Míšu, která mě držela za ruku. Šikovná paní anestezioložka mi napíchla záda, byl to spíš nepříjemný tlak, než bolest, za chvíli bylo po a já už jsem cítila teplo v nohou...zarouškovali mi břicho, hodili na mě plachtu a už se řezalo Jakmile tahali Emičku ven, byla to opravdu, ale opravdu dost velká bolest, jak jsem hubená a drobná, při vytahování mi zasahovali nějaký nerv (na název si nepamatuju) a ten zapříčinil prudký pokles tlaku a tu bolest. Myslela jsem, že umírám
Jakmile ji vyndali, bylo po bolesti, ukázali mi ji...byla tak teploučká, tenhle pohled na celž život nezapomenu...poprvé vidím svoje miminko hned po narození! Manžel ji hned po ošetřování dostal na prsa
Ze sálu mě vezli na JIP, kde od začátku manžel mohl být a já jsem Emičku tedy měla celou dobu od operace s malými přestávkami u sebe až do deseti do večera. Celý první den na světě strávila na mém prsu
Jakmile mi ji odvezli, hned mi bylo hůř Večer jsem měla trochu nevolnosti žaludku, ale dalo se to a ráno vstávání, největší strašák všech "císařoven" proběhl v poklidu, jen trošku s motanicí hlavy. Byla jsem naprosto fit! V poledne, 26 hodin po operaci, jsem už obědvala u stolu a zároveň působila moje poslední inkekce na bolest.
Emičku jsem měla neustále u sebe, nikdo mi ji nebral, neodvážel, nikdo mi do ničeho nekecal. Byla neustále na prsu i při velké vizitě s primářem. Nikdo ji nechtěl odkládat, vážit a tahat mi bradavky....Koupání Emičky jsem odmítla a přesně jsem od první minuty věděla, co potřebuje.
A tak ji máme tady, nejspokojenější miminko na světě. Je tak klidná, nebrečí, dudlík nepotřebuje, prso má co hodinu, postýlku nenávidí a režim? Ten nikdy mít nebude
Kristýna