Myslím si, že nejvyšší možný level osobní svobody je okamžik, kdy ti je jedno co si o tobě ostatní myslí, to, že mě soudí mi nevadí. Lidé, kteří pořád řeší co si ostatní myslí žijí ve strachu a ten je paralyzuje řešit jinak banální věci v klidu. Třeba rodinná situace. Nemít strach člověka odříznout, otevřeně mu říct, co si myslíš a rozloučit se s ním, aniž bys měla strach co si o tobě bude on nebo kdokoliv myslet. Lidé se musí naučit mít se víc rádi, přestat rovnat zatavený věci, na který nemaj sílu je ohýbat podle sebe. A pokud se člověk rozhodne s těmi lidmi i nadále mít kontakt, pak se zcela určitě nebát je ignorovat. Zdvořilostní návštěva s hořkou kávou se dá prosedět i mlčky u televize 🙂) Protože né každý má sílu lidi poslat do pr*ele...
@tinaprofi Ano, vysoký level osobní svobody je nebrat osobně, neřešit, co si kdo myslí, je to jeho věc, jeho zodpovědnost a také jeho karma, protože dobré přitáhne dobré a také naopak.... A já osobně nedělám ani ty zdvořilostní návštěvy. Dělala jsem je, bolely mne z toho ty zaťaté masetery... a pak nazrál čas, kdy mi loni přišla do života jednoduchá myšlenka, do roku 2020 jsem chtěla jít jen s těmi, kteří jsou lidsky hodní a kteří mě mají rádi. A bylo vymalováno. Žádné zdvořilostní návštěvy nedělám... Je pravda, že moje operace přispěla k tomu, že jsem byla nucena šetřit silami a nechávat si je pro sebe , a také se dost jasně ukázalo, kdo je jak hodný člověk a kdo se ozve, jen když něco potřebuje, většinou zuby. Takže díky za toto síto, jdu si životem lehce, bez zátěží negativistvů a negativismu, každý máme volbu, co chceme a co nechceme. A tou cestou potkávám plno dalších zajímavých lidí a celkově je to fajn. 🙂
@gabina80 Je to pravda, je to proces, je to cesta, nedá se úplně rozhodnout, že od zítřka to bude člověk dělat jinak, je potřeba k tomu dojít , a až člověk dojde, tak je to super, ta neomezená svoboda ducha...
@dasasa1 a proč se stýkat s lidmi, se kterými člověku není dobře? Člověk dozraje do fáze, že pak už nechce. Není v tom negace a není v tom nic zlého, je to prostě jen vyjádření NE, na které má každý právo....
@leiladelly něčím podobným procházím taky. Nemoc mě ukovala k tomu, abych se zaměřila více na sebe. Poprvé v životě jsem opravdu řekla - ano, chápu, proč musím myslet na sebe a ne na to, že někde chybím, že musím do práce, že musím myslet na kolegy a že musím přemýšlet, jak to udělají ostatní. Nikdy v životě mi nikdo nepoděkoval za to, že jsem s horečkama chodila do práce, že jsem nebyla doma, když malá byla nemocná a byla u babičky. Nikdo mi nikdy nepoděkoval, že po operaci jsem místo 6 týdnů doma, byla jen 2 a šla jsem makat. Nikdy nikdo.
Jen já měla čisté svědomí, ale zničené vztahy doma a hlavně zdraví.
A nyní se ukázalo, že když jsem poprvé dala na první místo sebe, tak jsem o spoustu lidí přišla.
A bolí to, jak blázen, plakala jsem hodně, věřila jsem totiž, že někteří nejsou jen kolegové, ale i přátelé. Zmýlila jsem se. Dali na pomluvy, nikdo se mě nezeptá na to, co a jak.
Tak se učím, že takové lidi ve svém životě asi nepotřebuju. Ale vzpomínky mám hezké, jen ten konec je ošklivý.
