Používáme cookies. Více informací zde.
Zavři
loole
7. říj 2015

Můj porod za odměnu 🙂

Je sobota 19. září 2015 a s Tomášem máme první výročí svatby a 1 den po prvním termínu porodu. Celé těhotenství jsme si dělali srandu, že by bylo super, kdyby se Bětce zachtělo na svět právě na naše výročí…

Protože stále nemám pro Toma žádný dárek, vydávám se odpoledne na nákupy.
Posledních asi 14 dní mi chodí alespoň jedna zpráva denně, jestli „UŽ!?“ a není tomu jinak ani dnes. Je něco málo před 19. hodinou a já už pár desítek minut cítím, že se tam dole něco děje, ale nějak mi nedochází, že by to mohlo být ono a že je to poslední nákup ve stavu 2v1. 🙂

Tom na mě čeká na zastávce s obří kyticí růží a vyrážíme na večeři do nedaleké pizzerie. Už během ní mi začíná častěji než obvykle tvrdnout a lehce pobolívat břicho. Vzhledem k tomu, že mi při sebemenší námaze nebo špatném pohybu tvrdne už od 16tt, nepřikládám tomu ze začátku větší důležitost. Postupně si ale všímám, že interval onoho tvrdnutí je celkem pravidelný a tak pro jistotu platíme a jdeme domů. Začínám intervaly měřit a dávám si horkou vanu s tím, že jsou to nejspíš poslíčci a určitě hned odejdou. Interval po 12 minutách a vana s tím ani trochu nehnula… No nic, jdu si lehnout. Je to sice trochu nepříjemné, ale bolestí bych to nenazvala, tak to zkusím zaspat. Je asi 11 hodin a Tom jako obvykle sedí u počítače, kde se chystá ponocovat. Zkouším navrhnout, aby šel radši spát, kdybychom v noci museli jet do porodnice… Takhle rychle ještě nikdy počítač nevypnul! Se slovy „No, já asi stejně neusnu.“ ulehá a za chvíli už spokojeně oddychuje. 🙂

Já ještě asi 2 hodiny pokračuju v měření intervalů, které už se zkrátily na 10 minut, ale sem tam se vloudí jeden dřív a některý má zase zpoždění a tak to házím za hlavu a na 2 a půl hodiny se mi podaří usnout. Pak už mě budí bolest v podbřišku a s každou i pravidelné ztvrdnutí břicha. Teď už je mi jasné, že to poslíčci nebudou. Interval se zkrátil na 8 minut, ale ve všech „chytrých“ článcích a diskuzích se píše, že odjezd do porodnice je nejlepší s kontrakcemi po 5 a tak dál vyčkávám a nechávám Toma vyspat… 🙂

Dnes má přednášet na konferenci WebExpo 2015 a určitě má nařízený budík! „No jo, ale na kolikátou?!“ Když ani v 7 budík nezvoní, začínám konat a s co možná nejvíc klidným hlasem i výrazem, abych ho nevyděsila, ho budím s pobídkou ke snídani a s tím, že pak pomalu pojedeme do porodnice. V tu chvíli už jsou kontrakce po 6 minutách a tak by to mělo být tak akorát. Manžel do sebe snídani nahází tak, že se bojím, aby se neudusil, a zároveň ho obdivuju, protože já bych na jeho místě v tu chvíli nepozřela vůbec nic. 🙂

Odjíždíme směr Bulovka. Máme to autem asi 10 minut cesty. Musím říct, že jsem si nikdy předtím nevšimla, jak je ta silnice šílené rozbitá. 🙂
Bolesti už jsou docela silné, ale stále nic, co by se nedalo rozdýchat. Zvoníme na porodní sál, kde si mě přebírá porodní asistentka a Tomáše usazuje v čekárně. Vyšetření a půlhodinový monitor – výsledek: otevřená sotva na 2 prsty a téměř žádné kontrakce. Verdikt doktorky po utz zněl: „Nerodíte, jsou to poslíčci. Přijďte, až to bude nesnesitelný.“ Bolesti stále sílily a mě přepadlo zoufalství. „Poslíčci? 12 hodin pravidelných bolestí? To jako vážně?!“ Dostala jsem 2 čípky - prý na uvolnění, aby bolesti přešly (No to zrovna! Jak jsem se později dozvěděla, byly to čípky na uvolnění porodních cest, abych se otevřela.) Je 9 hodin ráno a my odjíždíme domů.

Před barákem už musím kontrakce rozdýchávat v předklonu a začíná to být fakt hukot. Manžel navrhuje, že jedeme zpátky. To zavrhuju, protože jsou to přece jen poslíčci a v porodnici mě nechtějí. Dávám si další 2 horké vany, bolesti stále zesilují a prodýchávání už vůbec nefunguje (aby taky ne, když už bych měla dýchat úplně jinak, ale kdo to mohl vědět, když vlastně vůbec nerodím 🙂). „Do prdele! Jestli tohle jsou poslíčci, tak nemůžu nikdy porodit!“ Nefunguje žádná z úlevových poloh, kontrakce jsou po 3 minutách a představa, že lezu do auta a absolvuju tu hroznou cestu znovu, je šílená a mě přepadá panika. Tom se ptá, jestli nemá tedy radši volat sanitku. Před další kontrakcí stihnu jen popřemýšlet, jaký rozdíl by byl mezi cestou na zadní sedačce našeho Ceed’a a tím super nepohodlným lehátkem v sanitě. Žádný! Takže sanitku zamítám. Pomalu, ale jistě vyrážíme směr porodnice.