Jinak selektovat lidi umím už dávno, problém je v tom, že než se to člověk naučí, projde opravdu bolestivým procesem a bohužel ti, co jsou vinni, tak ty nic nebolí.
Jinak moc děkuju za tuto kz, je krásná, nese velkou pravdu a děkuji za to, že jsem mohla napsat.
Nádherná myšlenka....Zároveň přiznávám,že já jako člověk naučený neustále někomu pomáhat,byť jen vycítím,že to potřebuje,s tím mám celoživotní problém.Manžel mi říká,že jsem"vysavač problémů za jiné".Ráda druhým pomůžu,vyslechnu,ale mě...nevyslechne,nepomůže nikdo.Samozřejmě kromě manžela.A čím jsem starší,tím víc si to uvědomuji a víc to bolí.Ale na druhou stranu už se učím...být konečně svá a dovolím si i "nemít čas".Navíc už to byla i nutnost,protože se mi dost zhoršily migrény,mám je víc jak 10let.Ale těžké to je,to je pravda...
@lena70 člověk rád nezištně pomáhá, ale jakmile to někdo zneužívá a neumí být taky oporou či zastáncem ve chvíli, kdy je to nutné, tak takový člověk za naši snahu nestojí. Právě kvůli takovým se pak trápíme, máme podlomené zdravi. A co z toho? Takže šetřit pomocí a dávat ji jenom tam, kde je ta čistota a ne zlé myšlenky.
@katynka78 Přeji Ti především zdraví a pozitivní mysl. Ano, než k sebelásce člověk dojde, je to proces a není úplně jednoduchý, jsme učeni poslouchat, upřednostňovat druhé před sebou, jakoby dát sebe na první místo bylo špatně. Ale když člověk nemá rád sebe, nemůže fungovat ani žádný další vztah.... A sebeláska vychází ze sebeúcty, ta vychází z bezpodmínečné rodičovské lásky, jak se něco zadrhne, tak člověk nemá tyto věci nastaveny zdravě a žije podle očekávání ostatních a ne podle sebe , a to je špatně, to člověka časem doběhne v nějaké podobě, psychické nemoci, fyzické nemoci.... Sebeláska je chození na hraně, doprava je sobeckost, doleva zneužívání od druhých, jako chození po hraně není snadné, tak ani zdravá sebeláska není úplně snadná . Ale jde to naučit, hodně pomůže opravdu odstranit negativní vztahy a manipulující lidi ze svého okolí, dále vidět příklad lidí, kteří to umějí, kousek za kouskem pak člověk dojde, kam dojít má..., pokud chce.
Jsi na dobré cestě . A i ty ukončené vztahy není potřeba brát negativně, co jste si měli předat, to jste si v dané fázi předali, dál společná cesta už nevedla, zase je to o tom to nebrat osobně a nebrat negativně, i nepovedený vztah může být dobrá životní lekce, minimálně v tom, komu a čemu se vyhnout příště a co už člověk ve svém životě nechce...
@lena70 měla jsem stejný problém a výčitky z toho, když jsem např. z nedostatku času někomu nevyhověla. Pak jsem stejně mu zavolala, že to tedy udělám a našla si čas třeba večer na úkor spánku. Pak postupem času jsem zjistila, že se mi to absolutně nevrací... ten komu jsem já pomáhala, tak se na mě vykašlal ve chvíli, kdy jsem byla ve srabu já a něco jsem opravdu nutně potřebovala. Teď říkám mnohem častěji ne a je mi to už úplně jedno. A jestli se na mě někdo zlobí? je mi to fuk. Ten kdo je opravdový přítel, tak se kvůli tomu zlobit nebude, a kdo se na mě naštve, mi za to nestojí...
@lena70 Myslím, že už to víš, že na tomto svém nastavení musíš pracovat, protože Ti neprospívá... Je potřeba opravdu dát pozor na nevědomé programy... , které v sobě neseme, nabírali bychom moc... Já to mám stejné, vyslechnu miliony příběhů v ordinaci.... , včera přišla úplně cizí paní a začala povídat o smrti svého syna. Člověk něco vyzařuje, co druhé oslovuje, ale musí si dát limit, aby to nebylo na jeho úkor.... A není to nic špatného, to je prostě realita, to je prostě to, že máme zdravě rádi sami sebe.
@martiniquest já jsem došla k tomu, že žádná situace si nežádá, abych chodila někam nerada, k lidem , kteří mě nemají rádi. Takže jsem v tomto myšlenkově úplně volná a chodím jen tam, kde je to prima.
@katynka78 měli jsme v práci jednou kurz asertivního chování a bylo to perfektní, všem se nám to strašně líbilo. Nebylo to jenom ve vztahu ke klientům, ale samozřejmě i v rámci rodinných vztahů atd. Lektorka se jmenovala Aneta Holubová a byla moc příjemná a usměvavá a krásně nám to vysvětlila. Třeba v tom smyslu, že máš určitou hranici, za kterou by Ti nikdo neměl zasahovat. To, že mu ustoupíš, tím to nevyřešíš, on se naučí jen Ti za tu hranici zasahovat víc a víc a pro Tebe to bude stále víc a víc nepříjemné. A člověk si myslí, že když druhému vyhovíš a uhneš z té své hranice, bude Tě mít víc rád. Ale tak to není.... Potřebuješ prostě svůj prostor. Sobci mají tu hranici posunutou směrem od sebe a stráží si ji. Manipulátoři se snaží Ti do Tvojí hranice zasáhnout a Tebe utlačit. To, že Ty se podvolíš, vyhovíš a ze svojí hranice tak slevíš, líp Ti nebude...
Vůbec nelituj toho, že jsi o některé lidi přišla, prostě za to nestáli. To byli ti manipulátoři, kteří, když není po jejich a nedosáhnou svého, tak tě opustí a jdou škodit jinam, manipulovat někoho jiného.
@leiladelly Toto nastaveni jsem mela taky, nez se tim neprijemnym clovekem stala tchyne. V zajmu zachovani normalnich rodinnych vztahu jsem to hecla a zkusila svuj postoj transformovat. Vzala jsem to jako vyzvu a podarilo se mi ji pokorit. Takze dnes uz bezmyslenkovite netridim, zda je mi s clovekem dobre nebo ne, beru to v sirsim kontextu a vnimam to jako dalsi level.
@martiniquest Jojo, rozumím. Určitě je možné oboje, já tento "hecující" postoj měla dříve, v zájmu zachování rodinných vztahů, které ale se ukázaly nebýt hezké, ani normální. Takže jsem ho upgradovala k tomu, že tyto vztahy nepěstuji vůbec.
@leiladelly Právě procházím tímto obdobím,že...z"hecujícího" postoje, pečlivě udržovaného pouze pro zachování rodinného vztahu si "dovoluji"po letech odejít,jelikož už je to nad mé síly...hrát dál to divadlo/jak takovým vztahům říká můj manžel/.Bohužel nemůžu ten nenormální vztah zrušit úplně pouze omezit.
@lena70 Ano, rozumím . Já osobně to vidím jako pro Tebe dobré řešení. Některé vztahy úplně zrušit nejdou (rodiče, to je asi vztah, kde se nelze úplně vyvázat, i když zcela jista si nejsem.... uvažovala jsem nad tím, jakou povinnost má dítě dodržovat : "Cti matku svou a otce svého" v extrémních situacích, tam kde bylo nějaké násilí.... psychické, fyzické....Myslím, že nemá žádnou povinnost. Ten rodič měl povinnost starat řádně a nedělal to.. ) A ten zbytek jde určitě omezit, nebo i zrušit , tak, aby člověku bylo dobře. Toxické vztahy nepřinesou nikdy dobré výsledky.