Těch děr na silnici od rána snad přibylo!!! Blížíme se k Bulovce… jenže na poslední křižovatce těsně před nemocnicí je bouračka a nedá se tudy projet. Super! Musíme to objet. Tomáš špatně odbočí a cestu si tak prodlužujeme o dalších cca 10 minut! Do hajzlu!… Kontrakce po 2 minutách a já už dole cítím tlak. Tomovi to z bezpečnostních důvodů radši ani neříkám, plnou vahou visím na držadle (kdo by byl řekl, že to přežije 🙂) a funím jak o život.

Na vrátnici je zpomalený hlídač, kterému trvá snad věčnost, než nám vydá parkovací lístek. Být to v mých silách, vylezla bych z auta a za tu „rychlost“ mu nakopala zadek! Konečně parkujeme asi 50 metrů od porodnice. Cestu ke dveřím dáváme na 3x. Zvoníme na sál, přebírá si mě stejný personál, se kterým jsem se tu viděla už ráno, a všichni se potutelně usmívají (viz výše zmíněná zrada s čípkama). Vyšetření - hrdlo zaniklé, branka zašlá. „HURÁÁÁ, JÁ RODÍM!“ Přichází úleva, že to nejsou poslíčci! Ta je vzápětí vystřídána zděšením, a to když mi PA oznámí, že dáme půlhodinový monitor. „Cože? Jako teď? To asi těžko!? Vždyť už leze ven!“ :D

No nic, s dopomocí se otáčím na bok, PA mi radí, jak správě dýchat a nechává mě na vyšetřovně samotnou. Mezitím přijde další PA a dává mi podepsat nějaké souhlasy. To už mi přijde skoro nemožný, když mám pocit, že interval mezi kontrakcemi je sotva 10 vteřin. Ke konci monitoru už se mi nedaří úplně prodýchávat a břicho samo bez ohledu na mě trochu tlačí. Při tom mi rupne voda. Konečně mě odpojují, převlíkám se do erární košile a vyrážíme směr porodní box. Tam mě posílají na wc, pokud potřebuju… v půlce cesty mě odvolávají zpět se slovy: „Nesedejte si, okamžitě se vraťte, ať miminko nepřivítáte do mísy!“ 🙂

Vylézám na křeslo a upozorňuju, že mám v čekárně manžela a chce být u porodu, tak ať pro něj dojdou. Ten za chvíli přichází s PA a já mám svolení tlačit. Jak cítím procházející hlavičku, vzpomenu si na neúspěšné a bolestivé cvičení s Aniballem, což mě vyděsí a bojím se do toho víc opřít a kontrakce spíš dál prodýchávám, než abych pořádně zatlačila. PA řeší nástřih. „Sakra, velká hlavička! A pak přijdou kleště!“ (tím mě strašila tchýně ještě dávno před tím, než jsem vůbec otěhotněla a nejen díky tomu byl porod moje noční můra). Nástřih z nějakého důvodu dělají na dvakrát a sakra bolí (fakt děkuju, že tupost nůžek PA komentuje až při šití!), což mě donutí si pěkně od plic zařvat, což mi kupodivu pomáhá a já KONEČNĚ pořádně tlačím. První zatlačení a nic. PA komentuje, že je miminko hrozně vlasaté. Manžel se vyděsí, protože jsem celé těhotenství řešila, že se mi fakt hrozně nelíbí vlasatá miminka. Bojí se, že přestanu tlačit. :D Přichází další zatlačení a čtvrt hlavičky je venku. Mě napadá „čtvrt hlavičky? Tak to už je plný obvod, ne? Hm, tak to už se tam musí vejít celá!“  Zatlačím po třetí jak nejvíc to jde a cítím, jak hlavička vyjela ven. Fakt divnej pocit. Na další dvě zatlačení vyjela ramínka a pak s jedním velkým šplouchancem i celé miminko. Ufff, mám to za sebou. Máme Alžbětku! SPLNĚNO!

Tom rychle udělá pár fotek a odchází s PA a malou do vedlejší místnosti na ošetření, vážení, měření, atd. Bětka je podle všeho zdravá a Apgar skóre: 10-10-10. DÍKY BOHU!!!

Mě se mezitím ujímá kolemjdoucí doktor, který ten den nemá na porodním vůbec službu, ale asi se mu zastesklo po štupování. 🙂 Na jedno menší zatlačení rodím placentu a přichází šití. I přes umrtvení ho cítím, ale oproti nastřižení to ani nestojí za zmíňku. Poslední nepříjemností je cévkování. Pak už nás čekají společné 2 hodiny na sále. První tulení, přisátí, focení a obvolávání rodiny a přátel. Máme to za sebou! Do roka a do dne od svatby.