@leiladelly s těmi ukončenými vztahy, že Ti lidi mi předali co měli a já jim předala co mám, s tím souhlasím, naprosto. Ale ne v tomto případě u mě kvůli té práci, bylo to vytržení ze dne na den a já s nimi měla prostě různé zvyky, koníčky a najednou je nemám s kým sdílet, nikdo takový není. Ale už mám i trochu své hrdosti, protože jsem jim hodně psala a oni ani neodpovídali a i když chápu naštvanost, tak přeci jen jsem jim nic neudělala a tato situace nebyla učiněna naschvál. Přijde mi to takové nedokončené, nevyřešené a to já nerada. Ale opět je to na mě se s tím vyrovnat, naprosto pochybuju o tom, že se tam tím někdo tak zaobírá jako já.
Ale naprosto si vybavím spoustu lidí, kteří do mého života patřili, určitou etapu a už tam nepatří, a je to v pořádku. Tam je naprosto cítit ta ohraničenost, ten dar, to pochopení, to životní poslání a pod. Ale tady jej nevidím, i když naprosto vím, proč jsem já obržela tu situaci se svým zdravím nebo spíše nezdravím.
Moc děkuju za krásné psaní směrem ke mě.
@lenicka07 Leni, to muselo být naprosto zajímavé, to by mě bavilo, i když jak se znám, tak by paní lektorka měla se mnou hodně práce, já furt něčím oponuju, ale ne že bych potřebovala prudit, ale abych se co nejvíc dozvěděla.
Tady v tom případě s mou prací, to nebyli manipulátoři, tam to necítím. Ale na základě té situace, jak to dopadlo, se domnívám, že jim někdo něco nakecal (protože když jsem několikrát mluvila se šéfem, tak naprosto byl v klidu a neřekl mi o něčem, co bych vyvedla), oni té pomluvě uvěřili a už to jede. Jedna kolegyně - ta je v pozici, že buď ji máš ráda a nebo ji totálně nesnášíš, má ráda pozornost, a pokud to vypustila ona, tak všichni se přidali na její stranu. Ona mi neodpovídala, nic, to je prostě jasné, že něco takového tam je. S další kolegyní, to byla fakt jen kolegyně, takovéto zdvořilostní chování, tam mě to ani nemrzí, no další mi mi hodně psaly, ale už nepíší. A o jedné, to mi říkala i mamka, že si myslela, že je moje kamarádka, protože jsme chodily do kina, často na kafe a různé akce, dost jsme se bavily o knihách a pod a od ní je poslední smska na její narozeniny, že je díky mě šťastná, že ten dárek je naprosto skvělý, tak ta přestala psát taky. Myslím, že je taková asi kam vítr, tam plášť, ale nepoznala jsem to. Prostě se přizpůsobila tomu, co si tam o mě vykládají a vzhledem k tomu, že nerada lže, tak mi nepíše.
A já se nikomu ozývat nebudu, nemám to zapotřebí, už ne. Zrovna dneska jsem vyhodila všechny dárky, co jsem jim na Vánoce koupila, už mi to doma vadilo, zavazelo a házelo negativní energii.
@katynka78 Katy a nebude to prostě tím, že existují základní dva typy lidí - skuteční přátelé a pak ti rádoby přátelé?
Mám podobnou zkušenost - řeknu příklad třeba z gymplu. Byly jsme tak 4 kamarádky (tenkrát jsem si to myslela). Seděly jsme spolu ve dvou lavicích za sebou a vůči zbytku třídy jsme byly docela pevná parta. To jsem si tenkrát myslela. Pak nějak po gymplu mi došlo, že já tam byla navíc. Prostě tenkrát jsem se tam hodila, holky se hodně bály maturity a já jim přehledně zpracovala prakticky všechny maturitní otázky, společně jsme se učily atd. Po gymplu se ty tři dále kamarádily (a do dneška jsou v kontaktu) a já už pro ně vůbec neexistuju. Po gymplu jsem se s nimi viděla jen na srazu, to bylo 20 let od maturity... Jako to fakt na jednu stranu zamrzí, na druhou stranu řekneš si, o takového člověka já už nestojím. A pak jsou kamarádky, které mám prostě trvale. Já jsem tu pro ně a ony pro mě. To se prostě pozná... stačí naznačit, že máš nějaký problém a už je tu s pomocí (a já jim to ráda vracím).... nebo třeba moje současná vedoucí.... dřív jsem se s ní znala, chodila jsem tam v rámci našeho úřadu pomáhat a už tenkrát jsme klábosily o všem možném.... no a pak jsem byla už jinde, pak na mateřské a dlouho jsme se neviděly. Pak jsem byla na tom soudě a ona mi volá, že si na mě vzpomněla a jestli nechci pracovat u nich.... to člověka potěší... na druhou stranu zase holky z bývalé práce, bavily jsme se tak nějak normálně, ale nikdy mi nezavolají, jak se mám. Na druhou stranu zavolají, když zjistí, že jim v rámci toho co vím nebo dělám, můžu nějak pomoct.
Prostě to tak někdy je.... hodit to za hlavu a jít dál.... někteří to tak mají a není to až tak jejich "vina". Někteří tě prostě berou proto, že je to pro ně momentálně výhodné a když už to výhodné není, tak přestáváš existovat. Já jsem např. nebyla dostatečně imunní na to, aby na mě nepřehazovali svoji práci, nebyla jsem imunní vůči tomu abych nepomohla i mimo práci (např. sepsat smlouvu) atd.
@lenicka07 tak na tomto bude hodně pravdy. I já jsem ve svých 23 letech říkala kamarádce, že nemůže zůstat se všemi kamarádka, že to nese čas a jedni zůstanou trvale a jiní patří jen do určité životní etapy. Ale i tak, osobně si umím říkat už o pomoc a i tak je to často blbé a omlouvám se, aby to nevypadalo, že využívám známostí.
I tak je děs, že to někdo takto dokáže využít a nepřijde mu to blbé.
@katynka78 někteří to tak mají, využijí a jdou, ale to není naše chyba (není to tím, že děláme něco špatně). A není třeba se tím trápit. Asi každý se s tím v životě setká. A neomlouvej se že si říkáš o pomoc, tobě se taky někdo omlouval, když tě o něco žádal? Vím že o ní nežádáš ráda, já to taky nemám ráda, ale zase vím, že to rozhodně nezneužívám.
@lenicka07
@leiladelly
Někdy mi ale přijde, že u lidí, kterým nedělá problém někomu ublížit, se nic nestane, ale pokud to udělá v obraně dobrý člověk, tak mi přijde, že je za to potrestán, i když to jeho chování bylo odpovědí na jiné hnusné chování.
Myslím tím, že třeba někdo odfrkne, hnusně odpoví,aniž by měl důvod a nikdo mu to nevytkne, že se chová nevhodně a udělá to někdo jiný a hned se vůči němu druzí ohradí, urazí, vrátí mu to. A to byl jen takový výlev.
@katynka78 Katy přesně. Dneska byl teda zrovna den. Doteď docela všechno v pohodě, dneska nějaké erupce. Řeší se hlouposti, neustupní, nic jim nedokážu vysvětlit. A nejlíp ještě naložit na někoho své problémy, protože se neumí domluvit.
Opravdu někdy koukám, čeho jsou někteří schopní. Jednání, vystupování... ani kapka slušnosti.
To ale nejde bez toho, aby se clovek prestal stykat s lidmi, se kterymi mu neni dobre, ne? Resim ted takovou situaci v rodine, kde je moje rodina(a nejen my) tercem jednoho vzdaleneho clena a ja to neumim resit jinak nez omezit vidani na nezbytne minimum. Nepomohlo ani se ozvat a snaha si to vyrikat, druha strana se omluvi, ze to nemyslela spatne a priste uz jsme zase tercem posuzovani, srovnavani a hodnoceni.