Shrnutí a dovysvětlení:

Těhotenství jsem měla velmi problémové – nejdřív špatný výsledek krve při prvotrimestrálním screeningu. Riziko 1:50 Edwardsova a Pattauova syndromu. Po konzultaci v Gennetu jsem nepodstoupila odběr plodové vody, ale jen jejich krevní test, který naštěstí postižení nepotvrdil. Zároveň nás ale upozornili, že výsledek ani zdaleka není 100% a doporučili podrobný utz ve 20tt. Ten jsem kromě Gennetu podstoupila ještě v Profemě (kterou mimochodem můžu doporučit, přístup paní dr. Frisové byl úžasný a s přístupem v Gennetu se nedá vůbec srovnat). Dle utz mělo být všechno v pořádku.

Od 16tt mi i 20x za den tvrdlo břicho, takže nasazen hořčík – bez výsledku. Každý týden jsem lehce špinila a střídaly se různé zdravotní problémy, které s těhotenstvím úplně nesouvisely, ale ztěžovaly ho. Takže jsem se na gynekologii stala asi nejproblémovější pacientkou roku 2015 🙂
Nakonec všechno dobře dopadlo a my se můžeme těšit z naší (snad úplně zd

ravé) Bětky.

Celkový porod od první kontrakce trval asi 16 hodin, ale poslední fáze byla blesková:

Kontrakce (pouze bolesti v podbřišku a tvrdnutí břicha) od 21 hod. – první přijezd do porodnice v 8 hod. ráno – v 9 hod. návrat domů – ve 12 hod. příjezd do porodnice na ostro – do 12:30 hod. monitor – cca 10 minutový přesun na sál a příprava – ve 12:46 hod. je Bětka na světě.

Porodnici na Bulovce můžu doporučit. Přístup při porodu (až na špatné vyhodnocení poslíčků, díky čemuž jsem nakonec málem porodila v autě) byl super. PA rázné, ale ne hrubé a porod proběhl bez problémů v jejich režii bez lékaře. Jen ty nůžky by si mohli do příště naostřit! :D
Jsem ráda, že jsem nemusela první dobu porodní trávit na hekárně – jsou to takové maličké dvoulůžkové pokoje, které na mě působily dost klaustrofobicky a představa, že tam „trpím“ s někým dalším, mi nebyla vůbec příjemná.
Naštěstí se chvíli před mým příjezdem uvolnil jednolůžkový nadstandard, takže naprosté soukromí, vlastní koupelna, návštěvy neomezené a na pokoji a jídlo s donáškovou službou. A když už zmiňuji jídlo – to byl asi nejhorší zážitek z celého pobytu v nemocnici, ale to už byl jen detail a manžel mě naštěstí dostatečně zásoboval 🙂

 A jak to vidí manžel? Pohled z druhé strany...  http://blog.tomaspastorek.cz/jsem-tata/  🙂

Krásně napsáno a gratuluji 🙂

7. říj 2015

Skvěle napsaný, velká gratulace a ať jste jen zdravý 😉 určitě si přečtu i manžela jak to viděl on 😉

7. říj 2015

Dekuji za clanek, gratuluji k holcicce, za dva mesice by se nam take mela narodit Alzbetka 🙂

7. říj 2015

Paradni cteni od vas obou 🙂

7. říj 2015

Tak jsem si zase pobrecela...sakra holky uz dost s tema pribehama o porodu.

7. říj 2015
loole
autor

Moc děkuju, holky 🙂

7. říj 2015
loole
autor

@jitule1989 Držím palce, ať je porod taky tak pohodový, jako ten můj a gratuluju k výběru jména ;)

7. říj 2015

Ja prijela take do porodnice, kontrakce po 4 minutach, na monitoru pry nic, jen drazdiva deloha, nastesti me domu neposlali a Tobik byl za 3 hodiny venku 🙂

11. dub 2016

Jinak jsem se pekne ted tlemila nad manzelovym clankem o babyboxu

11. dub 2016
loole
autor

@adisek přesně s tím mě poslali domu. Dráždivá děloha a miminko se tam "nějak boulí". Když jsem se tam pak vracela, tak jsem slyšela PA, jak se baví s doktorkou, že ten monitor budou muset nechat opravit, že mají problém s natáčením kontrakcí. K tomu není co dodat :D

11. dub 2016

@loole jj, kdybych rodila poprve, tak bych se domu poslat i nechala, ale kdyz uz to bylo potreti, vedela jsem, ze to poslicci sroprocentne nejsou. A druhy porod byl hooodne rychlej, tak jsem nechtela rodit nekde po ceste 🙂 Takze jsem je trochu postrasila a nechali si me tam 🙂 Nastesti!!!

11. dub 2016

Začni psát komentář...

Odešli

Doporučujeme